Nima a její děti

Jsou tři týdny po prvním a čtyři dny po posledním velkém zemětřesení v Nepálu. Právě jsme se vrátili do Káthmandú po měsíční pouti krásnými horami na východě země, plní hlubokých zážitků. Měli jsme štěstí, že jsme si vybrali oblast, kterou pohroma nepostihla. Dorazily tam jen velmi překroucené zprávy, líčící Nepál jako zemi v sutinách. Bylo nám jasné, že až se dostaneme z hor dolů, budeme pomáhat. Nepál milujeme a naše profese a zkušenosti jsou pro to jako stvořené.

Na ulici nás oslovila povědomá tvář: „Obdivuji vás, jak klidně si jdete. Já jsem stále vystrašená.“ Poznali jsme recepční z hotýlku. Asi čtyřicet let, krátké černé vlasy a temné moudré oči. Jako spousta Nepálců se sama od sebe navzdory hrozným zážitkům i ztrátám hned pustila do pomoci druhým: „Kamarád z Indie nám přivezl plachty na přístřešky, tam jsou ještě za normální cenu. Na víc než padesátku jsem ale i tak neměla peníze. Pronajaly jsme si se sestrou auto a vezly je do zničené oblasti Sindupalchok. Zastavily jsme před vesnicí, dál to nešlo. Rozdávaly jsme plachty lidem. Jenže vtom se začala země zase třást. Bylo to ve stráni a kolem nás lítaly obrovské kameny. Utíkaly jsme na kryté místo. Přímo před námi padaly domy, některé sjížděly dolů po svahu. Když to konečně skončilo, vesnice ležela v troskách. Také auto bylo poničené, ale dalo se s ním odjet. Ještě teď se třesu, když o tom vyprávím.“

Nima se obléká moderně, ale pouze v temně červené a hnědé barvě, jako buddhističtí mniši. Spřátelili jsme se, měla čas si povídat. Hotely byly prázdné, turisté z Nepálu odjeli. Někdy se starala o skupinu malých dětí. Byly nezvykle čisté, klidné.

„Čí jsou to vlastně děti?“ zeptali jsme se jednou ráno poté, co se hotýlkem nesly mantry zpívané zvonivými hlásky. „Jsou to sirotci, tak se o ně starám,“ odpověděla Nima. „Teď po zemětřesení?“ vyzvídali jsme dál. „Ne, už rok. Normálně chodí do školy, ale teď se nevyučuje, tak jsme tady. Náš byt má trhliny, je neobyvatelný, budu muset hledat nový podnájem.“

Nima je mniška. „Dříve jsem byla mniška poutnice, chodila jsem od kláštera ke klášteru, nic jsem neměla ani nepotřebovala. Ale teď se starám o děti. Můj život se změnil. Tento hotel patří mé rodině, ta mi pomáhá.“

Příště nám sdělila novinu: „Mám kamaráda v jedné vesnici, kde spadlo hodně domů. Ptala jsem se ho, není-li tam nějaké dítě, kterému při zemětřesení zahynuli rodiče, že bych si je vzala. A opravdu, sourozenci z jedné rodiny osiřeli. Chlapce si vezmou příbuzní, děvče mi brzy přivezou!“ A tak bude mít Nima, statečná mniška, která o sobě tvrdila, že je vystrašená, osm dětí.

Nima kolem sebe šířila spousty láskyplné energie, a nebyla zdaleka sama. Nepálci jsou lidé s dobrým a otevřeným srdcem, po staletí soběstační horalé. Ve vyhroceném období po zemětřesení nám byli obrovskou inspirací v solidaritě a občanské svépomoci.

Mediální ruiny

Do Káthmandú jsme se vraceli s obavami. Přijedeme do města v ruinách, kde není voda a šíří se infekce? Budeme tam schopni přežít, natož pomáhat? Na místě ale zjišťujeme, že domy stojí a město normálně žije — až na stany na volných prostranstvích (lidé mají dosud strach spát v domech, země se opakovaně třese) a prázdnou turistickou čtvrť.

Na internetu jsme zjistili, že zprávy v horách nebyly překroucené tichou poštou horalů, ale médii, která líčila Nepál i jeho hlavní město jako ruiny. Byl to nesmysl. Hlavní město ve srovnání s některými venkovskými oblastmi zůstalo prakticky nedotčené (řada domů může být však staticky poškozená a proto neobyvatelná). Ne že by jej zemětřesení nezasáhlo — přátelé nám líčili, jak to s nimi házelo v pokoji ode zdi ke zdi a schodiště, po kterém prchali ven, se kroutilo jako vzteklý had. Ovšem díky kvalitnějším budovám Káthmandú přetrvalo. Úřady i novináři to museli vědět. Vinu na dezinformacích mohla nést i vláda. Podle nepálských přátel měla zájem soustředit zahraniční pomoc v hlavním městě, aby s ní mohla lépe manipulovat.

