Lépe je dvěma než jednomu

Benjamin Roll

Ochrana takzvané tradiční rodiny nemá být úkolem církve a křesťanství. Pro křesťana je partnerská láska Božím darem. I proto mají homosexuální páry mít možnost právního i symbolického rámce pro svůj vztah.

V těchto dnech se jedná o zákonu, který by umožnil homosexuálním párům uzavírat manželství. Tato skutečnost v posledních týdnech a měsících opět obnovila vyhrocenou debatu, ve které se zejména představitelé některých církví staví k tomuto tématu velmi odmítavě. Odmítavý postoj vedl některé poslance dokonce k návrhu zahrnout takzvanou tradiční definici manželství do ústavy, což by jakékoli další snahy o změnu v podstatě znemožnilo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Z mnohých vyjádření a kroků některých církevních představitelů a křesťanských politiků by se mohlo zdát, že hlavním smyslem existence křesťanství je dohled nad sexualitou, ochrana starých pořádku a zastydlé moralizování.

Myslím, že je potřeba těmto církevníkům i těm, kdo se upřímně bojí relativizace základních pojmů, ale i kritikům této podoby křesťanství jasně říci: ochrana manželství, a dokonce ani morálka obecně není jádrem křesťanského vyznání. Před křesťany stojí ve 21. století mnohé výzvy a mnohá ohrožení, ale ta spočívají v hrozící ztrátě hlavního obsahu víry — vědomí Boží lásky ke každému člověku — a nikoli ve změně vnějších forem lidského soužití.

Manželství není, řečeno s učením staré Jednoty bratrské, v křesťanském vyznání „věcí podstatnou“. Mezi věci podstatné patří podle českých bratří jen víra, naděje a láska. Křesťanstvo by se tedy na otázce manželství nemělo štěpit (to je ovšem výzva i pro liberálnější křesťany), ale mělo by energii věnovanou těmto bojům věnovat nové formulaci toho, co je skutečným úkolem křesťanů v dnešním světě. Vývoji lidských institucí v sekularizované společnosti by však mělo nechat průchod. Ve světské společnosti nedává smysl, aby měl láskyplný vztah dvou dospělých lidí dle zákona v některých případech jiná práva a povinnosti.

Gayové a lesby mají v církvích své místo a mají být přijímáni do společenství farních sborů jako všichni ostatní. Foto notanebe.cz

Manželství prochází vývojem i v Bibli, například praotcové i králové starozákonního Izraele byli polygamní. Jeho pojetí se vyvíjelo po celou lidskou historii. Je proto absurdní tvrdit, že jeho změna je nepřípustná. To, co mají křesťané vnášet do diskuse o vztazích a manželství, je podpora všech podob vztahů založených na lásce, rovnocennosti, věrnosti a vděčnosti.

Křesťané odmítající homosexuální manželství často odmítají uznat legitimitu homosexuálních vztahů vůbec a argumentují Biblí i „přirozeností“. Moderní biblistika však přesvědčivě ukázala, že biblické výroky zavrhující homosexuální chování se netýkají současného pojetí homosexuality jako láskyplného vztahu rovnocenných osob stejného pohlaví. Takové vztahy Bible nezná a nekomentuje. Ony často citované biblické výroky podle historické kritiky ve skutečnosti odmítají sexuální násilí (například známý „hřích sodomský“ v Gn 19), sexuální rituály (například Lv 18) a promiskuitu rozšířenou v antickém světě (například Ř 1).

A přírodní vědy již dávno prokázaly, že homosexualita není nemoc, deviace a ani svévole, ale vrozená danost. (K obojímu viz například odbornou práci Problematika homosexuálních vztahů přijatou synodem Českobratrské církve evangelické v roce 2005 a knihu prof. Martina C. Putny z roku 2012 Křesťanství a homosexualita — pokusy o integraci.) Láska dvou rovnocenných lidí stejného pohlaví se od lásky heterosexuálních párů neliší. Pokud křesťané přiznávají partnerské lásce hlubší význam, mělo by právě tohle být hlavním argumentem pro uznání homosexuálních vztahů.

