Na konci osmdesátých let nás soudružky učitelky poučovaly: „Važte si toho, že žijete ve vyspělé socialistické zemi, děti v Africe trpí hladem.“ Na první pohled toto srovnání odpovídalo skutečnosti. Tak ji alespoň zobrazovaly na jedné straně černobílé novinové fotografie na kost vyhublých Afričanů a na straně druhé optimistické články o technologickém pokroku plánovaného hospodářství.

I uprostřed polských a maďarských událostí v roce 1989 si možná většina Čechů ještě říkala: „O co těm Polákům a Maďarům jde? Tady by se nic podobného stát nemohlo, vždyť my se máme dobře.“ Viditelným mementem domnělého socialistického blahobytu sice byly plastové skořápky trabantů, opuštěné a prázdné, jež v pražských ulicích zanechávali občané NDR, kteří utíkali na Západ. Ale byli jsme spokojeni. Dějiny kolem nás kráčely, obří a nesrozumitelné. A když nás dohnaly, byli jsme — jako už tolikrát předtím — zoufale nepřipravení, zmatení, nejistí.

Avšak i uprostřed toho nejhlubšího konformismu „se“ jaksi vědělo, že existují země zaslíbené, kde „se“ zkrátka žije lépe. Moje dětská mysl si tento lepší život představovala jako pokoj hlavního dětského hrdiny filmu E. T. — Mimozemšťan: jako prostor k prasknutí nacpaný pestrobarevnými hračkovými nesmysly, marnotratně rozházenými po všech koutech.

Nakonec tento spodní tón, ta nepřiznaná frustrace z chudoby ve srovnání se Západem, kterou domácí propaganda zamlčovala, vyplul na povrch a stal se jedním z hlavních motivů, který rozpohyboval společnost a který nakonec vedl k pádu ancien régime — nesvobodného a chudého.

Dějiny se neopakují, ovšem vznikají překvapivé analogie a objevují se šokující anachronismy. Dnes opět můžeme zaslechnout, jak se nám dobře daří; že můžeme být spokojeni s tím, kam náš ekonomický a společenský vývoj směřuje, protože jinde jsou na tom hůře. Ta rétorika jako by byla tím častější a hlasitější, čím viditelněji se rozchází s každodenní realitou většiny (zkušenosti menšin obvykle procházejí tak jako tak bez většího zájmu).

Je to vlastně docela jednoduché. O nepříjemných společenských otázkách se buď nemluví, nebo se problémy marginalizují. Anebo se hledají příčiny jinde, nejlépe u jedince či menšiny — ti pak nesou univerzální vinu za vše. Člověk bez dlouhodobé práce, který má navíc tu smůlu, že je Rom nebo žije v regionu postiženém vysokou nezaměstnaností (a třeba se musí starat o vážně nemocného člena rodiny, takže se nemůže jen tak sbalit a odstěhovat), slyší v televizi a v rádiu, že je nezaměstnaný proto, že se mu zkrátka nechce pracovat; a že kdo chce, práci si vždy najde.

Závažná porucha systému (tj. ekonomiky, která negeneruje potřebný počet pracovních míst, a společnosti, jež nedává slabším šanci) je svalena na jednotlivce. Stává se jakoby věcí jeho osobního selhání, za něž by měl snad dokonce cítit vinu.

Rétorika o dobrém životě a spokojenosti je rétorikou vpravdě normalizační. „Normalizuje“ vztahy mezi socioekonomickým systémem (jehož je ideologicko-politická sféra nadstavbou) a lidmi, jež na něm chtě nechtě participují (nemohou z něho jednoduše „odejít“). Jakákoli radikální kritika je rázem vytlačena jako nelegitimní, protisystémová, rozvratná, nebezpečná.

V tomto smyslu česká normalizace zdaleka neskončila, ale před časem naopak nabrala další dech. Současná „normalizace“ má s tou husákovskou společné jedno: groteskní kombinaci iluze konformní spokojenosti a pod ní špatně skrývaného zoufalství, nedostatku, ba i chudoby. Zdá se však, že této „normalizaci“ už onen další dech přece jen dochází. Ale není to vždy důvod k radosti. Události v severních Čechách, v Českých Budějovicích a kdoví kde ještě jinde by měly všechny žvanily o spokojenosti poslat do příslušných mezí.

Ve stejné době, kdy jsem byl nucen poslouchat výklady o naší vzkvétající socialistické vlasti, napsal Václav Havel svůj esej o socialismu. Nemilosrdně v něm obnažil naprostou významovou prázdnotu slova, které přitom dříve představovalo hybnou sílu moderních dějin. Obsah toho slova zkonzumovala tupost byrokratů a dogmatismus komunistických aparátčíků.

Kapitalismus, respektive jeho bizarní česká forma vtělená do složitého spletence nefunkčních úřadů, korupce a arogantních politiků, je možná v obdobné situaci jako kdysi husákovský socialismus. I on se stává šifrou, která klame a které už věří asi málokdo.

Současně však má málokdo odvahu veřejně říct, že oněch posledních dvacet let se nám příliš nepovedlo. Dvacet let je kus života a zlomit nad nimi hůl, to je bolest přímo fyzická. Pro začátek by možná stačilo zbavit se ideologických berliček, vyčistit svůj jazyk a začít nazývat věci pravými jmény: nejsme na tom dobře a něco se musí změnit, než dojde ke katastrofě.