Po návratu jsme však neměli čas polemizovat. Horečně jsme sháněli kontakty, kde a jak můžeme být nejužitečnější. Naši přátelé z Káthmandú pomáhali ve vesnicích, odkud pocházejí, tak jsme si museli poradit sami — jako Nepálci.

A šlo to bezvadně, i když docela jinak, než jsme si představovali. Taková je Asie, pružná, stále proměnlivá, přizpůsobivá, tvořivá. Vše plyne jako řeka. Člověk s manažerským přístupem a rigidním plánováním by tu byl ztracen. Které dveře se otevírají, zatímco jiné zavírají? Právě tato pozornost a nelpění dovede člověka bezpečně k cíli — možná jinému, než chtěl, ale nakonec k lepšímu, než by sám vymyslel.

Hledání Červeného kříže

Pavla je praktická lékařka se zkušenostmi s léčením v rozvojových zemích. Od přátel jsme věděli, kde bychom mohli účelně pomáhat, ovšem potřebovali jsme zdravotnický materiál a léky. Internet nám prozradil, že v Nepálu působí český zdravotní tým a dokonce zde právě přistálo letadlo naložené tunami materiálu Českého červeného kříže. „To máme ale štěstí, přece nám pár krabic dají!“ radovali jsme se.

Začalo však martyrium. Sehnat o víkendu někoho na centrále Českého červeného kříže je nemožné, na webu není ani mobilní číslo. Na e-mail odpověděli až po několika dnech. Konzulát nechtěl jednat telefonicky, vyžadoval písemnou žádost. Číslo na nepálský tým Českého červeného kříže, které nám poskytla mluvčí Hasičského záchranného sboru v Praze, nefungovalo. Telefon nepálské centrály červeného kříže vzal jejich pracovník v terénu: „Seberte se a zajeďte tam osobně,“ poradil nám znale. Stejně jako Ongchhu Sherpa, náš nový kamarád a nejbližší spolupracovník, kterého nám poslalo samo nebe. Horský vůdce ze Solo Khumbu, jenž vylezl pětkrát na Mount Everest a další osmitisícovky, se stal pro příští týdny naším blízkým přítelem, organizátorem, tlumočníkem i zdravotní „sestrou“.

Poté, co jsme si takto připomněli, že se má cestovatel pokorně řídit místními zvyky, v tomto případě osobní komunikací, už šlo vše jak na drátkách. Otevřely se správné dveře a pak rychle a snadno všechny další za nimi. Nepálské centrum červeného kříže připomínalo mezinárodní mraveniště, přesto jsme se za pět minut dostali k těm, které jsme den hledali — k nepálské doktorce Ikche Ladyr žijící v Praze a k Richardu Smejkalovi, dobrovolníkovi červeného kříže.

Ikcha mluví stejně dobře nepálsky, anglicky i česky a je neobyčejně výkonná. Právě její zkušenosti nejvíc pomohly majiteli jazykové školy a dobrovolníku Richardovi, aby se z veřejné sbírky Českého červeného kříže nakoupily ty správné léky a zdravotní materiál. Vyjednal v extrémně krátkém čase jejich vývoz a vše se naložilo do letadla právě směřujícího do Káthmandú. Pan Smejkal však nenechal náklad na letišti, kde se vršily hory materiálu z mezinárodní pomoci. Osobně doručoval barevně označené krabice do městských nemocnic, které trpěly nedostatkem léků — musely totiž podle protokolu pokorně žádat vládu o příděly zdravotnického materiálu. Richard svými dary dojal k slzám dokonce muže, u nějž by je nikdo nečekal, hlavního lékaře policejní nemocnice. Léky od červeného kříže se dostaly i do odlehlých oblastí. Poprvé po měsíci v Nepálu jsme byli hrdí, že jsme Češi.

Peníze pro nepálského premiéra

Letiště v Káthmandú se vůbec stalo místem mnoha dramat. Jako jedno z prvních tam prý po zemětřesení přistálo obří americké vojenské letadlo. Jenže nepřivezlo potřebný materiál, nestačili je vybavit. Zablokovalo jen plochu, vojáci chodili po městě s holýma rukama a pak zase odletěli.