Je zřejmé, že gayové a lesby mají v církvích své místo a mají být přijímáni do společenství farních sborů jako všichni ostatní. Církve se mají snažit o zlepšení jejich postavení a snažit se bořit bariéry diskriminace a pohrdání. Církev má být bezpečným prostorem pro každého a je ostuda křesťanů, že na mnoha místech to tak prostě není. Jsem rád, že například některé sbory a proudy v mé domovské Českobratrské církvi evangelické jsou napřed a že několika registrovaným partnerstvím již bylo i požehnáno (viz rozhovor s evangelickou farářkou Hanou Ducho).

Otázka manželství se zdá být složitější. Nedá se totiž popřít, že Ježíš opravdu jiné než heterosexuální manželství neznal (Mt 19). Na druhou stranu — manželství a rodina nehrály a nehrají pro Ježíšovo učení vůbec tak důležitou roli, jak se snaží někteří tradicionalisté tvrdit, a homosexuální manželství prostě nebylo v Izraeli 1. století společenské téma.

My křesťané se musíme konečně smířit s tím, že ne všechno je v Bibli vyřešeno prvoplánově. Otroctví a nižší společenské postavení ženy Bible také nezpochybňuje, ale fakt, že lidstvo postupně dospělo ke změně, je zcela v intenci křesťanské zvěsti. I apoštol Pavel, který nedovoloval ženám kázat a otroky vyzýval k poslušnosti (jejich pány vyzýval alespoň ke shovívavosti), napsal, že „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3, 28). Byl to stejně nedokonalý člověk jako my, silně ukotvený ve své době a společnosti, ale díky své víře viděl dál, i když k tomu ještě společenské podmínky nebyly vhodné.

K tomu byl inspirován Ježíšem, který překonával předsudky a svým milosrdenstvím zpochybňoval zavedené pořádky konzervativního náboženského systému tehdejší společnosti. Při prvním pohledu z Bible jinou než heterosexuální podobu manželství opravdu nevyčteme. Když se však zahloubáme do podstaty toho, co Bible a křesťanská tradice o vztazích říká, zjistíme, že pohlaví není tím hlavním bodem.

Manželství je instituce, která dává symbolický rámec partnerské lásce a vytváří prostor pro vzájemnou oporu. Při křesťanské svatbě se milenci veřejně přiznávají ke svému vztahu a před lidmi i před Bohem si slibují lásku a věrnost. Láska je pro křesťany darem. Jestliže si jsou partneři vědomi této darovanosti a závazků, které z ní vyplývají, jestliže spolu chtějí strávit život a být si oporou, a jestliže (v případě křesťanů) věří v Boží přítomnost, pomoc a přijetí, není důvod jim nepožehnat.

V době, kdy se velká část manželství rozpadá a velká část lidí už manželství ani uzavírat nechce, by měli křesťané ve společnosti podporovat a povzbuzovat každého, kdo po takovém svazku touží. Vždyť už starozákonní kniha Kazatel říká: „Lépe je dvěma než jednomu!“

    Diskuse
    November 13, 2018 v 13.46
    No, to jste to, pane Rolle,
    pěkně poupravil a manželství trochu až jakoby politicky korektně zpřístupnil pomalu už opravdu každému (s kýmkoli). A přirozeně průměrně obratný znalec Bible podloží svůj pohled i nějakými těmi verši (možná ale bez hlubšího vhledu do věci).

    Tak dobrá, nemusíme tomu říkat zrovna „manželství“, ale rodinotvorné a naplňující (doplňující) partnerství je opravdu jenom mezi mužem a ženou, a to ještě určitě ne mezi jakýmkoli mužem a jakoukoli ženou. Vždyť kdyby se Stvořitel domníval, že tomu tak není, jistě by pro něho nebylo problémem naprojektovat daleko víc různých pohlaví, aby si takto nějak konkurovala (a byl větší výběr).

