Neuplynuly ani tři měsíce a vláda Petra Nečase a Miroslava Kalouska stihla vzbudit oprávněné obavy, že pod záminkou účelově nafukovaných obav z deficitu státního rozpočtu napáchá neúnosné množství nevratných škod. Jejich reformy jsou ve skutečnosti bezhlavým a bezkoncepčním osekáváním státu, které neprospěje nikomu kromě úzké vrstvy sponzorů a členů vládních stran, a i jim vesměs jen krátkodobě.

Čeští občané svěřili stát do rukou jeho nepřátelům. Pokud by vládli celé čtyři roky a uskutečnili byť jen polovinu ze svých plánů, může se stát, že ekologickou politiku, penzijní systém, zahraniční politiku, zdravotnictví, univerzity a vysokoškolské vzdělávání, veřejnoprávní média, systém péče o seniory, veřejnou dopravu, péči o lidská práva, soustavu práv zaměstnanců, systém zajištění nezaměstnaných a chudých lidí, ba i sám systém státní správy postihnou těžko napravitelné, anebo vysloveně — bez prolomení hranice vyvlastňování — nevratné škody.

Nekompetence, s níž se vláda pravicových dobrodruhů pouští do správy českých zemí, vyvolává otázku, zda mají občané možnost její působení ukončit dříve, nežli uplynou. V atmosféře pozvolného procitání občanů, že ve strachu z Paroubka stát svěřili do rukou škrtičů a odborníků, jako jsou Pavel Drobil, Roman Joch či Radek John, se příští úterý koná první velké protivládní vystoupení veřejnosti, odborářská demonstrace.

Její předehrou je na jedné straně seriál vyslovování podpory, takže od chvíle, co policisté svůj záměr demonstrovat vyslovili, neminuly snad tři dny, aby se k nim nepřipojily některé další profese státních zaměstnanců. Prahou tedy nakonec bude procházet výjimečně pestrá společnost, školníci, hasiči, soudní úředníci, vojáci, zdravotní sestry, lékaři, kuchařky, učitelé, dělníci i intelektuálové z ProAltu.

Na druhé straně Petr Nečas snad ani nemohl okázaleji dát najevo, jak málo ho názory odborů zajímají: „Má-li být střet, ať stojí za to, nechal se slyšet.“ To přání mu bude zapotřebí splnit. A jeho zpupnost je záhodno si hýčkat jako zvlášť cenného spojence.

Na rozdíl od minulých čtyř let, kdy vládla koalice Mirka Topolánka, nelze dost korigování vládní politiky očekávat od parlamentu. Sněmovní většina je monumentální a i když se zřejmě v rychlokvašených politických celcích, TOP 09 a Věcech veřejných, s časem začnou objevovat pukliny, je málo pravděpodobné, že by se během čtyř let mohla sněmovní většina šestatřiceti hlasů celkově sesout.

I kdyby ČSSD získala většinu v Senátu, ten není vybaven dostatkem pravomocí, aby mohl převážnou část nejhorších vládních plánů víc než jen zbrzdit. Zavedené občanské organizace, existenčně závislé na státní podpoře, jsou nyní vyděšené k smrti a žádnou koncepční práci směřující k předčasnému konci stávající vlády od nich čekat nelze. Odborářské hnutí je tedy zřejmě naší největší nadějí.

Na úterní demonstraci je přitom nutné pohlížet čistě jako na první krok. Vzhledem k deklarovanému postoji vlády je už nyní jasné, že akce patrně nepřinese žádné bezprostřední účinky. Přesto je její smysl nezastupitelný. S postupem času a podobných veřejných manifestací svých postojů si jednotlivé odborové svazy a zaměstnanci jako celek začnou uvědomovat, že k splnění jejich požadavků vede cesta pouze skrze naplnění požadavku generálního: změny vlády.

Proto je tak důležité, že úterní akci vyslovuje podporu politická opozice, proto je tak důležité, že se jí bude účastnit ProAlt, který je jedinou platformou občanské společnosti pracující s horizontem změny vlády a dlouhodobě proměny společenské atmosféry. Akce, jako je ta úterní, jsou velmi důležité také proto, aby vznikaly pevné vnitřní vazby mezi jednotlivými segmenty probouzejícího se protivládního hnutí.

To se musí propracovat k vzájemné solidaritě a sdílené ucelené strategii, jež mu umožní odolat předvídatelným pokusům vlády rozdělit své odpůrce dílčími ústupky, jakmile se jí bude zdát, že ji jejich tlak začíná ohrožovat. Protivládní občanské hnutí musí mít důkladně promyšlené, co chce a má-li toho jak dosáhnout.

Je pravděpodobné, že Petr Nečas právě proto hovoří tak sebevědomě, jelikož ví, že parlamentní opozice se po čtyři roky obávat nemusí a odborářské demonstrace mu neublíží. Nedokáže si představit, že by jeho vládnutí mohl někdo nějak ohrozit. Protivládnímu hnutí se tedy klade úkol mu to předvést. Vhodný prostředek přitom demokracie zná.

Můžeme o věci uvažovat z různých stran, ale zřejmě jedinou známou metodou, která skýtá reálnou naději, že se protivládnímu hnutí vznikajícímu kolem odborů, ČSSD a ProAltu podaří odvrátit vládou připravované pohromy, je časově neomezená generální stávka s požadavky okamžitého ukončení bezhlavých škrtů vydávaných za reformy a vyhlášení předčasných voleb.

To je plán, jehož uskutečnění nelze uspěchat, poněvadž je pravděpodobné, že pokusit se o něj nebude možné víckrát nežli jednou. Je třeba, aby si prakticky všichni, kteří k tomu mají předpoklady, uvědomili, že je třeba skutečně od dílčích požadavků přejít ke společnému jmenovateli, jenž právě spočívá ve změně vlády, a že právě časově neomezená generální stávka je přesně tou metodou, která může k cíli vést. Zatím je třeba sbírat síly, vzdělávat a rozšiřovat základnu hnutí, nenechat se rozdělit, a jakmile bude zřejmé, že potenciál občanského odporu dosáhl kritického množství, udeřit.

Úterní demonstraci je v tomto světle třeba brát jako důležitý krok na nejslibnější cestě, které se občanům se starostí o věci veřejné nyní nabízejí. Demonstrace mají jedinečný význam, i když bezprostředně nedosáhnou svých požadavků, protože zvyšují vůli společnosti ke změně a její připravenost na ni. Bez mnoha předcházejících demonstrací by se nemohla konat generální stávka v roce 1989. Demonstrace zřídka poměry proměňují bezprostřední reakcí moci, ale vždy tím, že rozšiřují lidem představivost.