Nejvíce však letiště blokovala neschopnost nepálské vlády využít hromadící se materiál z mnoha zemí světa. Pár dní po zemětřesení jej tam podle očitých svědků bylo tolik, že na letadla nezbylo skoro místo. I první české letadlo s krizovým týmem a zdravotnickým vybavením nemohlo hned přistát v Káthmandú, ale muselo se vrátit a čekat v Dillí.

Nepálská vláda vyřešila problém s přeplněným letištěm po svém — prostě humanitární pomoc odmítala. Žádala pouze peníze s tím, že sama ví nejlépe, co za ně pořídit. Toto opatření v kombinaci s pokynem, aby veškeré finance putovaly pouze na účet premiéra, však vyvolalo takové protesty, že je vláda odvolala.

Neúnavná doktorka Maya

Z materiálu červeného kříže pro nemocnice jsme nemohli dostat ani kousek náplasti. Ikcha ale po chvilce mnohojazyčného telefonování řekla, že její kamarádka, doktorka Maya, odjíždí ráno do terénu s dobrovolnickým týmem. Lékařské vybavení má. Může nás k ní hned zavézt. Vyskočili jsme radostí!

Maya je nepálská neuroložka s japonskými rysy. Stejně jako Ikcha mluví do několika mobilů několika jazyky. Normálně pracuje pro řadu nemocnic v hlavním městě. Ty ovšem nyní nemohou fungovat a léčí jen akutní případy ve stanech rozložených v městských parcích. Městská specialistka se pružně proměnila v terénní dobrovolnici — lékařku, organizátorku, distributorku humanitární pomoci, dárkyni peněz a neúnavnou aktivistku.

Maya se nás ptá jen na tři věci: „Můžete vyrazit hned ráno a zaplatit za dopravu dalším autem? A jste smířeni s rizikem sesuvů, které hrozí na přístupových cestách?“ Vysvětluje, že míří do těžce poškozené horské oblasti Dolakha. Vše ostatní je tak jako s doktorkou Ikchou a panem Smejkalem otázkou okamžité důvěry. Velmi motivující, očistný přístup, bez jakýchkoli formalit. Samozřejmě okamžitě souhlasíme.

My jsme dobrovolníci!

S Mayou a mladou zdravotní sestřičkou Manjyoti se scházíme v centru Yellow House. Hostel, který se nyní proměnil v dobrovolnické centrum pomoci, slouží jako sklad zdravotnického i humanitárního materiálu i kancelář. Pracují tu Nepálci i cizinci, všude perfektní systém, na stěně velký rozpis práce. Při loučení chci dát najevo obdiv zdejší „paní domácí“ Nayantaře: „Děkujeme, jste úžasní, klape to tu jako v dobře zavedené neziskové organizaci!“ Její reakce nás překvapila: „Nejsme žádná organizace, ale dobrovolníci!“

Pochopili jsme ji až později. Nepálci nedůvěřují organizacím. Jejich rozhádaní politici v krizové situaci selhali a velké mezinárodní organizace, které s vládou musejí spolupracovat, tu také nemají dobrou pověst.

Tak jako Nayantara je srdcem centra, její na Nepálce hromotlucký bratr je duší terénního týmu. Distribuuje humanitární pomoc (plachty na přístřešky, deky, rýži, dětskou výživu…) a pomáhá, kde třeba, například s rozebráním polozřícených domů a vytříděním materiálu.

Naším cílem je odlehlá vesnice Katakuti, rozptýlená v malých zemědělských osadách po horách středovýchodního Nepálu. Právě v této oblasti udeřilo poslední zemětřesení, od nějž neuplynul ani týden, nejsilněji. Sto dvacet kilometrů cesty překonáváme celý den, obáváme se sesuvů, které by nás mohly ještě více zpozdit nebo i úplně zastavit. Do této těžce přístupné oblasti míříme záměrně. Velké organizace pomáhají tam, kam vede silnice. Jenže v Nepálu je většina obcí těžko přístupných, do mnoha lze dojít jen pěšky.

