Obsluhoval jsem generála Pattona

Vypráví se legenda o setkání generála Pattona s Edvardem Benešem v Plzni roku 1945. Navštívil ale tehdy Plzeň skutečně sám Patton? Stavět pomníky generálům je podle Aleny Zemančíkové anachronismus.

O osvobození západních Čech Američany mi vyprávěl otec jednoho mého kamaráda. Pracoval tehdy jako provozní vedoucí v hotelu Slovan, který se před znárodněním jmenoval Waldek. Příběh se odehrál v červnu 1945 v Plzni. Mělo se uskutečnit setkání velitele amerických vojsk generála Pattona s prezidentem Edvardem Benešem, reprezentativní banket, a (jak to známe z knihy i filmu Obsluhoval jsem anglického krále) i zde bylo věcí cti hotelového personálu připravit vše – i navzdory zdevastovanému válečnému zásobování – co nejskvělejším způsobem.

K němu patřil také český kapr jako hlavní chod. Jenže se ukázalo, že z hotelu Waldek zmizely veškeré rybí příbory, možná je zrekvírovaly protektorátní orgány, aby z nich německý válečný průmysl ve Škodovce ulil děla.

Provoznímu šéfovi nezbylo, než vyrazit po plzeňských konkurenčních podnicích a rybí příbory vypůjčit. Jediný, který přicházel v úvahu, byl hotel Continental, náš vrchní se pochopitelně obával, že v Continentalu řeknou: příbory máme, i všechno ostatní, a proto uspořádáme slavnostní banket my.

Člověka napadne, že generál Patton, protažený západní frontou, a prezident Beneš po všech útrapách exilu by jistě snědli svou rybu k večeři i běžným univerzálním příborem, ale jak by mohli v hotelu Waldek vzdát čest a poděkování osvoboditelům jinak a lépe, než tím, co nejlépe dovedou a k čemu neměli po celou válku příležitost? Tedy perfektním servírováním?

Pan provozní se tedy vypravil do Continentalu, kde rybí příbory opravdu měli, a skutečně se setkal s námitkou, ať se tedy hostina přesune k nim. Pan provozní ovšem věděl, že do Continentalu chodily večeřet kreatury z plzeňského gestapa, a proto možná jejich sady příborů nebyly rekvírovány, ale říci to nechtěl, stačilo, jak v Plzni řádily Rudé rabovací gardy a rozhodovaly o tom, kdo byl kolaborant a kdo ne.

Pan provozní nechtěl nikoho soudit, chtěl jenom dobře zajistit setkání československého prezidenta s americkým generálem. Dohadování trvalo dlouho, nakonec si však i provozní šéf z Continentalu asi uvědomil, že do jejich baru chodili večer pánové z plzeňského gestapa, jehož sídlo bylo hned naproti hotelu, v tomto smyslu byla poloha hotelu Continental nevýhodná, ale to by mu asi nyní konkurence z Waldeku neuznala.

V tom jednání dvou zástupců plzeňských hotelů zvítězila myšlenka všeobecné spolupráce, ředitel Continentalu se nakonec spokojil s tím, že na obsluze se budou podílet i jeho číšníci, viditelně označení firemní cedulkou, a že to budou právě oni, kdo bude servírovat tu rybu. A tak se i stalo.

Patnáctého června do Plzně zavítal československý prezident Edvard Beneš, doprovázený sovětským podplukovníkem Čerapanovovem a majorem Zinověvem. U této příležitosti uspořádala americká armáda přehlídku na plzeňském náměstí, a prezident Beneš poté vyznamenal řádem Bílého lva první třídy náčelníka štábu třetí americké armády generálmajora Gaye, dalších jedenáct amerických důstojníků řádem Bílého lva třetí třídy, a patáct důstojníků poté převzalo od prezidenta Beneše československý válečný kříž z roku 1938.

Když jsem pak hledala v historických materiálech konkrétní údaje k této události, zjistila jsem, že patnáctého června, při slavnostní vojenské přehlídce, se generál Patton v Plzni s prezidentem Benešem nesetkal.

