Pro označení společnosti, státu, režimu, systému či sociálního uspořádání v Československu, které bylo ukončeno sametovou revolucí z roku 1989, neexistuje jednoduché a obecně používané pojmenování. Podle kontextu a citového zabarvení vztahu mluvčího k tehdy panujícímu režimu se používá např. „za socialismu“ či „za socíku“ (podle názvu, jímž stát oficiálně označoval sám sebe: Československá socialistická republika — ČSSR), „za komunismu“, „za komunistů“ či „za komančů“ (podle vládnoucí Komunistické strany Československa — KSČ), „za normalizace“ (podle oficiálního označení období po potlačení Pražského jara roku 1968, kterým byly zároveň odsouzeny snahy o reformu režimu, známé jako „socialismus s lidskou tváří“), „za totality“ či „za totáče“ (podle totalitární formy vlády, která usilovala o kompletní podřízení státu, ekonomiky, společnosti i soukromého života obyvatel státní moci: takovým byl režim ovšem jen zhruba v prvním desetiletí své existence), „za minulého“ či „předrevolučního režimu“ (na základě kontrastu s následujícím „porevolučním“ obdobím).

Tento seznam označení samozřejmě není kompletní, leč pro povšechnou charakteristiku tehdejší československé společnosti a doby nám postačí a pro další diskusi budeme používat označení „normalizační režim“.

Takovéto označení není náhodné. Slovo „normalizační“ bylo vybráno proto, že se používá pro označení období 1969-1989, v němž režim dosáhl své největší stability. A to i přesto, že naprostá většina obyvatel ztratila o panujícím režimu a jeho záměrech díky událostem roku 1968 veškeré iluze a režim ustoupil od nejbrutálnějších a nejviditelnějších forem represe typu justičních vražd a vytváření táborů nucených prací pro politické odpůrce. Doba normalizace tak označuje období, kdy se změna panujícího režimu jeví většině obyvatel jako krajně nereálná a kdy oficiální ideologii nevěří ani vedoucí představitelé režimu, leč kdy se i přesto panujícímu režimu podřizují, tak či onak, prakticky všichni a bez výjimky. Režim se tak udržuje v chodu mechanismem zvnitřnění, v němž hrála rozhodující úlohu porážka Pražského jara a s ním i veškerých nadějí na změnu.

Za velice důležitou podmínku fungování režimu považuji figuru jeho nevyhnutelnosti, kterou režim aktivně udržoval v myslích všech svých obyvatel. V globálním měřítku byla účinnost této figury zásadně podpořena existencí Sovětského svazu, který stejnou figuru aktivně promítal nejen do myslí sovětských občanů a občanů se SSSR „spřátelených“ zemí, ale i do myslí obyvatel všech ostatních zemí na Zemi. O síle této projekce svědčí i zkazky o tom, že zprávám o rozpadu SSSR zprvu nikdo na Západě nevěřil a pro tuto eventualitu nejspíš nebyl připraven žádný plán.

Režim = systém

Nyní se blíže podívejme na pojem „režim“. Pro jeho objasnění použijeme teorii autoreferenčních sociálních systémů Niklase Luhmanna. To, čemu říkáme „normalizační režim“ totiž budeme nadále pojímat jako vysoce teritorializovaný (určitý, jasně vymezený) sociální systém. V Luhmannově pojetí je systém vymezen rozdílem / rozlišením mezi systémem a prostředím. Toto rozlišení přitom prostupuje veškerými systémovými procesy a aktivitami a tím pádem zakládá i reálné rozdíly: toto rozlišení tak de facto vymezuje systém jako systém.

Jaké je ono základní rozlišení zároveň určuje, o jaký systém jde. Normalizační režim tak rozlišuje mezi režimem, tj. sebou samým, a vším ostatním. Rozlišení na režimní a protirežimní, případně na vůči režimu lhostejné a režimu škodlivé tak prostupuje veškerou společností a všemi společenskými aktivitami. Důsledkem Luhmannova pojetí je i to, že zde nemusí být nikdo, kdo „rozhoduje“. „Rozhoduje“ totiž, čili z daných možností vybírá, pouze autoreferenční (sám-k-sobě-se-vztahující) systém (režim). To je totiž ono „každý přeci ví, co by se mělo či nemělo“. Každý přeci ve své momentální společenské roli ví, jak by se měl zachovat: ví to policista, ví to učitel, ví to rodič a v průběhu výchovy se to dozví i každý student.