Zůstaly jen kadibudky

Kus cesty za Káthmandú začínají první pobořené domy a postupně jich přibývá. Míjíme hotel, jehož název Last Dream Resort někdo přepsal na Lost Dream. Potkáváme také humanitární vozidla, mezi nimiž se vymyká čínský konvoj. Vpředu džíp s majáčkem a amplionem, na každém náklaďáku slogan o přátelství Číny s Nepálem na věčné časy a nikdy jinak. Naši spolucestující o tom vedou vzrušený hovor. Nepál je vklíněný mezi dva miliardové obry, Indii a Čínu. Nebýt Himálaje, už by se do sebe zřejmě pustili a zemi spolkli jako pralinku. Nepálci geograficky, historicky, jazykově i ekonomicky inklinují k Indii. Ovšem mocnější Čína roztahuje v Nepálu drápy i přes hřeben Himálaje, jako by jí okupovaný Tibet nestačil.

Opravdová katastrofa začíná za hranicí oblasti Sindupalchok. Silnici lemují jen zříceniny. Pokud nějaký dům stojí, je tak poškozený, že se musí strhnout. Lidé vyklízejí ruiny a třídí drahocenný materiál — kámen, dřevo, plech. Nepálci nemají na recyklaci špatné zákony tak jako my, nejspíš nemají žádné, ale třídí dokonale.

Kamenné vesnické domy jsou pobořené téměř všechny, stát zůstaly jen ojedinělé domy bohatších lidí — zachránil je železobetonový skelet. I bez stavařského vzdělání hned rozpoznáváme přímý vztah mezi ekonomikou domácnosti, pevností zdiva a poškozením domů. Nejhůř dopadli ti nejchudší. Pokud zdivo obsahovalo víc bláta než kamenů, zbyly z jejich příbytků jen hromádky. V chudinské vesnici u řeky Indrawadi — a zdaleka nejen tam — zůstaly stát jen kadibudky.

Pacifista smeká před armádou

Máme štěstí. Navečer se celá naše výprava — dva džípy a náklaďák — přibližuje k cíli. Právě včas, cesta je na hranici sjízdnosti i bez zemětřesení. A Maye už musí z neustálého telefonování hořet uši. Po chvíli vzrušenějších rozhovorů s lídrem dobrovolníků a vesničany se kus vracíme a ke svému úžasu nekončíme ve vesnici, ale v přírodě u zbořené školy a mezi stany vojáků.

Je to prý nejbezpečnější místo v okolí. Vojáci mají také nejlepší informace, takže nám pomohou. Navíc o nás skvěle pečují. Než jsme se stačili rozhlédnout po místech na stany, už stály. Než jsme vytáhli vařič, už přinášeli čaj. Ukázalo se, že budeme jejich hosty. Vařili nám na zdejší primitivní podmínky přepychově. V mžiku stloukli stoly z prken z ruin školy a rozdělali oheň. Nepálci jsou mistry v improvizaci.

Náš vztah k armádě není právě pozitivní. Tady je to ale jiné. Nepál má armádu profesionální. Nejenom že je složená z placených vojáků, ale má i profesionální přístup. Spolu s policií to je jediná státní složka, která se postavila celonárodnímu neštěstí čelem. Vojáci jsou rozptýleni v malých skupinách po celé zemi — pomáhají a chrání. Je třeba rozebrat tisíce pobořených budov v obtížném horském terénu.

Zde v Katakuti začali školou. Z ruiny vznikly hromady kamení, trámů a vlnitého plechu. Vojáci nám také pomáhali udržet systém při rozdělování humanitárního materiálu a zajišťovali příjem pacientů. Svou prací v postižených místech získali mezi lidmi dobrou pověst. Vládě, která se nedostala dál než k handrkování, kam poslat pomoc napřed, se to prý přestává líbit. Armáda proto nesmí oficiálně spolupracovat s lidmi a organizacemi poskytujícími pomoc, vojáci to ale přesto dělají. Může se tedy stát, že vláda armádu stáhne do kasáren.

U ohně poblíž voňavého lesa jsme si pak připadali málem jako na letním táboře, jen kytara chyběla. Víc než dobře ji však nahradila nevídaná schopnost rozhovoru. Nepálci nejrůznějšího původu (v zemi je na šedesát svébytných etnických skupin), věku, profesí a bydliště, z nichž většina se zde viděla poprvé v životě, si vyprávěli kolem ohně několik hodin prakticky bez přestávky, velmi živě a vyrovnaně. Nikdo nedominoval, nebyl tu žádný lídr či hospodský žvanil. Bavili se všichni, od Mayi po řidiče, od velitele jednotky po nejmladšího dobrovolníka. Nerozuměli jsme jim a o to víc vnímali zázrak živého autentického rozhovoru, jeho sílu a krásu. Uvědomili jsme si o to silněji scestnost „sociálních sítí“, které vedou spíš k osamění a asociálnosti. Pro člověka, jehož profesí je komunikace, to byla skutečná magie. Tak jako v občanské aktivitě, i zde máme co dohánět — pokud je to vůbec možné.