Tatínek mého plzeňského kamaráda se doby, kdy už se v Plzni normálně může osvobození Američany slavit, nedožil, my jsme v minulém režimu historické materiály neznali, věřili jsme legendám. Tohle je jedna z nich – malá, rodinná. Ale to nevadí, nakonec možná k té večeři v hotelu Waldek došlo až v listopadu pětačtyřicátého roku a slavný generál Patton, který vešel do populární písně, při ní opravdu u stolu seděl.

Ostatně i v červnu téhož roku seděli u večeře američtí generálové, spolu s generály Rudé armády, a pan vrchní provozní přece těžko mohl vědět, jak se který z nich jmenuje, vykonával svou číšnickou praxi ve Vídni i v Mnichově, hovořil dokonale německy, za první světové války pochytil i trochu francouzštiny, ale angličtinu ani ruštinu se nikdy neučil. Každopádně větu „obsluhoval jsem generála Pattona“, onen výrok stavovské cti vrchních číšníků a hoteliérů v Plzni, slyším dodnes z jeho vyprávění.

Mýtus generálna Pattona
Legenda z prostředí plzeňských hotelů dosvědčuje, že osvobození Plzně se zcela personifikovalo s osobou generála Pattona – asi na tom má svůj podíl i písnička Jana Vyčítala, kde se mu jméno hodí do rýmu. Ve skutečnosti Patton v květnu 1945 v Plzni nebyl, hlavním mužem velitelství dvaadvacátého sboru třetí Pattonovy armády byl generál Ernst Harmon. Ztotožnění momentu osvobození západních Čech s jediným jménem není spravedlivé. A vlastně se divím, že to plzeňská veřejnost bez námitek sdílí.

O deformovaném vztahu k americkým osvoboditelům svědčí ostatně i historie generálova pomníku. Ten první od sochaře Jaroslava Bockera z roku 2005 byl hyprrealistický bronzový panák v holínkách, svírající v rukách jezdecký bičík. Jsem moc ráda, že tahle socha v Plzni nestojí, ať už byly důvody k jejímu odmítnutí jakékoliv (tehdejší radnice argumentovala tím, že zakázka nebyla vypsána ve veřejném výběrovém řízení, že sochař v podstatě postavil radnici před hotovou věc, spoléhaje na to, že se to nikdo neodváží odmítnout; odmítnutí bylo snadné, protože sochař je zapsán na seznamu agentů StB).

Sochař Bocker je osoba rozporuplná – v Plzni může veřejnost z jeho dílny vidět například postavy stojící kolem sochy T. G. Masaryka, na jejichž zhotovení zvítězil ve výběrovém řízení roku 1996. Odstranění a zničení Masarykova pomníku je pro Plzeň zásadní historickou událostí, protože souvisí s měnovou reformou v roce 1953 a tehdejšími protesty dělníků ze Škodovky, proti nimž se neblaze postavili komunističtí herci z Divadla J. K. Tyla. Tradovalo se, že socha byl zničena davem, ale ve skutečnosti byla v noci demolována z příkazu vedení města.

Alegorická skupina stojící vedle postavy prezidenta je koncipována jako rodina – zleva stojí legionář (syn) opírající se o pušku, vedle něj Vlast (matka) s haluzí vavřínu jako symbolu vítězství, mladá republika (dcera) s atributem lipové ratolesti v pravé ruce a konečně vpravo kovák (otec) jako připomínka průmyslové a dělnické tradice Plzně. Voják a dělník zároveň symbolizují zahraniční a domácí odboj.

Jaroslav Bocker v roce 1996 vyhrál výběrové řízení na odlití replik původních soch (kromě Masaryka) jako spolehlivě konzervativní, řemeslně zdatný sochař. Podoba Masarykova náměstí se tak vrátila k původnímu, ale že by to byla bůhvíjak oduševnělá socha, to se říci nedá.

V roce 2012 byla na radnici městské části Křimice umístěna od našeho sochaře busta Václava Havla. Z toho je celkem patrné, že Jaroslav Bocker je svým založením konjunkturální režimní umělec a jako takový dělá sochy vyhovující co do proporcí a podoby zobrazovaného, jsou to však panáci bezduší a zcela anachroničtí. Dobře tedy, že jeho tupý a surový bronzový Patton v Plzni nestojí (i když je k vidění v přilehlé obci Dýšina).