Je mnoho filmů z nedávné doby, které toto každodenní fungování normalizačního režimu velice přesvědčivě zobrazují, příkladem budiž Trojanův film Občanský průkaz či Hřebejkovo Pupendo.

Systém „funguje“ či „existuje“ dokud jeho základní rozlišení platí. Systém „se snaží“ udržet v chodu, jinak řečeno „přežít“, jak jen to jde. To je i důvodem onoho obecně známého faktu, že jednou založenou instituci či organizaci je obtížné zrušit. Systém se reprodukuje tak, že neustále, ve všech svých aktivitách, uplatňuje svoje základní rozlišení, „rozhoduje“ co se ho týká a netýká, kdo je jeho součástí a kdo nikoli, jak se má kdo zachovat v té či oné situaci.

Důležitý přitom není pouze výsledek toho kterého rozhodnutí jako spíše to, že se při tom uplatnilo ono základní systémové rozlišení. Policista se tak nerozhoduje podle zákona, nýbrž podle toho, zda by jeho jednání schválil režim; učitel se při výběru témat výuky nerozhoduje až tak podle toho, zda budou studentům užitečná, zda je nějak posunou v jejich osobním vývoji, či zda jim otevřou nové horizonty, nýbrž podle toho, zda si jejich výukou proti sobě či proti žákům nepopudí režim; obdobně rodiče děti učí rozlišovat mezi tím, co je s režimem konformní a co nikoli, a je vcelku jedno, zda-li režim schvalují, tolerují či proti němu brojí: ve všech případech je totiž důležité dát najevo, co se režimu týká a co nikoli, co je protirežimní a co je pro režim „normální“.

Systém sám se vyvíjí, má vlastní vnitřní dynamiku, ale též reaguje a přizpůsobuje se vnějším vlivům. Systém buduje svoji vnitřní složitost proto, aby byl schopen čelit složitosti vnějšího i vnitřního prostředí. Pod touto složitostí si představme celou řadu subsystémů, které se vyvíjejí a mění v čase i prostoru: systém produkce a distribuce zboží, právní systém, vzdělávací systém, systém zdravotnictví, sociální systém, systém národní i mezinárodní politiky atd. V zásadě jde o funkčně diferencované subsystémy — Luhmann tvrdí, že lidská společnost v procesu vlastního růstu a diferenciace směřuje od hierarchicky diferencovaných sociálních systémů (typu světské a církevní hierarchie) k systémům diferencovaným funkčně (podle toho, čeho se týkají: produkce, destrukce, spravedlnosti, vzdělání, zdraví, rozhodování …).

Obdobně rozrůzněné jsou všechny moderní společnosti. Leč pokud je o rozrůznění v rámci normalizačního režimu, každého z oněch subsystémů se týká i základní systémové rozlišení režimní / protirežimní: právo zajišťuje vládu jedné strany; škola vychovává vůči režimu konformní žáky; města a domy jsou stavěny tak, aby umožnily reprodukovat vůči režimu konformní společnost; do politiky a řídících funkcí mohou pouze režimem prověření lidé; nejrůznější režimní prominenti mohou snáze získávat nedostatkové zboží a služby; armáda a tajné služby pomáhají „spřáteleným“ režimům atd.

Sametová změna režimu

Sametovou revolucí se normalizační režim rozpadl. Systém sice jevil známky rozkladu, či lépe řečeno neschopnosti reagovat na změny uvnitř společnosti a ve světě, již dříve, leč k jeho pádu přesto došlo teprve díky vývoji uvnitř systému samotného: lidé se stále více odvažovali vystupovat proti režimu a bezpečnostní složky byly stále méně ochotné režim bránit. Režim takto nazrával ke svému konci, takže pak už stačila pouze vhodná událost, která řetězec nevratných změn odstartovala.

Díky pádům obdobných režimů v okolních zemích (Polsko, Maďarsko, Rumunsko, NDR) navíc zmizela ona figura nevyhnutelnosti tohoto režimu, o níž si myslím, že byla jakousi základní skutečností na pozadí fungování normalizačního režimu v ČSSR, zajišťující důležitost rozlišení režimní / protirežimní. Jakmile tento „pevný bod v komunistickém vesmíru“, který byl přítomný mj. i v heslech o „budování světlých zítřků“ a  „s komunismem na věčné časy“, zmizel, celá řada věcí, chování a zažitých praktik přestala dávat smysl. Proč orientovat své jednání podle normalizačního kompasu režimní / protirežimní, když se tu najednou objevila reálná možnost, že se režim může zásadně proměnit? Že může dokonce i nebýt!