Lékařský koncert s Mayou

Bylo týden po posledním zemětřesení. Mrtví pohřbeni, těžce zranění hospitalizováni, konečně přišla řada na menší zranění. Maya a Pavla se pustily v Katakuti do práce. Staré ženě spadla zeď na hrudník, muži trám na rameno, dítě mělo zhmožděné zápěstí, jak jím zemětřesení smýklo o zeď. Vedle toho spousta naražených kolen z pádů na zem. Lidé již tři týdny žijí pod plachtami, pakliže je mají. Přibývá nachlazení či zánětů průdušek. K tomu posttraumatické šoky, nejčastěji proměněné v bolest hlavy nebo žaludku. A starší lidé jsou sedření z práce na poli a nošení těžkých nákladů.

Rozhodovat o diagnóze bez rentgenu, laboratoře a zástupu odborníků za zády, navrhovat léčbu bez znalosti místních zvyklostí a názvů léků je náročné. Pavla dělá, co může, naštěstí sdílí „ordinaci“ s doktorkou Mayou, která vždy ochotně poradí a pomůže. Vážená neuroložka šila rány, přikládala dlahu na zlomenou ruku, ošetřovala kojence, nezastavila se ani před gynekologickým vyšetřením.

Ve vedru, těžkém vzduchu v uzavřené místnosti, hluku, prachu, bez vody, s desítkami čekajících za dveřmi to byla práce hodně odlišná od té doma. Někdy i úsměvná. Třeba když paní s pohmožděným předloktím neústupně vyžadovala, ať její paži doktorka také poslechne „sluchátky“.

Maya s Pavlou ošetřily během dne 175 pacientů. Po celý den se venku na školním hřišti tísnil barevný zástup žen, hlouček mužů a houf dětí. Dospělí čekali na příjem a pak u polní lékárny. Děti malovaly obrázky domů i přírody a nadšeně se s nimi nechávaly vyfotit. Naše lékařky netušily, že příští další den bude pacientů neméně.

Nepálská lekce v soběstačnosti

Ráno týmová tykadla rozšířila po okolí zprávu, že dnes se bude ordinovat a rozdávat materiál přímo v kempu, který sdílíme s vojáky. Záhy přišli vesničtí vyjednavači, sesedli se s Mayou, pár vojáky i dobrovolníky a brzo se dohodli na postupu lékařské péče i humanitární pomoci. Žádné předpisy, formuláře, facilitátoři, podpisy.

V jediné nezbořené budově školy vznikla ordinace, pod plachtou evidence a lékárna, u stolů zachráněných ze školy dětský výtvarný atelier. Vše skvěle zorganizované: dvě lékařky, tři sestry, dva vojáci-zdravotníci a Jan jako asistent a kamarád malých kreslířů. Kemp se během chvíle naplnil ženami v šatech všech odstínů červené, muži v nepálských čapkách i dětmi od kojenců až po náctileté. Opět se kreslily jen samé hezké domy, zahrady, lidi, zvířata a hory. Žádná zemětřesná traumata, která některé děti pronásledují ve snech.

Dobrovolníci s vojáky rozebrali zničenou školu. Byla to v horku a prachu pořádná fuška. Pomáhala při ní vydatně i nová členka týmu, mladá blond Kanaďanka, takže místní snědí muži pracovali o to víc. Vše vydatně dokumentovala jihoafrická fotografka. Lékařskému týmu došly na sklonku dne léky i zdravotní materiál, budeme muset zpět do Káthmandú pro nový. Přesto Maya léčila i během zpáteční cesty. A po celou dobu telefonovala ohledně další pomoci.

Vláda národního rozdrobení

U večerního ohně jsme se dozvěděli řadu věcí. Lidé prý po zemětřesení čekali, že jim vláda podle svých prohlášení pomůže. Jak dny míjely a nic se nedělo, začali si věci k přežití opatřovat sami. Nepálci jsou zvyklí na soběstačnost, po staletí žijí rozptýleně po horách na rodinných usedlostech. Přesto prý hrozí, že se nechají postupně nahlodat různými vládní sliby a tuto svou schopnost časem zapomenou.

Podle Nepálců je jejich mladá demokracie nefunkční. Rozhádané strany se nedokážou na ničem dohodnout. Měli tři sta poslanců a nešlo to, nyní jich mají šest set a nejde to zas. Stále je to příliš málo na to, aby se dostaly peníze z hlavního města do každé vesnice. Jednou z hlavních příčin, proč distribuce pomoci po zemětřesení vázne, jsou prý klanové a stranické neshody.

