V evropských volbách přišla Pirátská strana o dva dosavadní europoslance a podpora jejich voličů spadla z očekávaných přibližně deseti procent na procent šest. Strana zůstává po této porážce zaskočená. Nikdo z vedení nepřijal za neblahý výsledek politickou odpovědnost. Šance na kvalitativní obrat je vzhledem k bezprostřednímu stranickému dění čím dál méně pravděpodobná. Trup lodi je děravý, všude do něj teče voda, ale posádka se místo oprav pere o kormidlo či vede vášnivé diskuze, jakou vlastně vyvěsit vlajku.

Finále eurovoleb byl pro Piráty šok. Noční volební štáb plný členů strany napjatě očekávající výsledky, zůstal zkoprnělý. Po zjištění, že jediná Markéta Gregorová obhájila mandát, se těžko hledala vhodná slova. S možností neúspěchu se sice počítalo, ale že Pirátům zůstane mandát jen jeden, na to byl připraven málokdo.

Ani tato studená sprcha však zatím nevedla ke kýženému obratu. Místo záchranných prací tak pokračují Piráti v tom, co je táhne ke dnu již od neslavné koalice PirStan — boj o moc ve straně a o její směřování.

Viditelným symbolem toho se stala kauza poslaneckého asistenta Jakuba Michálka. Mikuláš Ferjenčík vsadil vše na vlastní kroužkovací kampaň. V té nakonec stejně neuspěl, ovšem podařilo se mu popřít či obejít většinu dosavadních regulí či nepsaných pravidel stranického fungování. I to však bere jako své vítězství — a s ním i nikoli nevýznamná část straníků — a pokračuje v dalších atacích dovnitř strany. Jiná početná část straníků ho tvrdě kritizuje. Poměr v několika posledních hlasování, která jsou neveřejná, je zatím vyrovnaný. Ovšem zúčastnila se jich pouze zhruba třetina strany. I tak tento stav ilustruje vnitřní rozpolcenost a jistou bezvýchodnost. Jako by se čekalo na Godota…

Vzhůru ke dnu?

Jedno z další soupeření se odehrálo o vedení mediálního odboru, z kterého rezignoval dosavadní vedoucí. Vzápětí byla vyhlášena volba nového šéfa. Tu ovšem přerušila iniciativa Republikového výboru. Ten si prosadil — a hlasování členské základny jeho záměr potvrdilo —, že volba bude přerušena až do krajských voleb a mezitím se provedou organizační změny.

Tah působí dojmem, že skupina straníků, která usiluje o poslanecké mandáty, obětovala pokus o okamžité zlepšení výkonu centrály u krajských voleb pro svůj zájem. Reorganizace má pomoci právě až jim ve volbách sněmovních. Odsunut do pozadí tak byl plán, který prezentoval jeden ze dvou kandidátů Jarmil Halamíček. Jeho protikandidát Jan Lipavský naopak podpořil odložení změn až na podzim. Volba se ale nakonec nekonala a možná už konat nebude, protože je možné, že volený vedoucí bude úplně zrušen.

Jestli něco začíná být pravděpodobné, tak to, že strana nejprve obětuje svou vlastní vnitrostranickou demokracii. Části vysoce postavených straníků ležela v žaludku několik let, ale nedokázala ji výrazně omezit díky vytrvalému odporu členské základny. Tento odpor ale, zdá se, slábne. Zřejmě pod vidinou snahy urvat pár poslaneckých křesel v příštím roce.

Výsledek ovšem může být podobně tristní jako výsledky koalice PirStan (celkem čtyři pirátští poslanci) nebo eurovoleb (jedna europoslankyně), k tomu se značně poničenou vnitrostranickou strukturou. Jinak řečeno, z Pirátů již nezbyde téměř nic a zcela zaslouženě se budou moci odebrat do politického zapomnění. Neveselému očekávání napovídá celá řada různých signálů či očekávání pohrom, které se chystají teprve přijít.

V lednu 2021, potom co si Piráti odhlasovali vstup do koalice se STAN, jsem v komentáři pro Deník Referendum napsal, „že plavba do vládních pozic, by také mohla být plavbou poslední“. Tehdejší neblahé tušení se po více než třech letech blíží naplnění. Dalším milníkem budou krajské volby. Už dnes se lze sázet, v kolika přesně krajích Piráti z krajské politiky vypadnou nebo na ně zbude jen opoziční role.

Na mnoha místech se sice lokální Piráti stále nevzdávají a bojují. Jestli bude jejich úsilí stačit a budou schopni přetlačit negativní dopady Fialovy vlády či problematicky fungující části vlastního centrálního aparátu, nezdravě propojeného s poslaneckým klubem, uvidíme v září.