Když mě na podzim 2011 oslovil dokumentarista David Vondráček s tím, zda bych souhlasila stát se postavou jeho dokumentu o ženách v levicovém protestním hnutí, souhlasila jsem ze tří důvodů, které byly jiné než u Saši Uhlové. Zaujalo mě, že chce natáčet o ženách. O ženách, které jsou aktivní, chytré, svébytné a — dovolím si tu neskromnost — úspěšné. (Pojem dámy v podtitulu mimochodem vnímám, aspoň za sebe, jako výraznější sarkasmus než ono „tak trochu více nalevo“, bez ohledu na to, jak to tvůrce mínil). Ostatně od začátku natáčení jsem měla pocit, že Davida baví točit o nás jako o ženách spíš než o politických aktérkách a že především jako ženy ho zajímáme.

Režisér mi dal na prvním schůzce DVD se svým, tehdy ještě neodvysílaným filmem Láska v hrobě, který se mi velice líbil. Natolik, že jsem ho na konci letního semestru promítala na katedrovém večírku svým studentům sociální antropologie a režiséra pozvala na besedu. Ne proto, že kdybych jako socioložka či sociální antropoložka zpracovávala téma bezdomovectví, přistupovala bych k němu jako David. Naopak. Daleko víc by mě zajímaly politické a sociologické souvislosti, procesy a rozhodnutí, které vyústily v bezdomovectví, nemoc a smrt hlavních protagonistů.

Zaměření na jejich příběh a rodinné trajektorie, který předvádí Vondráčkův film, by se však s mým přístupem doplňoval a posiloval, nikoli vylučoval. Láska v hrobě ukazuje „hřbitovní společenství“ jako lidi, s nimiž mnohé (emoce, obavy, sny, iluze) sdílíme. Proto je to skvělý film, který u mě vyvolal důvěru v režiséra. Myslím, že už tehdy mi David navíc řekl něco málo o svých vlastních životních peripetiích, které ho rozhodně neřadily do skupiny „normálních“ „slušných lidí“, což jsem pokládala za dobrou záruku toho, že nás nechce kádrovat.

Pohled zvnějšku

Třetí důvod pro můj souhlas s natáčením byl ten, že se o sobě ráda dozvídám nové věci a vím, že mohou přicházet jen díky pohledům, které mi nejsou vlastní a dokonce mi jdou trochu proti srsti. V tomto smyslu mě stejně tak dráždila, jako přitahovala skutečnost, že má David psychologizující přístup ke světu a jakožto volič TOP 09 v posledních volbách do Sněmovny je politicky „trochu více napravo“. (Necítím se o nic více nalevo od mytického středu, než je od něj režisér napravo. Církevní restituce ve stávající podobě nebo politika škrtů našeho nejlepšího ministra financí nejsou o nic méně radikálním zásahem do ekonomiky a společnosti než třeba požadavek na regulaci daňových rájů a operací s finančními deriváty nebo posílení ekonomické demokracie na pracovištích.) Třetím důvodem byla každopádně má zvědavost.

Na rozdíl od perexu ke komentáři Saši Uhlové jsem nepředpokládala, že by mohl padesátiminutový film o čtyřech osobách pojednat kteroukoli z nás „komplexně“. Některé momenty filmu mě poněkud vyváděly z míry (o tom níže), ale můj celkový pocit bezprostředně po jeho zhlédnutí byl kladný. Velmi rychle byl však ukončen záplavou negativních reakcí mých kamarádů a známých (nejen z „levicové scény“), plných formulací jako „sexistická fraška“ nebo „kdyby něco takového natočil antropolog, tak skončí před etickou komisí CASA (České asociace pro sociální antropologii)!“. Tyto reakce, na rozdíl třeba od glosy se sebou samou nepochybně dokonale spokojené Mirky Spáčilové, musím brát vážně, protože smysl filmu není do něj zakletý, ale rodí se v prostoru mezi plátnem a jeho diváky.

U části z nich převládalo prvoplánové zděšení nad tím, jak některé z nás žijeme, nejčastější bylo však znechucení z toho, že se dokument věnuje především našemu osobnímu životu, a nikoli názorům a politice, je povrchní a dělá z nás pošuky. Pár poznámek, kterými zde do prostoru mezi tvůrce a diváka vstupuji, jsou pokusem rozšířit možnosti, jak se lze na dokument dívat. To, co je totiž na filmu nejpoučnější, je sledovat a analyzovat nuance rámování, ve kterém nás autor zpovídal, natáčel a stříhal, když nás chtěl, jak se domnívám, zobrazit ze svého pohledu realisticky. Je to rámování, které s ním často sdílejí i kritičtí diváci, když jsou rozhořčeni nad tím, jak protagonistky a jejich kauzu cíleně poškodil.