Všeobecná nedůvěra lidí vůči centrální vládě a státní správě je spolu s tradiční soběstačností lidí z hor hlavním motorem zdejší obdivuhodné občanské aktivity. Nepálci v praxi dokazují, že přirozené vztahy a komunity jsou mnohem životaschopnější než centralizovaný stát. Zemětřesení se stalo v zemi katalyzátorem — a pro nás inspirací v  době odumírání starého politického a ekonomického systému ve světě.

Nepálci nemají však ani důvěru v mezinárodní organizace a dokládají to příběhy z praxe, nad nimiž zůstává rozum i srdce stát. Nejmenovaná velká humanitární organizace prý rozdává staré zkažené potraviny, z nichž lidé onemocní. A nedělá to poprvé. Jiná organizuje neefektivní velká setkání a plánovaní bez zřejmého výsledku a třetí blokuje svým ústředím přímé kontakty a převody peněz mezi národními sekcemi a nepálskou.

Témata občanské společnosti, participace, aktivismu, dobrovolnictví, komunitního života atd. se u nás často diskutují — od hospod až po univerzity, od občanských iniciativ až po parlament. Nepálci o nich nediskutují, ale každodenně je žijí.

Samostatné kroky do Mesipy

Po návratu z Katakuti do Káthmandú jsme se rozhodli k samostatné pomoci pro těžce zničenou vesnici Mesipa, odkud pocházejí někteří naši přátelé. A hned se opět ukazovalo, že jsme vedeni po správné cestě a otevírají se jedny dveře za druhými. Získali jsme zdarma hromadu krabic léků a zdravotního materiálu z centra Yellow House. Jiné potřebné léky jsme dokoupili. Lidé z Mesipy vzkázali, že plachty již dostali, ale ocenili by mouku, sůl a nudle. Zvlášť když je za dveřmi monzun, jenž na několik měsíců ztíží přístup do vesnic a zkomplikuje život i práci všem místním lidem i těm, kteří pomáhají.

Strávili jsme v hlavním městě několik hektických dnů organizováním, sháněním, nákupy, psaním dopisů. Ongchhu Sherpa byl přitom nepostradatelným pomocníkem — bez místního znalce bychom moc nezmohli. Navíc jsme se velmi sblížili, byl jako náš bratr.

Přátelská sbírka

Pustili jsme se také do sbírky finančních darů mezi kamarády doma. Asi stovce z nich jsme poslali dopis. První odpovědi byly zpátky obratem — a s nimi i první peníze na cestě. S výdaji tedy nezůstaneme sami a aktuální pomoc pro Mesipu utáhneme. Zároveň jsme chtěli pomoci i vzdálené horské vesnici, odkud pochází Ongchhu. Po návratu z Mesipy jsme s rozechvěním nahlédli na účet… A vytřeštili oči. 136 tisíc korun! Přátelé poslali dopis dalším kamarádům, a tak jsme získali často mnohatisícové částky i od lidí, které vůbec neznáme. Ukázalo se, že řada lidí raději přispěla nám s jasným plánem konkrétní pomoci bez byrokratických rizik než velkým organizacím.

Zkušenost z Mesipy byla jiná než z Katakuti — osobnější, komornější, hlubší. Realitu pomoci jsme už znali, o to víc jsme se spontánně ponořili do příběhů lidí. Bydleli jsme tu uprostřed ruin domů a vedle primitivních přístřešků, kde žili lidé stejně jako kozy, buvoli a další zvířata. Všichni tu tvořili širokou rodinu našich blízkých přátel. Mesipa přinesla nejhlubší lekce pro naše srdce.

Přivezli jsme do vesnice kromě zdravotnického materiálu i 300 kilo mouky, 60 kilo soli a 1800 balení nudlí. V Káthmandú při nakládání do džípu to vypadalo jako ohromná hromada věcí. Tady ve velkých horách a tváří v tvář desítkám potřebných lidí se proměnila v symbolickou pomoc spíš pro zahřátí srdcí než žaludků.

