Mám poměrně dost přátel a dobrých známých, s nimiž mohu debatovat na uprchlické téma bez větších emocí, přestože máme na lecco odlišné názory. Tyto diskuse jsou dobré ve dvou ohledech. Za prvé se lépe poznáváme, za druhé se tím mezi námi posiluje vzájemný respekt, protože si dokážeme naslouchat a reagovat na argumenty druhého těmi svými. Fauly nikdo nepíská, jelikož k žádným nedochází… tedy kromě ironických přípodoteků, které každou diskusi osvěžují.

Oproti nim mám jednu výhodu: migranty, uprchlíky a politikou i mediálním odérem kolem nich se zabývám už dvě desetiletí, takže mám větší přehled a přísun informací než oni. (Stejně nebo více znalostí než já mají samozřejmě lidé z občanských sdružení, která se touto problematikou zabývají, ale s těmi mám málokdy důvod se o něčem dohadovat. A když ano, tak o jednotlivostech, nikoli o principu.)

Jsem rád za tyto přátele a známé, hlavně proto, že vzájemné pochopení je dnes nedostatkovým zbožím, nejen v diskusích na ožehavá témata.

Hysterie a přímá demokracie

Jinak ovšem v naší společnosti převládá nepřátelské, hysterické vzepětí emocí. To ale nepřišlo samo od sebe. Dlouhé roky popisují různí publicisté včetně mé maličkosti neblahý posun ve společenské atmosféře. Co ještě před několika lety nebylo možné ve slušné společnosti vyslovit, je dnes podáváno na talíři zcela přirozeně, jako by šlo o chutnou krmi.

Tento trend výrazně urychlila přímá volba prezidenta. Teď budu citovat sám sebe, aby v tom táta tunelářů nebyl sám. Napsal jsem po těchto volbách mimo jiné: „Musím říci, že se již těším na příští přímé volby. Není nad to, když se demokraté začnou chovat jako předlistopadoví funkcionáři Národního výboru - pero satirikovo jásá nad tou žní.“

Společnost a leckdy i rodiny či přátele nesmiřitelně rozdělilo úsilí o podporu „toho správného kandidáta“. Nejvíc kol sebe agresivně klovaly osmanské hlavy schwarzenbergské, vše ovšem nakonec přetrumfl Ovčáčkův guru svou nepřekonatelnou nacionalistickou demagogií.

↗

Ukázalo se, že na přímou demokracii nejsme připraveni, ba dokonce, že v dnešní mediokratické společnosti je přímá demokracie nástrojem protidemokratickým. Kdo řve nejhlasitěji, kdo má nejvíce drzosti, neomalenosti a prázdnoty v makovici, kdo buší na buben do pochodu na populistickou notu, kdo třímá v ruce obušek či kdo má nejvíce peněz na vyvolávání předvolební či předreferendové hysterie, ten vyhrává, nikoli ten, kdo má dobré úmysly a ví, jak zlepšit, co je třeba.

Abych podruhé citoval sám sebe a překonal tak отца чешский путь приватизации (napsal jsem to správně, báťuško?) co do počtu vlastních citací v jednom článku: „Přímá volba prezidenta nevratně změnila naši společnost k horšímu. Nic už nebude stejné jako před ní.“ A taky že jo…

Zlo musí vymýtit slušný člověk

Co je opakem empatie? Její ztráta či absence, nebo se to dá pojmenovat i přímo? Citová vyprahlost, cynismus, patologické bučení…? V módě jsou hluchota, válečný pokřik, zesměšňování, nenávistné chrlení urážek; internet, hospody, malostranské paláce a Strakovu akademii obchází zášť zahalená do královského pláště a přesvědčuje místní osazenstvo, že zlo v podobě novodobých nájezdníků se musí vymýtit: „Chopte se toho, slušní lidé.“

Přitančila Lenočka Okamurovna Konvičkovová, aby zvěstovala své poselství, založené na prastarém, principu, vyznávaném všemi Jakobíny, napříč historií: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

I Chovanec Strakovy akademie lže, jako když kropí, zatímco hrstka křesťanů mezi sociálními demokraty marně volá po lidském zacházení s lidmi . „Právně sporné je i to, že stát pobyt v detenčních táborech ještě migrantům účtuje (částkou 242 korun za den), čímž je tak obírá o zbytky peněz, které jim po platbách pašerákům zůstaly.

Podmínky v detenčních táborech (zejména v Bělé-Jezové) jsou navíc velmi špatné. Zprávy očitých svědků mluví o rozdělování rodin, nedostatku léků, obírání uprchlíků o peníze a cennosti, absenci přístupu na toaletu. Kapacity zařízení jsou výrazně překročeny, zaměstnanci přetíženi, absentuje psychologická pomoc.

