Generace změny proti generaci směny
Martin VrbaČím více politických myšlenek se ubírá do rigidního politického středu, tím více veřejného prostoru se otevírá pro radikálnější otázky. Martin Vrba reflektuje diskusi mezi zástupci Generace Z a Students for Liberty.
Mezi tezí, že vlastnictví je krádež, a antitezí, že daně jsou loupež, se v Brně odehrávala nebývalá dialektika. Polemický střet mezi studentskými organizacemi Generace Z a Students for Liberty vycházel z vyhrocených pozic komunistického požadavku zrušení soukromého vlastnictví oproti anarchokapitalistickým tezím o zrušení státu ve prospěch neomezené disponibility zacházení se svým majetkem.
Má nám takový spor co říct? Nebo se jedná jen o intelektuální extravaganci dvou sociálních bublin, které se nějakým nedopatřením ocitly mimo realitu hlavního proudu? Na takovou otázku nelze odpovědět jinak, než že oba směry jsou charakteristické tím, že jsou ochotny domýšlet svou věc do důsledků, před kterými se politika hlavního proudu snaží uhýbat sociálním kompromisem mezi kapitálem a prací, bohatými a chudými nebo ekosystémem a civilizací.
Svoboda proti soukromému vlastnictví
Politický mainstream se stal metodikou administrativních a parametrických změn, kdy skutečná politika už vyklidila pole a přenechala jej parlamentnímu dění, které se zužuje do prostoru, jehož mantinely určují úplně jiní hráči a neosobní mechanismy globálního kasina — kapitalismu, který nabobtnal do planetárních rozměrů.
Reakcí současné levicové politiky, která se definitivně snaží prošlapávat třetí cestu, je to, že chce kávu bez kofeinu. Když požaduje zachování instituce soukromého vlastnictví, které následně daní, reguluje a ohýbá legislativním rámcem, poukazuje tím bezděčně na to, že chce ve skutečnosti soukromé vlastnictví bez soukromého vlastnictví.
Myšlenková linie pravicových libertariánů tvrdí naopak jednoduchou věc — pokud deklarativně uznáváme legitimitu soukromého vlastnictví jako pilíře ekonomického života, pak stěží najdeme oprávnění do něj zasahovat. Aby soukromá sféra zůstala skutečně soukromou, pak se v ní nesmí vynacházet jiná vůle než vlastníkova, a všechny vůle ostatní opět jen z vůle vlastníkovy. Taková úvaha vede k anarchokapitalistickým závěrům o nelegitimitě jakýchkoliv zásahů do soukromého vlastnictví a představě o takovém společenském modelu, který bude svobodnou hrou individuálních vůlí a soukromých statků opřenou o princip směny.
Vezmeme-li tuto argumentaci vážně, a zároveň se budeme chtít vyvarovat rozporů, které generuje, nabízí se teze přesně opačná — zrušení instituce soukromého vlastnictví. Taková pozice je na rozdíl od kompromisní varianty pouhé regulace soukromého vlastnictví dokonale konzistentní. Nahradit tuto instituci lze pak jedině kolektivními variantami spoluvlastnictví, které, v kontrastu se svým soukromým protějškem, jsou univerzalizovatelné v tom smyslu, že spoluvlastnictví je k dispozici komukoliv bez rozdílu, zatímco soukromé vlastnictví z definice vylučuje široké spektrum lidí ze samotné možnosti vlastnit. Výsledkem je pokaždé stejný: více či méně úzká skupina vlastníků oproti širokým masám těch, kteří nakonec nevlastní nic, než jen svou pracovní sílu, kterou prodávají vlastníkovi.
Nová politika
Taková debata doposud není součástí politického mainstreamu. Po pokračujícím fiasku etablované evropské levice, naposledy ztělesněném výsledkem britských labouristů, ale můžeme oprávněně žádat, aby na pořad dne přišly skutečné radikální otázky, tj. takové otázky, které budou cílit na samotné axiomy tržní ekonomiky. Narůstající kritika vůči tomuto způsobu organizace ekonomického života může a má být součástí levicové agendy v 21. století, a to právě proto, že bez této kritiky je levice jen „na rudo natřenou“ bublinou bez obsahu.
Konstruování alternativ vůči kapitalismu je úkolem pro generaci, která bude chtít skutečnou změnu sociálních a environmentálních vztahů namísto pokračující obchodnické směny. K tomu se můžeme přihlásit jako poslední generace, v jejíž moci bude odklonit sebevražednou trajektorii stávajícího systému.
