↗

Podle letos v dubnu zveřejněné aktualizace dosahovala výše minimální důstojné mzdy za uplynulý rok 45 573 korun hrubého, pro Prahu dokonce 47 718 korun. Počet zaměstnaných, kteří takovou mzdu pokrývající běžné výdaje nedostávají, dosahuje alarmujících 67 procent, což znamená meziroční propad skoro 200 tisíc lidí pod její hranici. Foto Igráček EFKO, Flickr

Minimální důstojná mzda je indikátor počítající na základě aktuálních cen, jakou výši by musela mít odměna za práci za běžnou pracovní dobu, aby pracujícím a jejich domácnostem poskytla dostatek finančních prostředků k životu, který je většinou společnosti vnímaný jako určitý standard. Mají se z ní dát pokrýt přiměřené náklady na stravu, bydlení, ošacení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání a volný čas a další důležité výdaje, včetně vytváření úspor pro případ neočekávaných okolností nebo si odkládat na důchod.

Minimální důstojná mzda tak počítá nejen s náklady na holé přežití, ale i možností zavítat za kulturou či vyrazit na tuzemskou dovolenou, tedy něčím, co by si lidé pracující na plný úvazek v poměrně bohaté společnosti opravdu neměli být nucení z finančních důvodů odříkat.

Se svým zaměřením na potřebné výdaje a jejich výši je minimální důstojná mzda mimořádně dobrým nástrojem pro uchopení chronických i akutních krizí kupní síly, které Českou republiku sužují v obzvlášť vysoké míře. Za jejím vývojem i každoroční aktualizací propočtu stojí nezávislá a neformální interdisciplinární expertní platforma, která se inspirovala konceptem používaným v zahraničí pod označením „living wage", tedy volně přeloženo „mzda vystačující k životu“.

Koncepce reaguje na fakt, že už nejen ve strukturálně chudých zemích globálního jihu, ale i u nás na takzvaném globálním severu, se dá z běžného výdělku normální živobytí pokrýt čím dál hůře. U periferních a závislých ekonomik, jakou je Česká republika, to platí o to víc — a nedávná inflace tažená zisky, které v mnoha odvětvích úroveň inflace na rozdíl od mezd překonávaly, to jen dál zviditelnila.

Chudoba navzdory práci

Podle letos v dubnu zveřejněné aktualizace dosahovala výše minimální důstojné mzdy za uplynulý rok 45 573 korun hrubého, pro Prahu dokonce 47 718 korun. Počet zaměstnaných, kteří takovou mzdu pokrývající běžné výdaje nedostávají, dosahuje alarmujících 67 procent, což znamená meziroční propad skoro 200 tisíc lidí pod její hranici.

Už o rok dříve byl přitom zaznamenán nárůst počtu špatně vydělávajících o celou polovinu. I tak se dají vyjádřit dopady tehdejší inflace, pokud se do popředí dá poměr vyšponovaných cen za běžné výdaje vůči mzdám. Není náhodou, že například nárůst počtu klientů a klientek potravinových bank se za rok 2023 zvýšil o třetinu.

V největším kontrastu s výší minimální důstojné mzdy je výše zákonné minimální mzdy, která aktuálně nedosahuje ani poloviny potřebné částky. Ani v nejmenším tak neplní ochrannou funkci a ti, co ji pobírají, ale i další s příjmy jen o něco vyššími, jsou vystaveni chudobě navzdory tomu, že mají práci.

Ze srovnání výše minimální důstojné mzdy se mzdovou úrovní u nás je však zřejmé, že se nedůstojné odměňování mnohdy týká i vysoko kvalifikovaných a pro chod společnosti nezbytných zaměstnanců a zasahuje i ty, kteří se řadí k tuzemské střední třídě.

Mnoha v uplynulých krizích exponovaných profesí, jako jsou pracovníci a pracovnice v sociálních službách, se příliš nízké výdělky týkají z více než devadesáti procent, na Úřadech práce pak dvou odborníků a odbornic ze tří. Vlivem žádného či minimálního přidávání to byla celkově veřejná sféra, kde byl propad reálných mezi roky 2019 a 2023 zdaleka nejvyšší.

Individuální i celospolečenské důsledky

Důsledky mezd nedostačujících ke slušnému životu jsou fatální, a to samozřejmě jednak na úrovni dotčených jednotlivců, kteří žijí v neustálé materiální nejistotě a strachu, musí si přibírat další práce nebo šetřit na věcech, které by si dovolit měli moci — jako zdravotní prevenci nebo úspory. Stres z nedostatku peněz zatěžuje i partnerské vztahy, omezuje možnosti být dobrým rodičem či se rozvíjet a realizovat v rámci nějakého koníčku, kultury či dalšího vzdělávání.

Ačkoli kvalita života beze sporu není jen o jeho materiální stránce, přesto se v podstatě do všech jiných oblastí nějak promítá. Pro Českou republiku se tak dá konstatovat, že je pro mnoho lidí daleko nižší, než by si při plném pracovním nasazení zasloužili.

Podcenit ale nelze ani dopady celospolečenské — lidé s příjmy nevystačujícími k normálnímu životu mohou svou situaci řešit zadlužováním a přestávají platit odvody a daně, které ke svému fungování stát potřebuje. Často stát různými způsoby příliš nízké mzdy dorovnává, například dávkami — příspěvek na bydlení toho je nejlepším příkladem. Jeho prostřednictvím se ze státních prostředků sanují k životu nedostačující mzdy nájemníků — a finančně se dál podporují násobně lépe zajištění vlastníci nemovitostí k pronájmu.