Pavla léčila v Mesipě na zápraží moderního zdravotnického centra vybudovaného se západní finanční pomocí. Byl to jediný dům, který zůstal stát, i když těžce poškozený. Ongchhu byl skvělým tlumočníkem i znalým zdravotním bratrem. Rodina učitelů perfektně zorganizovala příjem pacientů, Jan měl opět na starosti děti, kreslení a fotodokumentaci. Během dvou dnů přišlo opět 175 pacientů, asi nějaké zdejší magické číslo. A zase to šlo dobře zvládnout díky výborné organizaci, ohleduplnosti a láskyplné atmosféře. Léčení skončilo stejně jako v Katakuti vyčerpáním materiálu, ne lidských sil.

Šťastní i pod plachtami vedle svého dobytka

V Mesipě stojí malý svatostánek ženské bohyně. Jediný zůstal neporušený. Přítel Rabin z vesnice nám vysvětlil: „Jsme bohyni vděčni za ochranu. Domy sice spadly, ale nikomu se nic vážného nestalo.“

Jiný příklad nepálského přístupu k zemětřesení předvedla paní z nedaleké vesnice, která seděla před rozbořeným domem. Cestou z Katakuti se jí Maya ptala, jestli dostala plachtu. „Ano, dostala,“ odvětila. „ A kde ji máte?“ ptala se Maya dál a pátrala očima. „Udělala jsem z ní přístřešek pro buvola,“ zněla odpověď. „A kde bydlíte vy?“ vyptávala se dál Maya. „No s buvolem!“ Ta paní byla tak radostná a vyrovnaná, že to i zkušenou Mayu vyvedlo z míry.

Milost s dětmi

V rozptýleném horském osídlení není škol nadbytek. Děti do nich chodí často i několik hodin přes hory a doly. V Mesipě byla desetitřídka pro 260 dětí. Zůstala stát jen nově rozestavěná část školy, starší budovy z kamene a hlíny se zřítily. V Katakuti to dopadlo podobně — co nespadlo, stejně se bude muset strhnout a rozebrat. Do tamější střediskové školy chodilo 550 dětí.

Stejně jako bohyně ochránila lidi v Mesipě, drželo nějaké mocné božstvo ruku nad nepálskými dětmi. První dvě zemětřesení totiž udeřila o víkendu, kdy byly školy prázdné. Nebýt toho, oběti na dětských životech by se vyšplhaly na mnoho tisíc, protože naprostá většina škol v postižených horských oblastech zůstala v ruinách.

Děti si užívají prázdnin, ale učitelé a rodiče hořekují. Vzdělání má v Asii ohromnou hodnotu a rodiny pro ně obětují mnoho. Stavějí se proto provizorní školy ze dřeva či bambusu, plachet či plechu. Jinak by výuka nemohla během nadcházejícího monzunu pokračovat. V Mesipě počítají, že v provizoriu budou muset vydržet dva roky, než získají dost peněz na novou, zemětřesení odolnou školu. Na pomoc vlády moc nespoléhají. Dosavadní školu si postavili sami, z Káthmandú jim přispěli jen finančním podílem.

Zbylý výtěžek z přátelské sbírky chceme věnovat právě školám. Jan se proto už na místě setkal s učiteli i předsedy občanských školních komisí a pořídil množství fotodokumentace.

Hrana života a smrti

Naše cesta do hor, která začala před zemětřesením, byla dlouhá a vedla málo obydlenými oblastmi. Proto jsme si tentokrát výjimečně vzali přáteli doporučeného průvodce Amrita, aby nám pomohl nést náklad. Je mu pětadvacet a má tři malé sourozence. Pochází z kraje na jih od Everestu. Maminka pracuje na rodinném hospodářství, otec je také průvodce.

Když jsme se několik dní po zemětřesení konečně dostali k jedinému telefonu široko daleko, Amrit zvážněl. Jeho otec byl s italskou výpravou v Langtangu, kde došlo k obrovskému sesuvu. Část skupiny dorazila do cíle, jiná je nezvěstná. Jeho otec patří k těm druhým. Celý další den volal Amrit na všechny strany, ale žádné nové zprávy nedostal. Večer se nám svěřil, že by rád odjel otce hledat. Rozloučili jsme se a zbytek horské pouti šlapali a nesli vše sami. Hodně jsme na něj mysleli. V Káthmandú jsme se po návratu dozvěděli, že Amritův otec se nenašel. Z okraje sesuvu, který zasypal celou vesnici, bylo vyproštěno přes třicet mrtvých těl. Ještě než mohla být identifikována a odvezena vrtulníkem, zřítila se další část hory, odnesla je do údolí a pohřbila pod tunami skal a zeminy.