Nechť je naším jménem Generace Z. Generace, která bude buď tou poslední v lidských dějinách, nebo založí dějiny nové. Nic méně a nic více.
"otázky, které budou cílit na samotné axiomy tržní ekonomiky" - to zní skutečně velmi přesvědčivě; ovšem je dost obtížné si představit, co ještě zásadně nového by bylo možno přispět k tomu, co právě na tomto poli přinesl už Karel Marx.
Jak známo, jeho řešení bylo právě to naprosto radikální: soukromé vlastnictví je ilegitimní, zrušme ho tedy, a nahraďme ho sakumprásk vlastnictvím kolektivním.
Snad by se ale i v kruzích radikální levice mohlo už nějak proslechnout, že dějinný experiment založený právě na této myšlence skončil naprostým fiaskem. A nebyl to experiment zdaleka jediný - těchto experimentů byla celá řada, a nebyl jeden jediný z nich, který by nějakým způsobem dokázal uspět.
Ta myšlenka absolutního zrušení soukromého vlastnictví je totiž nejen radikální, ona je bohužel zároveň až příliš jednoduchá (neřkuli triviální), nežli aby mohla mít jakoukoli šanci dostát tak neuvěřitelně složitému a komplexnímu fenoménu, jako je člověk a lidská společnost.
Tu (Platónovu) představu kolektivního vlastnictví svého času podrobil zásadní kritice už Aristoteles. Pro tuto svou kritiku uvedl řadu velmi závažných argumentů; v úhrnu se jednalo o to, že člověk prostě není zařízen na to, aby dokázal fungovat jako ryze kolektivistický tvor.
Jinými slovy: příroda a evoluce prostě člověka nenaprogramovaly člověka jako mravence. Tedy jako tvora, který bude kdykoli a za všech okolností s plným nasazením pracovat ve prospěch celku.
Nedá se nic dělat, ale člověk (stejně tak jako kterýkoli evolučně vyšší tvor) je bezprostředně individualista - to jest, má velmi silný pocit vlastní identity, vlastní subjektivity, a tedy nevyhnutelně preferuje v prvé řadě sám sebe, své vlastní osobní zájmy. To je prostě evoluční fakt, s kterým se musí počítat. Jakékoli modely společnosti, které tento fakt ignorují, nevyhnutelně skončí oním zmíněným fiaskem.
Otázka legitimity soukromého vlastnictví: to je opět příliš složitá otázka, než aby ji bylo možno zodpovědět jenom prostým "ano" či "ne". Podrobněji se touto záležitostí hodlám zabývat v některém z příštích textů.
Takže v tuhle chvíli předběžně alespoň tolik: ano, ryze soukromé vlastnictví je bezpochyby nerozlučně spojeno s celou řadou negativních aspektů. Ale nedá se nic dělat, jak věci stojí, přinejmenším pro tuto fázi evoluce a lidských dějin nemůžeme reálně počítat s tím, že bychom toto soukromé vlastnictví mohli účelně nahradit nějakým totálním vlastnictvím kolektivním.
Co tedy zbývá? - V žádném případě nemá být řešením, trpně se smířit se současnou formou soukromého vlastnictví. Je nutno nalézt, vytvořit nějaký model, kdy by si soukromé vlastnictví zachovalo své pozitivní elementy (především ekonomickou efektivitu a kreativitu) - ale aby zároveň byly tak dalece jak jen možno potlačeny jeho atributy negativní.
Tímto a právě tímto směrem by se měla ubírat levicová teorie, která chce být zaměřena opravdu do budoucnosti. Nadále se utápět v nějakých prajednoduchých modelech z minulosti, dávno už vyvrácených reálnou praxí, nepřinese naprosto nic.
Ano, je třeba vymyslet nový model. Takový, který bude podporovat zodpovědnost u všech.
Důvod, proč nefungovalo kolektivní vlastnictví, může být také v tom, že dosud neexistoval skutečný kolektiv, nebo skutečné kolektivy složené z individuí, vlastně ze subjektů. Musíme se zamýšlet nad tím, jak takovýchto kolektivů dosáhnout.
Jde ale o to, že všechno vypadá tak, že jedno dogma se prostě nahrazuje dogmatem opačným. Dogma o "posvátnosti" soukromého vlastnictví je vystřídáno dogmatem o všespasitelnosti vlastnictví kolektivního. Jeden zjednodušený, jednostranný myšlenkový model je potírán stejně tak zjednodušeným, jednostranným myšlenkovým modelem jiným, jenom s opačným předznamenáním.