Soukromé je politické

Díky svému sociálněvědnímu vzdělání nepochybuji o tom, že soukromé je politické. Proto si na rozdíl od mnoha kritiků filmu nemyslím, že jeho zaměření na soukromí je nutně depolitizující. Jak si už česká kinematografie všimla, rodina je základ státu. Rodina a hlavně vlastní děti smiřují lidi v dobrém i ve zlém se světem, ve kterém žijí, ať už protože nechtějí riskovat jejich bezprostřední blahobyt nebo touží po tom být alespoň trochu schopni představit si svět, ve kterém budou jejich děti žít. Pro rodinu děláme spoustu skvělých věcí a taky spoustu věcí, které bychom dělat neměli, ale rodina je „dobrým“ důvodem, ne-li záminkou a výmluvou. Současná podoba české rodiny je nepochybně velmi politická v tom, že asymetrií mezi ženami a muži v rodinné péči spoluvytváří nepřítomnost žen ve veřejném prostoru i na řadě profesních pozic.

S tím, že se režisér snažil prozkoumat naše soukromí, tedy nemám problém. Jako socioložka bych ale řekla, že to dělá s dotazníkem, nikoli v narativním rozhovoru. Vztah s matkou? Vztah s otcem? Počet dětí? Přeháním, ale chci zdůraznit, že režisérská imaginace ohledně soukromí se do velké míry vyčerpávala v jasně daném prostoru rodinných vztahů. Ta implikuje, že bezdětná žena má k tomu určitě jiný důvod, než že dítě mít nechce. Protože mít — a hlavně chtít — děti je přirozené. Jak dovodili někteří komentátoři, žena bez dětí rovná se prázdno, které generuje frustraci a musí být náhradně „vyplněno“, třeba tělesným tréninkem, profesním angažmá nebo horlením ve veřejném prostoru. Toto „prázdno“ určitě nemůže být prostorem pro kreativní žití ve prospěch vlastní, druhých a společnosti. Reprodukce a péče o rodinu naopak, v případě ženy, určitě nepředstavuje náhradní řešení.

Normovaná samota

S tím souvisí i motiv samoty. Jak si všimla Spáčilová, „jsou bojovné a často samy“. A má skutečně pravdu do té míry, že mě osobně dokument často zobrazuje bez vztahu s druhými lidmi. A to i na místech, kde vůbec sama nejsem a ve chvíli natáčení jsem nebyla a která tvoří důležitou součást mojí sociality (třeba ve škole ve vztahu se studenty, kterým jsou ve filmu vidět jen záda, nebo v gymu ve vztahu s trenérkou a dalšími holkami). Jakoby jediné existenciálně důležité vztahy byly a mohly být s rodiči, (budoucími) manžely (nejlépe samozřejmě opačného pohlaví) a vlastními dětmi. Kde je prostor pro přátelství? Pro spolupracovníky (včetně studentů)? Pro různorodé podoby tělesných, sexuálních, emočních a intelektuálních spřízněností? A v kontextu dokumentu o protestech především pro vztah s compañeros z ProAltu, Alternativy zdola nebo Occupy?

Moje reakce na film přesto není taková, že bych se teď na režiséra zlobila, do jaké podoby mě ořezal. Spoustu věcí si sama uvědomuji, možná stejně jako režisér, teprve zpětně. Filmové plátno a reakce diváků nasvěcují, jak omezená je naše sociální imaginace, včetně imaginace režiséra, který si zakládá na svém liberalismu. Skuliny, které se otevírají na místech, kde Ilona a já, ale i Saša rozbíjíme normativní kategorii ženy-matky, je potřeba dále rozšiřovat, nikoli zakytovat s poukazem na to, že poškozují naši autoritu v konzervativním veřejném prostoru.

I pokud nás poškozují, musíme to ustát. Poučení z filmu nesmí být z mého hlediska takové, že je potřeba dát si pozor na pravicové režiséry, kteří z „normálních“ levicových aktivistek dělají podivínky. Lekce, kterou nám film dává, se týká toho, jak silně zakořeněná je stále na všech stranách normativní představa o primární „úloze ženy ve společnosti“, ale zároveň že není až tak složité žít jí proti srsti.