Více štěstí měl český filmař Michal, s nímž jsme se náhodně setkali v Káthmandú, na cestě kolem osmitisícovky Manaslu. Zemětřesení ho zastihlo na stezce v kaňonu. Deset metrů před ním a dvacet za ním ujel svah a vzal s sebou nenávratně několik mul. Lidé zůstali na úzkém pásu neporušené země. Nezbylo jim než přelézt nebezpečné sesuvy a na bezpečném místě čekat týden, až pro ně přiletí vrtulník. Taková zkušenost vede nutně k zamyšlení, jak úzká je hranice mezi životem a smrtí. Teplota ranního šálku čaje, zavázání tkaničky nebo zastávka na focení se stávají rozhodujícím zrníčkem na vahách osudu. Nepálci mu říkají karma. Ostatně mají ji nejen lidé, ale zřejmě i obydlí. Často jsme viděli zvláštní obraz: dva domy jen kousek od sebe, stejně postavené. Jeden ležel v ruinách a druhý zůstal stát.

Namasté Mesipa

Silný pobyt v Mesipě vyvrcholil při loučení. Její obyvatelé nás zaskočili svou ohromnou vděčností a malou ceremonií. Ověnčili nás i Ongchhua květinami a obřadními khadaky a loučili se podle nepálského zvyku úklonem se sepjatýma rukama a pozdravem namasté. Tak nás to sebralo, že jsme při odchodu neviděli moc na cestu.

Po návratu do Prahy máme stále plno práce. Sbírka mezi přáteli vynesla už 168 000 korun. Poslali jsme je do Nepálu, část z nich už byla využita na plachty a pomoc nejchudším rodinám v odlehlé horské obci Lumsa v oblasti Solo Khumbu, odkud pochází Ongchhu Sherpa. Jiné zaplatily výstavbu provizorní školy v nedaleké vesnici Tauo Maidane, děti už se v ní učí. I V Lumse bude postavena podobná. Ve vesnicích máme důvěryhodné přátele, kteří garantují rychlé a nejužitečnější využití peněz.

Chystáme aukci dětských kreseb pro školu v Mesipě. Komunikujeme s dárci i nepálskými přáteli, dostali jsme nabídky na přednášky. Dokumenty a informace o své pomoci převádíme na organizaci Potala. Máme dost práce navíc. Ale namasté z Mesipy nám zůstává pod kůží tak silně, že nás pobízí dál. Patří stejně tak všem, kteří podpořili či ještě podpoří naši pomoc. Česká solidarita je stejně krásná jako práce nepálských dobrovolníků a je nám velkou posilou.

Země-třesení

Nepálci, které jsme potkali, vypadali šťastně, i když přišli o své domy a téměř vše v nich. Kromě rodin nešťastných osmi tisíc obětí zůstali všem ostatním příbuzní, děti, zvířata a pole. A především jim zůstalo duchovní zakotvení v hinduismu a buddhismu, které je vede k upřednostnění vnitřního života nad materiálním. Učí je přijímat skutečnost a soustředit se na pozitivní stránky přítomnosti. I otevřená, dobrá srdce Nepálců a vzájemná pomoc bez podmínek vyrůstají z těchto kořenů.

Jak bychom my Evropané brali život v podobné situaci? Byli bychom také tak stateční a životaschopní? Přitom vývoj světa nás může brzo uvrhnout do situace neporovnatelně horší, než nastala po zemětřesení v Nepálu. Víme dobře, co se na globálním ekologicko-sociálně-politickém poli děje, a přesto téměř nic neděláme.

Ironií osudu se týden před zemětřesením konala v Káthmandú vědecká konference, která riziko velkého zemětřesení předpověděla. Hovořilo se o přípravě monitoringu a dalších opatření ke snížení rizik. Vědci a politici se pochválili za prozíravost. Nikdo z přítomných ovšem nemohl vědět, kdy očekávané zemětřesení přijde. Předpokládali, že za deset let — či padesát? Přišlo za týden. Právě tak my všichni bláhově doufáme, že globální kolaps je kdesi daleko za horizontem či hloupě věříme, že se nic neděje nebo že to za nás vyřeší někdo jiný. Může být názornější ukázka fyzické ztráty všech posledních jistot než situace, kdy to poslední, k čemu se upínáme — pevná půda pod nohama — náhle mizí? Může být na symbolické rovině názornější varování Země, že už nás má dost, než když s námi pořádně zatřese? Velké zemětřesení 25. dubna začalo v 11:56. Nemáme tedy už ani těch pověstných pět minut.

JAN PIŇOS, PAVLA HRDLIČKOVÁ