Považujeme za nezbytné, aby ČSSD, jako strana zodpovědná za řízení ministerstva vnitra, zjednala v této věci urychleně nápravu, a to zejména okamžité ukončení současné praxe uvězňování všech migrantů, kteří mají v souladu s takzvanými dublinskými pravidly odcestovat do jiného státu, a propuštění všech těchto cizinců, kteří jsou nyní v detenčních táborech,“ píší členové Křesťansko-sociální platformy ČSSD ve svém prohlášení k zacházení s uprchlíky v České republice.

Chovancovo jméno v něm nepadlo, ale vše je jasné. Platforma tím sice čest sociální demokracii nevrátila, to ani při sebelepší vůli nemohla, ale dala tak lidem, kterým nevyprahl mozek a srdce, nějakou naději do budoucna.

Únos empatie a diskuse s fašisty

Nevraživá hádavost, kterou umožňuje únos empatie kamsi na Sibiř, je jako droga, které nelze nepodlehnout. Občas si v této disciplíně sám zazávodím, na slabého muže je to přeci jen příliš. Štvou mě třeba někteří demokraté, již by se nejraději objímali i s těmi křiklouny, kteří by je po získání moci ihned vrazili do chládku. Nebo kteří naříkají sice krásně, ale na upířím hrobě.

↗

Ukázalo se, že na přímou demokracii nejsme připraveni, ba dokonce, že v dnešní mediokratické společnosti je přímá demokracie nástrojem protidemokratickým. Foto Archiv redakce

Nesouhlasil bych třeba s Jakubem Jandou (analytikem Think-tanku Evropské hodnoty), který v jistě užitečné debatě týdeníku Respekt tvrdil, že tu vznikne silnější pravicově-extrémistické uskupení proto, že se málo debatuje o problémech migrace. Ano, toto uskupení tu nepochybně vznikne, příčiny jsou však jinde. Krajní pravice vzývá samu sebe, čeká nepřetržitě na okamžik, který jí pomůže k moci. Tím hybným momentem nejsou údajné či skutečné problémy s Romy či uprchlíky (ty jsou záminkou), ale rasismus a xenofobie extremistů, jejich touha po moci spojená s úmyslem zničit demokracii. A, jak již bylo řečeno, pronikání jejich názorů do mainstreamu, čehož jsme svědky již po několik let.

Ano, o problémech by se mělo diskutovat a řešit je, ale nemělo by to být záminkou k demagogii typu: „Buď se přizpůsobíme požadavkům těch druhých, nebo nás převálcují“.

Také se mi nelíbí jeho naivistické třeštění, že bychom měli s lidmi, kteří mají strach, diskutovat i v momentě, kdy říkají stejné věci jako fašisté. Ne! Neměli. Takovým lidem je třeba dávat jasně najevo, že se z nich ti fašisté stávají. Jiný lék na to neexistuje, protože nezpracovaný strach s sebou nese nenávist a neschopnost naslouchat rozumu. Strach se stává jakousi omluvou, která prý napomůže k nastartování diskuse ve společnosti. Jenže v to, že jde jen o strach, se věří velmi nesnadno.

Okamurovco-Konvičkovcům z očí nejde strach, ale nenávist a pohrdání druhými. I Bartoš a jeho antisemitská svita jsou jak vystřižení z druhé republiky. I „obyčejní lidé“, kteří opakují fašistická hesla po tribunových gigantech, jsou odpovědní za to, co dělají a říkají. Podléhají-li strachu natolik, že přicházejí o svou lidskost, pak je to znakem toho, že o věcech nepřemýšlejí a slepě kráčejí za svými vůdci. Jsou na to připraveni nejen svým strachem, ale i frustrací a záštiplností či rovnou potřebou pronásledovat druhé pro jejich odlišnost.

Můžeme je nazývat různě: davový člověk, člověk, který se pro pocit vlastní identity potřebuje ztotožnit s „masou“, nebo třeba homo sovieticus. Během komunistické éry se ukázalo, že sklony či umění přizpůsobit se kolektivizaci ducha má velké množství „slušných lidí“. A, nezapomeňme, je to Putin, nejvyšší homo sovieticus na východ od českého, etnicky čistého ráje, kdo podněcuje a komu se hodí jakákoli rozhádanost uvnitř Evropské unie. Pro jeho imperialistickou politiku je „uprchlická krize“ učiněným požehnáním.

Naštěstí jsou tu i ti přátelé, kteří mají sice odlišné názory na uprchlickou tématiku, ale jsou ochotni diskutovat a poměřovat se při tom tak, jak je mezi demokraty obvyklé. S těmi naopak je třeba diskutovat, pozorně jim naslouchat a snažit se s nimi dobrat rozumných kompromisů, prospěšných pro všechny.