Zúčastnila jsem se dvou diskusních pořadů s vědomím, že to je moje téma. V obou případech jsem odcházela rozčilena a otřesena účelovým a zjednodušujícím užíváním pojmů i způsobem, jak byla debata vedena.

Hra o kámen

Poprvé to by lo v NOD Roxy, kam jsem šla na besedu o nacionalismu v souvislosti s promítáním dokumentárního filmu Hra o kámen. Nestihla jsem film, ale debaty jsem se zúčastnila. Bylo to těsně po prezidentské volbě a domnívala jsem se, že její organizátoři spolu s pozvanými hosty — historikem Oldřichem Tůmou a politologem Bohumilem Doležalem — budou chtít zasadit pojem nacionalismus do kontextu současného dění u nás i v Evropě a vymezit souřadnice přemýšlení o tomto jistě důležitém fenoménu našeho soužití.

Byla jsem zklamána. V tom filmu (který jsem si našla později, jakož i dlouhý písemný materiál k celé kauze) jde ve zkratce o to, že v Novém Boru, kde po válce bylo zastřeleno při stanném právu několik sudetských Němců za údajné držení zbraní, se jejich příbuzní s podporou zastupitelstva rozhodli jim postavit na hřbitově pomník. Později se ale ukázalo, že zastupitelstvu, jež o tom hlasovalo, nedali všechny a správné informace, mezi něž patří zejména to, že ti zastřelení byli aktivními členy NSDAP a jeden z nich, lékař, dokonce SS, pročež se mezi obyvateli města proti pomníku zdvihl odpor. Kámen byl ovšem přesto vztyčen, na hřbitově, kde nikdo ze jmenovaných ve skutečnosti není pohřben, nejde tedy o náhrobek, ale skutečně o pomník (docela nápadný). Odpůrci pomníku vystupují ve filmu jako myšlenkově zablokované bizarní postavy.

Druhou rovinou filmu je rovina komunální politiky, i ta, v níž se tématu pomníku chopí ve svém předvolebním boji dva prezidentští kandidáti — Jana Bobošíková a Miloš Zeman. Hned na počátku diskuse v NOD se  přihlásili o slovo odpůrci pomníku, kteří kvůli tomu přijeli z Nového Boru, a nezadržitelným způsobem chtěli znovu věc vysvětlit. Nebyli to žádní bizarní šílenci, jen překypovali odhodláním vysvětlit, jak to s těmi zastřelenými Němci bylo.

Když jeden z nich použil výrazu „zákon o pohřebnictví“, byl umlčen salvou smíchu a pak i moderátorem. Moderátor ani publikum je nechtěli poslouchat. Oba hosté odborníci do debaty vstupovali zhruba v tom smyslu, že snad můžeme být velkorysí, nechť jsou mrtví uctěni, a lidé z Nového Boru se přeli, že to není uctění mrtvých, protože ti na tom hřbitově neleží, ale o uctění památky nacismu, a v tu chvíli mladé a inteligentně vypadající publikum začalo na ty muže pokřikovat, že památku komunismu by jistě uctili bez protestů. Nic takového ale ti lidé z Nového Boru neřekli, ani o to nešlo. Argumentovalo se falešně mimo logiku věci a hlavně — vůbec to nebyla debata o nacionalismu.

Chtěla jsem se přihlásit a říct, že ve Wunsiedlu, kde je pohřben Rudolf Hess a kde místní obyvatele po dlouhá léta sužují ve výroční den jeho smrti průvody neonacistů, kterým se radnice i obyvatelé musejí stavět na odpor, což je stojí nervy, peníze i čas, se potomci tohoto nacistického zločince, odsouzeného v Norimberském procesu, dobrovolně rozhodli, že pronájem hrobu neprodlouží a hrob že zruší. Sami svého předka zrovna neuctívají, tak proč by měli poskytovat záminku k neonacistickým akcím.

Vůbec se nediskutovalo o tom, že mrtvý má právo na patřičnou úctu, rodina Rudolfa Hesse dala najevo, že je to nadále jejich soukromá věc, s níž nechtějí veřejnost obtěžovat. Bylo to sympatické civilizované gesto, právě opačné proti tomu, oč usilovali stavitelé pomníku v Novém Boru.

Nepřihlásila jsem se, protože bych rozvíjela debatu o pomnících, přičemž na diskusi mě přilákalo téma nacionalismu. Ti lidé, kteří pomník v Novém Boru nechtějí, ho neodmítají proto, že zastřelení byli Němci, ale proto, že to byli aktivní ozbrojení nacisté. Byla jsem nespokojená s tím, že ani jeden ze známých a respektovaných hostů tu debatu nezarazil a netrval na definici nebo alespoň charakteristice nacionalismu jako určitého politického i kulturního postoje ke světu a lidstvu, nepokusil se stanovit, jakou podobu má tento postoj dnes a co způsobuje.

Aktuálnější i společensky vlivnější jsou různé nacionalismy na východ od nás, na Ukrajině, v Maďarsku a na Slovensku, v zemích bývalé Jugoslávie. V Novém Boru to není problém nacionalismu, ale spíš jakéhosi vyrovnání, k němuž však nebyl vybrán ten pravý příklad a které tudíž ani vyrovnáním není, protože posouvá výčitku a vinu směrem k současnému obyvatelstvu města. K jeho národnosti? Možná, ale nevíme, protože každý, kdo oficiálně přichází k nám s nějakou záležitostí z Německa, se slovu národ vyhýbá v rámci politické korektnosti, v níž je (správně) za dlouhá léta, uplynuvší od konce války, vycvičen. Ve filmu ale zazní „ co Češi dělali po válce“.