Jakmile přestává platit základní rozlišení, systém se rozpadá. Neznamená to však, že by se současně s ním musely rozpadnout i jeho subsystémy, systémy paralelní či okrajové. Každopádně je to ale významný impuls k jejich proměně: rozpadem systému se totiž mění prostředí, v němž operují další systémy. Územně a funkčně diferencované systémy se mohou snáze rozvíjet podle jim vlastní logiky, okrajové systémy mohou získat na významu a velké sousední systémy mohou části rozpadlého systému zapojit do svého fungování.

Příkladem prvého je rozpad federalizovaného státu na státy samostatné, větší autonomie regionů, měst a obcí, anebo nespoutaný rozvoj jednotlivých sektorů. Pro příklady rozpadlých států rozhodně nemusíme chodit daleko: ČSSR se během tří let rozdělilo na ČR a Slovensko, rozpadla se ale i Jugoslávie a Sovětský svaz, čímž došlo k obdobně významnému překreslení mapy světa jako když se rozpadla Evropská koloniální impéria. Větší autonomie regionů a měst vedla nejen k jejich rozvoji, ale v mnoha případech též k prohloubení jejich úpadku, neboť byly omezeny regionální transfery. Ony pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými oblastmi se proto začaly rozevírat stále více.

Rozvojem jednotlivých sektorů se zvětšila i jejich slepota vůči ostatním sektorům či regionům. Ekonomika se tak odcizila potřebám společnosti i státu, obdobně jako systém zdravotnictví a školství. Všechny tyto sektory se přitom hlouběji diferencovaly podél již dříve patrných linií: finanční sektor se odpoutal od sféry produkce a nebývale se zvětšil a rozrůznil sektor služeb, školy se specializovaly, zubaři se prakticky osamostatnili a zdravotnická zařízení se zaměřila na rozvoj specializovaných pracovišť, mnohdy na úkor základní péče.

Aby nedošlo k mýlce, tyto procesy rozrůzňování a osamostatňování funkčních systémů probíhají po celém světě, ale přijde mi, že rozpad států a ztráta orientačních bodů jejich obyvatel tyto procesy urychluje a dramatizuje. Rozpad státu, který tyto systémy mnohdy budoval jako své subsystémy a udržoval jejich konzistenci a provázanost v rámci vlastních hranic, tak mnohdy znamená snažší podřízení lokálních systémů globálním procesům. Dobře patrné je to ve sféře ekonomiky, kde i mnohé národně a regionálně úspěšné podniky nejsou schopné konkurovat globálním řetězcům.

Příkladem rozvoje okrajového systému je šedá ekonomika a černý trh. V normalizačním režimu se etablovala jako způsob zajištění nedostatkového zboží, ale i specifický, s režimem kompatibilní, způsob odporu vůči režimu (fungovalo zde rozlišení na režimní = nekvalitní, čili i mimorežimní = kvalitnější). S blížícím se rozpadem režimu rostl význam této paralelní ekonomiky — v SSSR přitom více než v jeho satelitech: jednoduše proto, že tam byl nedostatek zboží větší — a i tato ekonomika zažila s rozpadem režimů a států nebývalý boom. Z podzemních a špiónských sítí se tak snadno staly sítě mafiánské. Koneckonců, jejich motivem byl zisk za každou cenu, což velice dobře zapadlo do expandujícího neoliberálního systému.

Globalizace v neoliberálním hávu vlastně znamená snahu ekonomického systému o podřízení všech ostatních systémů vlastnímu základnímu rozlišení, totiž na to, co má peněžní hodnotu a co nikoli. Ekonomický systém se rozšiřuje skrze komodifikaci. I kultura, která byla za normalizačního režimu prostoupena rozlišením na režimní a protirežimní, se snadno stává zbožím (tj. uplatňuje rozlišení ekonomického systému) — musí si totiž „na sebe vydělat“, stejně jako třeba péče o životní prostředí. Současná ekonomická krize pak poskytla záminku k rozšíření vlivu peněz do dalších společenských systémů: sociálního, zdravotního i vzdělávacího. A opět je nám sugerována ona už krapet pozapomenutá figura nevyhnutelnosti, která se ovšem dneska netýká politického režimu a existence SSSR, nýbrž „režimu“ ekonomického a mnohdy také existence EU.