Ambivalence

Rozrušování normativních kategorií nese v sobě nutně jistou míru ambivalence a paradoxu. Když se snažíme vyprostit Romy ze stereotypu homogenní kategorie těch, s nimiž je vždycky problém, musíme zároveň tohle označení použít a zahrnout do něj třeba i ty, kdo ho pro sebe vůbec používat nechtějí a spokojeně neviditelně žijí ve většinové společnosti. Různé variace na tento paradox najdeme i v Rozhořčených 2012. Já se ve filmu ocitnu na prvomájovém srazu komunistů, kam bych pochopitelně určitě nechodila, kvůli tomu, abych pak na kameru řekla, že mě ani neoslovují, ani neděsí a mám potřebu se k nim vyjadřovat — evidentně na rozdíl od režiséra — stejně málo jako k jiným politickým stranám.

Ilona je před kamerou dovedena k tomu, aby jako zásadní věc tematizovala to (partnerství, rodičovství), o čem zároveň říká, že teď vůbec neřeší, protože je v jednom kole cestování, přednášení a dalších veřejných aktivit, které ji pohlcují. Já jsem ve filmu snad třikrát citována ohledně vztahu k vlastnímu mateřství. Tuhle otázku mám přitom vyřešenou a jen velmi výjimečně ji vůbec s někým probírám. (Je příznačné, že dotaz ve filmu vždycky klade režisér zpoza kamery, nikdy Saša Uhlová nebo kdokoli jiný. Osobně si myslím, že z nás všech, včetně Saši, nejvíce řeší děti právě sám režisér.) Ale přesto je důležité, aby zaznělo, že ty věci neřešíme, nezabýváme se jimi nebo že jsme si je pro sebe uzavřely v rozporu s většinovým očekáváním.

Ambivalence se pro mě pochopitelně nejvíc ztělesnila ve chvíli, kdy jsem musela sledovat vlastního tátu, jak říká, že by mi v rodině bylo lépe. Na jednu stranu mě dráždilo, že si to myslí, na druhou stranu zároveň velmi oceňuju, že mi v osobním styku tyto věci neříká. Rodiče mi, na rozdíl od režiséra, nikdy nekladli otázky „po dětech“. A v řetězení ambivalence jsem proto byla v tu chvíli naštvaná na režiséra, že mě a mého tátu dotlačil do sdělování si těchto věcí „přes kameru“ (abych citovala oblíbeného českého komika vystupujícího v médiích pod značkou K9), a zároveň měla pocit, že je o těchto záležitostech třeba veřejně mluvit, aby se ukázaly, a vytvořil se tak prostor pro rozrušování jejich samozřejmosti. Tomuto paradoxu nelze uniknout. Lze ho jen nahlížet a nějak opatrně se k němu vztahovat. Příliš ukvapené a jednoznačné reakce na film ho podle mě zhášejí i s jeho potenciálem nasvítit nově některé důležité otázky.

Pevnosti

Přítel mi po zhlédnutí filmu říkal, že režisér každou z nás pojednal jako pevnost svého druhu, Ilonu opevněnou ve své původní rodině, Sašu v hejnu dětí, mě v krunýři svalů. (Jak charakterizoval Alenu, si teď nevzpomínám.) A do veřejného prostoru že jsme pak připraveny vyjít jen v tomto opevnění. Nepotřebuje ale každý — ženy stejně jako muži nějakou pevnost — která nutně neznamená opevnění, ale vytváří základ naší odolnosti ve světě? A je projevem slabosti, nebo naopak síly tkanivo této pevnosti neskrývat? Je mužská pevnost samozřejmostí, zatímco ženská opevněním?

Naše pevnosti nebudou vždy poskládány z žulových kvádrů. Každý máme nějaké více či méně traumatické biografie, problémové vztahy, iluze a trapné touhy, tělesný habitus, v nějakém směru pochybný vkus a chutě a tak dále. A to nás na nejobecnější úrovni spojuje třeba s obyvateli hřbitova ve Vondráčkově předchozím filmu, kteří se „opevňovali“ v hrobce. Vůbec nechápu, proč by to mělo být lustračním principem pro vstup do veřejného prostoru. Žádná z nás ve filmu se přitom netváří tak, že by chtěla sebe samu zobecňovat za vzor ve svém soukromém životě.

A jsem přesvědčená, že žádná z nás nechce ani vytvářet pro ostatní povinně ideální společnost. Přesvědčujeme lidi ve veřejném prostoru (proto se exponujeme na náměstích a v médiích a neskrýváme třeba v NERVu či ratingových a mediálních agenturách) a pro jakékoli manipulace a fanatizace společnosti máme nepochybně, jak ukázaly naposledy prezidentské volby, daleko omezenější prostředky než aktéři Vondráčkovy „parlamentně-liberální demokracie“. A co se mě samotné týče — nemůžu společnost manipulovat už proto, že jí nebudu říkat jen to, co chce slyšet.

Tuto úvahu věnuji svým rodičům, s lehkou omluvou za moji svéhlavou existenci.