Když mě na podzim 2011 oslovil dokumentarista David Vondráček s tím, zda bych souhlasila stát se postavou jeho dokumentu o ženách v levicovém protestním hnutí, souhlasila jsem ze tří důvodů, které byly jiné než u Saši Uhlové. Zaujalo mě, že chce natáčet o ženách. O ženách, které jsou aktivní, chytré, svébytné a — dovolím si tu neskromnost — úspěšné. (Pojem dámy v podtitulu mimochodem vnímám, aspoň za sebe, jako výraznější sarkasmus než ono „tak trochu více nalevo“, bez ohledu na to, jak to tvůrce mínil). Ostatně od začátku natáčení jsem měla pocit, že Davida baví točit o nás jako o ženách spíš než o politických aktérkách a že především jako ženy ho zajímáme.

Režisér mi dal na prvním schůzce DVD se svým, tehdy ještě neodvysílaným filmem Láska v hrobě, který se mi velice líbil. Natolik, že jsem ho na konci letního semestru promítala na katedrovém večírku svým studentům sociální antropologie a režiséra pozvala na besedu. Ne proto, že kdybych jako socioložka či sociální antropoložka zpracovávala téma bezdomovectví, přistupovala bych k němu jako David. Naopak. Daleko víc by mě zajímaly politické a sociologické souvislosti, procesy a rozhodnutí, které vyústily v bezdomovectví, nemoc a smrt hlavních protagonistů.

Zaměření na jejich příběh a rodinné trajektorie, který předvádí Vondráčkův film, by se však s mým přístupem doplňoval a posiloval, nikoli vylučoval. Láska v hrobě ukazuje „hřbitovní společenství“ jako lidi, s nimiž mnohé (emoce, obavy, sny, iluze) sdílíme. Proto je to skvělý film, který u mě vyvolal důvěru v režiséra. Myslím, že už tehdy mi David navíc řekl něco málo o svých vlastních životních peripetiích, které ho rozhodně neřadily do skupiny „normálních“ „slušných lidí“, což jsem pokládala za dobrou záruku toho, že nás nechce kádrovat.

Pohled zvnějšku

Třetí důvod pro můj souhlas s natáčením byl ten, že se o sobě ráda dozvídám nové věci a vím, že mohou přicházet jen díky pohledům, které mi nejsou vlastní a dokonce mi jdou trochu proti srsti. V tomto smyslu mě stejně tak dráždila, jako přitahovala skutečnost, že má David psychologizující přístup ke světu a jakožto volič TOP 09 v posledních volbách do Sněmovny je politicky „trochu více napravo“. (Necítím se o nic více nalevo od mytického středu, než je od něj režisér napravo. Církevní restituce ve stávající podobě nebo politika škrtů našeho nejlepšího ministra financí nejsou o nic méně radikálním zásahem do ekonomiky a společnosti než třeba požadavek na regulaci daňových rájů a operací s finančními deriváty nebo posílení ekonomické demokracie na pracovištích.) Třetím důvodem byla každopádně má zvědavost.

Na rozdíl od perexu ke komentáři Saši Uhlové jsem nepředpokládala, že by mohl padesátiminutový film o čtyřech osobách pojednat kteroukoli z nás „komplexně“. Některé momenty filmu mě poněkud vyváděly z míry (o tom níže), ale můj celkový pocit bezprostředně po jeho zhlédnutí byl kladný. Velmi rychle byl však ukončen záplavou negativních reakcí mých kamarádů a známých (nejen z „levicové scény“), plných formulací jako „sexistická fraška“ nebo „kdyby něco takového natočil antropolog, tak skončí před etickou komisí CASA (České asociace pro sociální antropologii)!“. Tyto reakce, na rozdíl třeba od glosy se sebou samou nepochybně dokonale spokojené Mirky Spáčilové, musím brát vážně, protože smysl filmu není do něj zakletý, ale rodí se v prostoru mezi plátnem a jeho diváky.

U části z nich převládalo prvoplánové zděšení nad tím, jak některé z nás žijeme, nejčastější bylo však znechucení z toho, že se dokument věnuje především našemu osobnímu životu, a nikoli názorům a politice, je povrchní a dělá z nás pošuky. Pár poznámek, kterými zde do prostoru mezi tvůrce a diváka vstupuji, jsou pokusem rozšířit možnosti, jak se lze na dokument dívat. To, co je totiž na filmu nejpoučnější, je sledovat a analyzovat nuance rámování, ve kterém nás autor zpovídal, natáčel a stříhal, když nás chtěl, jak se domnívám, zobrazit ze svého pohledu realisticky. Je to rámování, které s ním často sdílejí i kritičtí diváci, když jsou rozhořčeni nad tím, jak protagonistky a jejich kauzu cíleně poškodil.