Skoro bych tedy řekla, že z nacionalistických pozic přistupují k otázce pomníku v Novém Boru němečtí aktivisté (pozor! žádní neonacisté! bohabojní potomci zastřelených), nikoli jeho čeští odpůrci. Ale dost o tom, koho to zajímá, najde to na internetu.

Role veřejnoprávních médií ve společnosti

Druhá debata probíhala o dva týdny později v Městské knihovně v Praze, svolal ji ProAlt a týkala se role veřejnoprávních médií v současné společnosti. Pracuji v Českém rozhlase, šla jsem tam otevřená tomu, co se dozvím, od své vlastní práce člověk nemusí mít patřičný odstup. Z průběhu debaty (ta měla část panelovou a část otevřenou dotazům) vyplynulo, úmyslně či neúmyslně, že veřejnoprávní média, rozhlas a televize, jsou vnímána omezeně jako média zejména zpravodajská a kolem vyváženosti a objektivity jejich zpravodajství se to celé točilo.

Veřejnoprávní média jako Český rozhlas a Česká televize jsou obrovské politikum, mají velkou odpovědnost a  moc formovat veřejné mínění. Musím ale dodat, co v debatě zdůraznil, když už to bylo příliš zjednodušené, pouze Štěpán Kotrba, že mají za povinnost tak činit nejen zpravodajstvím a politickou publicistikou, ale ve všech typech pořadů. Že jsou omezena svými kodexy a politickou i jinou (verbální třeba ) korektností, zato však mají k dispozici nejrůznější programové formáty, jimiž vykonávají svůj vliv.

Pokud jde o rozhlas, připomínám, že soukromá rádia neprodukují uměleckou tvorbu, nezabývají se literaturou, netočí hry, dokumenty ani jiné komponované pořady, je to totiž neobyčejně pracné a drahé. U televizí je to složitější, veřejnoprávní televize si se soukromými konkuruje i v tomto, ale z televize na debatu nikdo nepřišel, tak se můžu držet rádia. Aby měla debata o veřejnoprávních médiích relevanci, je třeba mít na paměti, že většinu stanic Českého rozhlasu a České televize si lidé nepouštějí kvůli politické žurnalistice, a přesto jejich vysílání vyjadřuje společenské hodnoty: Vztah k vlastnímu regionu, k městu, k historii, ke kulturním statkům i k přírodě, ale i vztah k sousedním zemím, světu, jiným národům a etnikům, ke zdravému životu, rodině, vzdělání, k umění. A samozřejmě k demokracii.

Ptáme-li se, jak jsme na tom s médii veřejné služby, musíme se ptát, s jakou kreativitou, znalostí věci, s jakou kulturou komunikace a koneckonců i jak vyváženě plní celé tohle spektrum úkolů. To neznamená jen vyvážené zastoupení politických stran a jejich názorů, jak se to v debatě neustále vracelo, ale i vyváženost hudebních i slovesných žánrů ve vztahu k posluchači nikoli jako ke konzumentovi zboží, na které ho láká reklama, jež soukromá média živí, ale jako k občanu. Všechny tyhle možnosti, poskytované často nedostatečně, nudně, třeba i nevyváženě a jinak nepodařeně (ale jindy naopak zajímavě, vtipně, erudovaně a zdařile) přijdou na 45 a 150 korun měsíčně(tolik jsou koncesionářské poplatky, které u nás platíme na každé médium zvlášť), tedy velice levně.

Debata po téhle, už v hlavním panelu pro mě neuspokojivé diskusi, byla prostě otřesná, vystoupilo několik posedlých jedinců, kteří sdělili jen jeden svůj úzký problém, často ani s tématem nesouvisející, oháněli se nejrůznějšími trestními oznámeními, odvolávali se na tři i více roků staré poměry, kritizovali lidi, kteří ve veřejnoprávních médiích dávno nepracují, nemělo smysl se do toho vůbec vměšovat.

Nakonec jeden pán vyjádřil nespokojenost řka, že za 40 korun vstupného dostal jenom čtvrt hodiny, čímž dal najevo, že on, podobně jako je tomu dnes bohužel častým zvykem u mnohých jiných, si za své vstupné potřebuje pouze říct svoje. To, co říkají ostatní, ho nezajímá, ani to neposlouchá. To je pro veřejnoprávní média velmi špatná zpráva, ze zadání, že je třeba posluchači poskytnout co nejvíc informací v různých pořadech, aby měl možnost si sám udělat závěry a vytvořit mínění, jsou trosky tváří v tvář posluchači, který svůj názor neochvějně má a jen ho potřebuje v nějakém pořadu vyslovit sám.Což můžou veřejnoprávní média dopustit jen minimálně, takže je s nimi nespokojen.

A přitom máme takové množství internetových diskusních stránek, sociálních sítí, tiskovin, a stejně to nestačí.

Sama mám vůči veřejnoprávním médiím mnoho kritických výhrad. Pokud mají mimo jiné i formovat a kultivovat veřejný diskurs, byla jsem konfrontována s důkazem, že důvod k nespokojenosti je kardinální, podoba veřejného diskursu je u nás totiž strašná. A tak snad i proto potřebujeme na Hradě mít Miloše Zemana, který to pěkně pomalu, zřetelně, hlubokým hlasem a s bohatou slovní zásobou řekne za nás. Tak, jak to má dělat veřejnoprávní médium. Je to nevyvážené, autoritativní, laciné — to vše má médium veřejné služby zakázáno — ale je to hlas, který většina z nás potřebuje slyšet.