Po víc než dvaceti letech od sametové revoluce se tak zapojení ČR do EU a NATO jeví jako méně významné nežli zapojení do globální ekonomiky; rozšiřování EU se tak zpětně může jevit spíše jako nástroj globalizace. Přiznejme si přeci, že motiv geopolitický (totiž obrana před SSSR i před konflikty evropských mocností) i ideový (obrana oněch často proklamovaných „evropských“ hodnot) byl při rozvoji EU po rozpadu Východního bloku vůči motivu ekonomickému přinejmenším výrazně upozaděn. Vždyť první dva motivy jsou přítomné spíše v rétorické rovině, kdežto s ekonomickým motivem se stále aktivně pracuje: tvorba evropského trhu a harmonizace příslušné legislativy, zavedení eura, řešení dluhové krize.

Přijde mi, že právě používání figury nevyhnutelnosti ve vztahu k EU souvisí i s oním specificky českým euroskepticismem i jeho umírněnější variantou „euro-ostražitosti“. Jakoby se kdesi v příšeří znovu ozývaly potlačené vzpomínky na potlačené Pražské jaro, následované tuhou normalizací. Jako bychom tuto vzpomínku na normalizaci poměrů cítili za každou evropskou normou. To, že je tato vzpomínka pro mnohé „mediálně implantovaná“, příliš neubírá na její moci. Vždyť přeci, z toho, co za (třebas i jen historicky) reálné považujeme, vyvozujeme reálné důsledky a orientujeme podle toho i naše dnešní jednání.

Individualismus vnitřních světů

Na individuální úrovni se v České republice i jinde setkáváme s lidmi, kteří se sice vydali do světa a založili si vlastní živnosti, firmy a organizace, ale — zřejmě v důsledku hluboce zažité opozice vůči normalizačnímu režimu — zůstávají i nadále uzavřeni ve svém vnitřním světě. Uvnitř tohoto „bezpečného“ světa, vzniklého původně jako útočiště před režimem, jsou přátelé, domov, koníčky, zábava apod., zatímco venku zůstává veškerá politika i „nebezpečný a cizí“ svět, což podporují i média tím, že ho právě tímto způsobem vehementně vykreslují. Mezi vnitřním a vnějším světem tak vymezujeme jakousi neviditelnou bariéru: sami za sebe jednáme pouze v našem vnitřním světě, kdežto v tom vnějším jsme jenom diváky a lidskými automaty, které se drží toho, aby nevypadli ze své role.

Dřívější rozlišení na režimní / protirežimní tak často nahrazuje podobně významné rozlišení na vnitřní / vnější svět. Různí lidé si vnitřní či blízký svět vymezují různě. Může to být rodina, okruh přátel, okruh zájmů, vlastní obec, „slušný lidi“ apod. — vždy jde ale o soukromé či výčtem konkrétních lidí vymezené skupiny, nikdy o abstraktně pojaté společenství. Vnitřní světy nikdy nejsou abstraktní či obecné — takto by totiž do nich totiž mohl proniknout nepředvídatelný Druhý a rozložit celý pečlivě budovaný blízký svět.

Soukromý vnitřní svět totiž vždycky umožňuje jakéhokoli nevítaného Druhého vyloučit: třeba jenom na základě toho, že přestane být blízký, že jeho názory nám přestanou být blízké, anebo, že ho odmítne přijmout někdo, kdo nám naopak blízký je. Vnitřní svět je prostě osobní a je založen na osobních vztazích: a to nejen s lidmi, které známe, ale též s médii, která čteme, s věcmi, které kupujme a s místy, která navštěvujeme. A společnost sítí a informační technologie nám umožňují takovýto osobní svět efektivně konstituovat.

Vezměme si například mobilní telefony a Facebook, tyto technologie, které jsou tak rozšířené a v jistém smyslu blízké (protože personalizované, ušité každému na míru), že si ani nemusíme uvědomovat, jak dovedně nás mohou uzavírat v našich vnitřních světech. Obě technologie v sobě mají zabudované seznamy blízkých, kteří jsou tak v historicky novém smyslu „na dosah“, aniž by byli přítomní. Kdykoli jim totiž můžeme zavolat, kontaktovat je, sdílet s nimi svůj status, domluvit se na schůzce.