Kde je skutečná cesta? Připomeňme si jedno klíčové místo z textu:
"pokud deklarativně uznáváme legitimitu soukromého vlastnictví jako pilíře ekonomického života, pak stěží najdeme oprávnění do něj zasahovat" - ano, to je přesně to o co se jedná, my opravdu s t ě ž í najdeme oprávnění zasahovat do ekonomicky pozitivní a nezastupitelné role (a tedy i legitimity) soukromého vlastnictví, jenže p r á v ě o to se musíme pokusit, právě o to co se jeví natolik obtížným, právě tady musíme najít nějaké řešení.
Dát soukromému vlastnictví co jeho jest, jeho volnost tvoření a podnikání - ale zároveň ho vplést natolik účinně do síťoví sociálních vazeb, že ta sociálně odpovědná komponenta se od samotného počátku stane jeho integrální součástí.
Zdá se to být utopií? - Připomeňme si jenom, že známý poválečný německý "rýnský kapitalismus", který je v podstatě protimodelem vůči neoliberalismu, se sám definuje právě tímto způsobem: totiž přes "sociálně odpovědné vlastnictví". Samozřejmě, i tento "rýnský kapitalismus" nakonec stále ještě zůstává kapitalismem, není to ještě skutečné řešení protikladu mezi soukromým a společenským - ale je to přece jenom už určitý reálný krok jistým směrem, není to pouhá prázdná deklarace. Je to znamení určité tendence současné doby, která si žádá řešení tohoto konfliktu, ale zatím k tomuto řešení ještě nenašla cestu.
Je ale předem zapotřebí si ujasnit některé pojmy. Především, "kolektivní vlastnictví" ještě v žádném případě nemusí znamenat protiklad k pojmu "soukromý". I kolektiv se může bez dalšího chovat jako soukromník. A také tak tomu v reálné ekonomické praxi zcela běžně je, například kolektiv akcionářů je ve své sumě soukromým vlastníkem dané akciové společnosti. Nebo kolektiv soukromých vlastníků bytů je jako celek soukromým vlastníkem domu. Atd.atd.
Stejně tak pojem "individuální" není bez dalšího totožný s pojmem "soukromý"; ale na straně druhé nelze přehlédnout, že se mu velice blíží.
Jak známo, kolektivismus (klasický) ubíjí individualitu. Jestliže by se tedy chtěl najít a objevit nějaký "správný" kolektivismus, pak by se napřed musel vyřešit tento klíčový problém, jak sladit individualismus s kolektivismem.
Takže, ještě jednou: samotný kolektivismus ještě neřeší žádný z našich problémů. Daleko progresivnějším se v tomto ohledu jeví právě ten pojem "odpovědnost všech".
Soukromý vlastník se chová odpovědně - alespoň ve vztahu ke svému vlastnímu majetku. Nemá ovšem zájem chovat se odpovědně vůči celku.
Kolektivní vlastník - čistě teoreticky by se měl chovat odpovědně vůči kolektivu, vůči celku; ale ten zásadní problém je v tom, že už samotné toto slovní spojení "kolektivní vlastník" je vlastně typické contradictio in adiecto. Čím kolektivnější, tím méně vlastník. Čím více členů kolektivu, tím více se ztrácí pouto jednotlivce k předmětu vlastnictví - a tedy i k odpovědnosti za něj. Přesně tohle byl známý efekt experimentu s komunismem - vlastníkem měl být "veškerý lid" - ale v této anonymitě bezhlavé masy se ztratila jakákoli reálná možnost a schopnost vykonávat reálné vlastnické funkce, a tak za lid jako reálný vlastník nastoupil stát, se svým byrokratickým aparátem, řízeným a kontrolovaným aparátem partajním.
Generace Z bych se chtěl zeptat, jak to bude s toaletním papírem, bude ve státním nebo v družstevním vlastnictví?
Students for Liberty bych se zase rád zeptal, když si našetřím nějaká ta eura nebo dolary, zda bude k mání i ta parcela o rozloze zhruba 510 065 284,702 km2 ? Mohu to koupit včetně živočichů? A komu bude patřit vzduch nad tou parcelou?
Pod nediferencujícím pojmem migrant se mnohdy skrývají záměry s rasistickým pozadím legitimující cynismus vůči uprchlíkům ..........notabene státem požehnaný.