    K argumentaci o záležitostech, kde bible z principu není (a ani nemůže být) pregnantní, doporučuji raději obracet se k tomu, který o tom opravdu asi ví nejvíc. Ostatně i k tomu nás Bible nabádá (J 16.13).
    JN
    November 14, 2018 v 9.56
    Lépe je třem než dvěma,
    to vám potvrdí propagátoři polyamorie, mezi kterými je i jeden manželský poradce píšící občas do DR.

    Myslím, že je potřeba kritikům polyamorie i těm, kdo se upřímně bojí relativizace základních pojmů, ale i kritikům této podoby křesťanství jasně říci: morálka obecně není jádrem křesťanského vyznání.

    Před křesťany stojí ve 21. století mnohé výzvy a mnohá ohrožení, ale ta spočívají v hrozící ztrátě hlavního obsahu víry – vědomí Boží lásky ke každému člověku – a nikoli ve změně vnějších forem lidského soužití...
    Pane Mašku, jde o to, že Stvořitel právě n a p r o j e k t o v a l větší množství pohlaví nežli pouze ta klasická dvě.

    Pokud chceme vycházet z toho že Bůh stvořil člověka, a zároveň přihlédneme ke - dnes už zcela nepopiratelnému - faktu, že existuje více druhů (pociťovaného) pohlaví, pak je možný jenom jediný závěr: tuto různost respektive mnohočetnost pohlaví vytvořil už samotný Bůh-Stvořitel.
    Interpretace reality je, pane Poláčku, přece věcí svobodné volby člověka, nikoliv záměru Stvořitele (pokud tedy zůstaneme věrni této hypotéze o stvoření, v odlišné interpretaci pak věrni nikoliv hypotéze, ale víře).
    November 14, 2018 v 12.34
    Který bůh naprojektoval víc pohlaví, pane Poláčku? Můj Bůh stvořil člověka ke svému obrazu (tedy k představě, jakou si o něm utvořil) - jako muže a ženu, jak se píše v Bibli. Každý člověk spojuje v sobě oba prvky. Ale jednoho prvku (mužského nebo ženského) mívá vždy víc a ten je obvykle viditelný. Druhý prvek by měl zůstat skrytý, lépe řečeno, měl by být nějak zpracován. Lidé totiž nemají žít jako oddělení jedinci, ale mají se navzájem doplňovat. Ve společnosti by měl mít každý právo poznat, kdo je ten druhý - zda muž nebo žena. Bůh však dává člověku svobodu neposlouchat ho, neřídit se podle jeho představ, nýbrž žít podle své vlastní vůle. Proč bychom tedy měli někoho nutit my?
    November 14, 2018 v 13.40
    Ale kdepak, vážený pane Poláčku,
    Stvořitel skvěle (a viděl, že všechno je dobré) naprojektoval člověka vybaveného svobodnou myslí a možností libovolné volby, a jak přesně připomněla paní Hájková, jako muže a ženu. Spojením těchto dvou pak dochází k postupnému vzájemnému obohacování doplňováním opačným pólem.

    Ale je to právě tato bezbřehá svoboda člověka, která jej později stále přiváděla do problémů, protože začal svojí hlavou vymýšlet, kombinovat, dotvářet a „doprojektovávat“ dle svých představ Jeho docela jednoznačné a srozumitelné stvořitelské dílo, a vysvětlovat druhým, jak on, Stvořitel, to vlastně všechno myslel, aby to snad ostatní nesprávně nepochopili.

    Jistě, myslet a říkat si může zaplaťpánbůh každý svobodně, co chce.

    Avšak výsledek této darované, ale velmi často naprosto nezvládnuté svobody uvažování a projevu, je právě tím, co přivedlo dnešní společnost mj. až k dnešnímu genderovému dobrodružství, chaosu a také ke zmatení.

