Zúčastnila jsem se dvou diskusních pořadů s vědomím, že to je moje téma. V obou případech jsem odcházela rozčilena a otřesena účelovým a zjednodušujícím užíváním pojmů i způsobem, jak byla debata vedena.

Hra o kámen

Poprvé to by lo v NOD Roxy, kam jsem šla na besedu o nacionalismu v souvislosti s promítáním dokumentárního filmu Hra o kámen. Nestihla jsem film, ale debaty jsem se zúčastnila. Bylo to těsně po prezidentské volbě a domnívala jsem se, že její organizátoři spolu s pozvanými hosty — historikem Oldřichem Tůmou a politologem Bohumilem Doležalem — budou chtít zasadit pojem nacionalismus do kontextu současného dění u nás i v Evropě a vymezit souřadnice přemýšlení o tomto jistě důležitém fenoménu našeho soužití.

Byla jsem zklamána. V tom filmu (který jsem si našla později, jakož i dlouhý písemný materiál k celé kauze) jde ve zkratce o to, že v Novém Boru, kde po válce bylo zastřeleno při stanném právu několik sudetských Němců za údajné držení zbraní, se jejich příbuzní s podporou zastupitelstva rozhodli jim postavit na hřbitově pomník. Později se ale ukázalo, že zastupitelstvu, jež o tom hlasovalo, nedali všechny a správné informace, mezi něž patří zejména to, že ti zastřelení byli aktivními členy NSDAP a jeden z nich, lékař, dokonce SS, pročež se mezi obyvateli města proti pomníku zdvihl odpor. Kámen byl ovšem přesto vztyčen, na hřbitově, kde nikdo ze jmenovaných ve skutečnosti není pohřben, nejde tedy o náhrobek, ale skutečně o pomník (docela nápadný). Odpůrci pomníku vystupují ve filmu jako myšlenkově zablokované bizarní postavy.

Druhou rovinou filmu je rovina komunální politiky, i ta, v níž se tématu pomníku chopí ve svém předvolebním boji dva prezidentští kandidáti — Jana Bobošíková a Miloš Zeman. Hned na počátku diskuse v NOD se  přihlásili o slovo odpůrci pomníku, kteří kvůli tomu přijeli z Nového Boru, a nezadržitelným způsobem chtěli znovu věc vysvětlit. Nebyli to žádní bizarní šílenci, jen překypovali odhodláním vysvětlit, jak to s těmi zastřelenými Němci bylo.

Když jeden z nich použil výrazu „zákon o pohřebnictví“, byl umlčen salvou smíchu a pak i moderátorem. Moderátor ani publikum je nechtěli poslouchat. Oba hosté odborníci do debaty vstupovali zhruba v tom smyslu, že snad můžeme být velkorysí, nechť jsou mrtví uctěni, a lidé z Nového Boru se přeli, že to není uctění mrtvých, protože ti na tom hřbitově neleží, ale o uctění památky nacismu, a v tu chvíli mladé a inteligentně vypadající publikum začalo na ty muže pokřikovat, že památku komunismu by jistě uctili bez protestů. Nic takového ale ti lidé z Nového Boru neřekli, ani o to nešlo. Argumentovalo se falešně mimo logiku věci a hlavně — vůbec to nebyla debata o nacionalismu.