Pomník americké armádě v městě Tachově od sochařky Aleny Burešové vypadá jako totem s křídly, přičemž perutě křídel jsou tvořeny desítkami rukou. Své ruce jako lopaty v roce 1990 sochařce dali k dispozici k odlití tachovští uranoví horníci. Foto Archiv autorky

Když pootočím úhel uvažování, musím si připustit, že kultovní oslavování generála je podobně bezduché jako ta socha. Připomeňme si osobnost generála: George S. Patton se narodil roku 1885 v Kalifornii. Trpěl dyslexií, ale vyrovnával se s ní tvrdou disciplínou. V roce 1912 se zúčastnil olympijských her ve Stockholmu a v moderním pětiboji skončil pátý. Jako účastník první světové války na evropském kontinentu (byl náčelníkem štábu generála Pershinga) záhy pochopil důležitost tanků.

Ve druhé světové válce zastával významné funkce během amerických kampaní v Severní Africe, invaze na Sicílii a na západní frontě. Byl považován za jednoho z nejlepších polních velitelů západních spojenců. Měl pověst ryzího a urputného válečníka, míval incidenty při návštěvě polních nemocnic, kdy napadal „simulanty“, což byl pro něj každý, kdo nevykazoval zranění.

Několikráte nafackoval či vynadal vojákům, kteří se psychicky zhroutili nebo trpěli například úplavicí. Byl přehnaně soutěživý (například ve vztahu k britskému generálu Montgomerymu), pro své výbuchy vzteku měl několikrát vážné potíže s nadřízenými. To mělo za následek, že v Africe a při invazi na Sicílii byl v roce 1944 jmenován vrchním velitelem amerických vojsk v Evropě generál Omar Bradley. K Pattonově image nerozlučně patřily dva revolvery: Colt 45 a Smith & Wesson 357 Magnum, oba s rukojeťmi ze slonoviny, které nosil téměř neustále za pasem.

Zemřel na následky automobilové nehody – jeho štábní cadilac se devátého prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Ostatní vyvázli nezraněni, jeho však náraz vymrštil vzhůru a on narazil hlavou do střechy vozu tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a vážně poranil míchu. Ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel krátce poté v nemocnici na plicní embolii. Pohřben je dle vlastního přání na americkém vojenském hřbitově v Hamme v Lucembursku vedle dalších příslušníků třetí armády, kterým velel.

O jeho smrti samozřejmě kolují konspirační teorie, podle kterých byl zavražděn. Jako by tento muž, který sám sebe měl za reinkarnaci dávných bojovníků, nebyl stvořen pro život v míru. V roce 1945 se dopustil výroku „Porazili jsme špatného nepřítele“. Kdyby se dožil, jistě by hrdinně bojoval v Koreji i ve Vietnamu, byl to typický „jestřáb“, kterému válka byla vším.

Současný plzeňský pomník od sochaře Lubomíra Čermáka a architektů Tomáše Beneše a Václava Zůny je vkusnější a méně popisný než ten Bockerův. V železné stéle je vyříznut profil generála, který se ale v Plzni objevil až v listopadu 1945, když velel přehlídce, jíž se americká armáda loučila s Československem. Stejně si myslím, že stavět pomníky generálům je anachronismus, který podporuje pohled na válku jako slavný děj, zatímco ve skutečnosti je to humanitární katastrofa.

Z tohoto hlediska je mnohem lepší pomník americké armádě v městě Tachově od sochařky Aleny Burešové. Vypadá jako totem s křídly, přičemž perutě křídel jsou tvořeny desítkami rukou. Své ruce jako lopaty v roce 1990 sochařce dali k dispozici k odlití tachovští uranoví horníci, sama Alena Burešová je už několik let po smrti, ale tenhle sloup z elektroporcelánu se zlatou koulí a křídly je skutečnou oslavou svobody a krásným artefaktem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 4.Května 2015, 14:00:59

Díky za nezaujatý a střízlivý pohled na osobu gen. Pattona. Je tomu opravdu tak, že jak se za minulého režimu pěstoval povinný kult sovětských generálů a maršálů, tak stejně tak nekriticky se nyní mnohdy pěstuje - byť i dobrovolně - nekritický kult generálů amerických.

Kult osobnosti je vždycky velmi nedobrá záležitost; a jmenovitě generál Patton se skutečně vyznačoval značně kontroverzním charakterem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.