    To, že si někteří lidé představují, že tady máme více pohlaví, a že to tak dokonce někteří cítí, že to mnozí čím dál odvážněji a hlasitěji propagují, a že se třeba ne tak úplně jistě identifikují s pohlavím svého těla, je sice smutné – a rozhodně bych zde nemluvil o vině (nemoci, hříchu), ale to na realitě dvou pohlaví člověka (tedy pro pořádek muže a ženy) nemění zhola nic.
    Je vlastně neuvěřitelné, že dnes ještě někdo může s vážnou tváří tvrdit, že pohlavní identita (respektive problémy s touto identitou) je záležitostí nějakého "svobodného rozhodnutí".

    Je to stejně tak málo, jako je výsledkem "svobodného rozhodnutí" dejme tomu homosexuální orientace.

    Ten "dobrý svět", jak ho - údajně - Stvořitel vyprojektoval, je totiž ve své realitě mnohdy velice promíchaný, ženský element se proplétá s tím mužským, a je prostě určitá množina jedinců kteří jsou touto neorganickou směsí postiženi. Tak jim prosím jejich těžkou osobní situaci nezatěžujte ještě tím, že jim to budete předhazovat jako jejich "vinu", jako jejich údajné "svobodné rozhodnutí, protivit se vůli Boží". To jsou ultrakonzervativní náhledy, které ve svém důsledku vedou k pohrdání druhým člověkem.

    A přese všechno platí: jestliže Bůh stvořil tento svět a tohoto člověka, pak ho stvořil i s tím určitým procentem homosexuálů, s určitým procentem transgenderů, a se všemi těmi kombinovanými a přechodovými formami, které zde existovaly vždy, jenom že v minulosti (tj. především ve středověku) byly popírány respektive utajovány, protože byly kriminalizovány respektive sankcionovány právě jako "v rozporu s Božím dílem".
    Nutno ovšem přiznat, že autor článku se sám dostává do nemalého rozporu, když se snaží minoritní sexuální orientace uvést do souladu s (židovsko-křesťanskou) Biblí.

    Křesťanství a schopnost pochopení, vstřícnosti vůči vlastně j a k ý m k o l i minoritám, to opravdu principiálně nejde dohromady. Křesťanství stále ještě zůstává v těch kolejích které byly určeny už v judaismu, tedy ve Starém zákoně - kdy tedy právě údajně Bůh svět stvořil jedním jediným způsobem, a všechny odchylky od tohoto jednoho jediného schématu jsou automaticky "narušením Božího díla", či dokonce vědomou vzpourou proti němu.

    Tady je nutno se někde rozhodnout: buďto plně uznat reálnou mnohotvárnost života - anebo si uchovat neporušenou křesťanskou víru, i s jejími dogmaty. Obojí zároveň možné není.
    November 15, 2018 v 10.47
    Co je vlastně větší pohrdání člověkem? Myslet si, že žije tak, jak se dobrovolně rozhodl, protože je příčetný, nebo považovat ho za ubohou oběť jeho vrozených sexuálních sklonů?
    Já si přece nemyslím, že Bůh snad tyto lidi za jejich sklony zavrhl. Nejenomže jim nechci nic zákonem zakazovat, ale ani se od nich nijak nedistancuji. Chovám se k nim jako ke každému jinému člověku.
    MP
    November 15, 2018 v 11.23
    Josefu Poláčkovi
    Ale samozřejmě, že křesťanství a schopnost pochopení vůči jakýmkoli minoritám jde dohromady. Stačí když se rozhlednete po praxi různých křesťanských církví u Vás v Německu a podíváte se na teologické důvody, kterými tuto praxi legitimují.

    Ostatně, abych nechodil tak daleko - nemám důvod, proč bych měl považovat Tomáše Halíka, Václava Malého nebo Magdalenu Šipku za nereprezentativní, zatímco Petra Piťhu či Dalibora Maška za reprezentativní křesťany.



    + Další komentáře