Uvědomíme-li si ještě, že onen státní rozpočet, ze kterého se podpora vyplácí, z drtivé většiny hradí právě zase běžní pracující a spotřebitelé na svých daních a odvodech z mizerně placené práce, zatímco rentiéři jsou fakticky ušetřeni, vyjevuje se absurdita české situace v plné nahotě.

Kolektivní vyjednávání a konkurenceschopnost státu jako zaměstnavatele

Je tedy zřejmé, že nízké české mzdy jsou problém, který je urgentně třeba řešit. V době rekordních zisků v mnoha odvětvích a nízké nezaměstnanosti pro to jednoznačně prostor je — a to i tváří tvář tomu, že u nás je dlouhodobě ve srovnání s jinými zeměmi vyprodukované bohatství mezi práci a kapitál rozdělováno nerovnoměrně v neprospěch pracujících.

Jedním z nejefektivnějších způsobů, jak mzdy zvyšovat, je kolektivní vyjednávání. Členství v odborech i podíl pokrytí kolektivními mzdami je u nás hluboko pod evropským průměrem. Zatímco v Evropské unii je v odborech každý čtvrtý, u nás pouze každý devátý. A zatímco kolektivní smlouvou jsou v Evropě chráněni dva zaměstnanci ze tří, u nás to je z každých tří jen jeden.

Na zlepšení této situace nyní tlačí právě i Evropská unie — již přijatá směrnice o přiměřených minimálních mzdách vyžaduje od členských zemí přijetí akčních plánů vedoucích střednědobě ke zvýšení pokrytí kolektivními smlouvami na osmdesát procent, tedy více než dvojnásobek aktuálního českého stavu.

To se pravděpodobně neobejde bez zavedení sektorového kolektivního vyjednávání, kterému se ale čeští zaměstnavatelé — dobře si vědomi, že jim vyjednávání s laiky na firemní úrovni extrémním způsobem hraje do karet — dlouhodobě houževnatě brání. Bude tedy důležité sledovat, jaký plán letos na podzim česká vláda pro naplnění cílů směrnice představí.

I v jiných ohledech se neobejdeme bez aktivní role státu, ať už jde o dlouhodobou změnu hospodářské strategie země, která by nás dostala z pozice závislé levné ekonomiky. Či bezprostředněji o zvyšování platů ve veřejné sféře nebo zakotvení podmínky platit slušné mzdy do veřejných zakázek, dotačních programů a v dalších situacích, kde stát může o podmínkách finančního ohodnocení lidí promlouvat.

Bude-li stát konkurenceschopný se soukromým sektorem — což nyní není, platy ve veřejné správě jsou očištěné od efekt vyššího potřebného vzdělání nižší než firemní mzdy — může to vytvářet potřebný tlak na lepší odměňování i tam.

Politika má v rukou také nástroj minimální mzdy, která se sice má nyní pod tlakem Evropské unie v horizontu pěti let zvýšit alespoň na hranici chudoby — nyní je poměrně hluboko pod ní. Zároveň se ale, zřejmě jako kompenzace zaměstnavatelům za zvyšování minimální mzdy, budou rušit takzvané zaručené mzdy, což dojem alespoň nějakého pokroku v odměňování zase rychle kalí.

Negativní dopad na vyjednávací sílu zaměstnanců o mzdách by pravděpodobně mělo také zavedení aktuálně diskutovaného zkrácení výpovědní lhůty — při velmi nízké podpoře v nezaměstnanosti požene lidi tak leda k co nejrychlejšímu přijetí jakékoli nové práce bez ohledu na výši mzdy.

Cestou je zvýšení dostupnosti veřejných služeb

Nakonec se nabízí ještě jedno řešení, které je ale podobně jako soubor dosud zmíněných návrhů v současné politické situaci spíš utopií. Reálný pokles je totiž tak velký a mzdová hladina byla už před ním tak nízko, že je možná realističtější zaměřit se místo na otázku příjmů na problematiku výdajů.

Koncept minimální důstojné mzdy má koneckonců v sobě zabudovanou určitou problematickou logiku — nepřímo legitimizuje jakýkoli domněle nutný výdaj i jeho průběžné zvyšování. Proto počítá s nutností soukromého spoření na důchod, používáním auta nebo placení vysokého nájmu. K materiálně důstojnému životu by se dalo dojít také přesně naopak — posílením a rozšířením dostupných či rovnou bezplatných veřejných služeb. V situaci regulovaného nájemného, bezplatné MHD a slušných důchodů z eráru by pravděpodobně skoro padesát tisíc na slušné živobytí nebylo potřeba…

Ať už se zvolí k nápravě inflací způsobené krize životních nákladů jakákoli cesta — nějaká se bezpodmínečně zvolit musí. Málokterá část nepsané společenské smlouvy, podle které naše společnost funguje, je pro většinu lidí důležitější a přirozenější než ta, že by se za poctivou práci mělo dát slušně vyžít.

Příliš mnoho lidí dělá všechno, co jim smlouva ukládá, správně, ale slíbené protiplnění se nedostavuje. To — tím spíše v rozsahu, jaký ukazuje výše letošní minimální důstojné mzdy — není v žádném případě dlouhodobě udržitelné a v nějaké podobě musí nakonec ošklivě vyhřeznout. Nečekejme na to.

Autorka je členkou Platformy pro Minimální důstojnou mzdu, působí v Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Česku, které je do projektu zapojené.