Jakým způsobem nás ale tyto technologie mohou uzavírat v našich vnitřních světech? Nejsou to jen ony seznamy blízkých, které si můžeme podle chuti třídit a měnit, je to především utvrzování v našich názorech a přesvědčeních, filtrování okolního světa skrze názory a reakce blízkých, pohlížení pouze do zrcadel, v nichž jsme se shlédli. To vše nám takovéto výběrové seznamy umožňují. Krom toho, z novin a televize si můžeme snadno sestavovat vlastní program a výběr zpráv, personalizovat si často navštěvované webové portály, navštěvovat jen stránky ze seznamu oblíbených.

Informační technologie dále umožňují filtrovat to, co se nám nelíbí: nejen spam, viry a reklamy, ale i třeba statusy lidí, jejichž názory nám nekonvenují. Navíc, některé vyhledávače filtrují výsledky podle našich minulých hledání, anebo podle země, v níž se právě nacházíme. A to ani nemusíme být v zemích, které internet a další média cenzurují a dostupnost určitých sítí a služeb omezují.

Uzavírání ve vnitřních světech umožňují i další, již dlouho známé technologie a praktiky: automobily nám umožňují nesetkat se nikým na ulici cestou do práce, cestování v prvních třídách v letadlech a vlacích filtruje naše spolucestující podle jejich sociálního statusu. Obdobně funguje i obědvání v drahých restauracích, pobývání v drahých hotelích, nakupování ve značkových obchodech či studium na výběrových školách. Nejde sice o segregaci absolutní, nýbrž pravděpodobnostní, ale když se to sečte s vlivem výše zmíněných informačních technologií, šance, že ze svého vnitřního světa vykročíme, je velice malá.

A nemusí jít jenom o Kellerovy tři sociální světy; jde též o různé oborové diskurzy, subkultury a kontra-kultury; jde o svět, který podporuje naší představu o sobě samém. Představy, kterou si mnohdy snažíme udržet stůj co stůj, třebas i našim pocitům, frustracím a reakcím ostatních navzdory. Do vnitřního světa často utíkáme právě tehdy, když někdo či něco naší představu o světě i nás samých narušuje.

Jenže právě vykročení z vnitřního světa ven, do neznámého a málo předvídatelného prostředí, je základem jakékoli změny. Pokud jsme nespokojeni se světem, obvykle za tím vězí právě nespokojenost s naším vztahem ke světu. Kognitivní disonance mezi tím, jaký si myslíme, že svět je, a jak ho skutečně zažíváme.

Musíme se však tolik držet myšlenky souladu a harmonie? Vždyť nesoulad a disonance je jako trhlina v jinak spojité realitě, cosi, co do světa nepatří a nemá patřit, ale přesto to existuje. Nesoulad je totiž Alenčina nora, kterou se dostala do říše divů; anebo cesta, na jejímž konci se Neo osvobodil z Matrixu. Nesoulad a disonance nás dráždí. Zkusme ale tuhle trhlinu pro jednou nezakrývat, nýbrž ji naopak rozšířit, podívat se kam vede a vstoupit na neznámou půdu; jako Tristan Thorne v Hvězdném prachu překročit onu tajuplnou zeď.

A skrze představu zdi se nyní vraťme na začátek, k normalizačnímu režimu, ke zdem které budoval, a k základní podmínce jeho fungování — k figuře nevyhnutelnosti. Netýká se tato figura i naší představy o nás samých? Neříká nám právě tato figura, že změna možná není, a proto je zbytečné se o ní vůbec snažit? Ta figura a její vemlouvavý hlas přeci vždycky najde přinejmenším tisíc důvodů, proč něco nejde, proč je lepší zůstat doma a v bezpečí...

Musíme však tohoto našeptávače vždycky poslouchat? Není to jen strážce našeho vnitřního světa, který se bojí přijít o práci?

K dalšímu čtení:

Niklas Luhman: Sociální systémy. Nárys obecné teorie

Manuel Castells: The Information Age: Economy, Society and Culture. Volume III, End of Millennium

Benedict Anderson: Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu