Petr Blahut, autor knihy Mýlit se je božské, je zhrozen nejen aktuální ekologickou katastrofou, nýbrž především naprostou neschopností či neochotou současné planetární populace vzít tuto hrozbu zániku skutečně na vědomí. A podle toho také zásadním způsobem změnit své chování.

Blahut sám tuto hrozbu vážně bere; a jeho kniha je nejen naléhavým apelem na současné lidstvo zásadně změnit jeho postoj k přírodě, nýbrž zároveň i pokusem vyjasnit hlubší historicko-evolučně-psychologické příčiny toho, proč lidstvo do tohoto stavu ekologické krize upadlo a proč je i nadále neschopno z něj vyvodit odpovídající důsledky.

Způsob, kterým se autor knihy tyto příčiny pokouší vysvětlit, je ovšem problematický. Jeho výkladové schéma spočívá v krátkosti v tomto: prvopočátkem všeho zla je takzvaná „první doba osová“. Tedy období asi před dvěma a půl tisíci let, kdy evropské kultury vytvořily přelomově nový obraz postavení člověka vzhledem k přírodě.

Do té doby se člověk považoval za integrální součást přírody, tvořil s ní nerozlučnou jednotu; nyní se však prohlásil za tvora kvalitativně vyššího, exkluzivního, který je na základě této své výjimečnosti plně oprávněn s přírodou zacházet svévolně, jenom ke svému bezprostřednímu prospěchu. Člověk se prohlásil za pána nad přírodou a stal se jejím vykořisťovatelem. A nedojde-li k nějaké zásadní přeměně tohoto postoje člověka k přírodě, pak bude vše takto pokračovat i nadále, až k definitivnímu zničení celé přírody, a tedy i vyhynutí lidstva.

↗

Řešení Blahut spatřuje v nastoupení „druhé doby osové“ — kdy si lidstvo uvědomí tento svůj fatální omyl, kdy si člověk přizná, že oproti přírodě není žádnou prioritní bytostí, nýbrž naopak příroda je existenčně prioritní vůči němu. Stejně jako ona „první doba osová“ nalezla své vyjádření především v oblasti lidského vědomí, tedy ve sféře filosofie a teologie, nápravy musí být dosaženo v těch samých oblastech.

V zájmu objektivity budiž uvedeno, že Blahut netvrdí, že tyto dva impulsy jsou prapůvodní příčinou „predátorského“ vztahu člověka k přírodě (takto se chová nakonec každý živý tvor), nýbrž že jsou to pouze „amplifikátory“ onoho prapůvodního pudu. Ovšem v jeho podání jsou to nakonec tyto dva amplifikátory, které tvoří rozhodující příčinu současného stavu.

Z těchto dvou údajných viníků Blahut útočí především na křesťanství; přitom ale všechno zlo počíná podle něj už u Platóna. Podle něj kromě našeho bezprostředně předmětného světa (včetně přírody) existuje ještě svět vyšší — svět božských sfér, svět nehmotných idejí. Ty jsou ve své neposkvrněné čistotě dokonalé, zatímco svět věcí je jenom jejich nedokonalým odrazem. Důležité je, že hmotné věci nemají samy o sobě důvod k existenci, jsou tedy jenom odvozené, pomíjející — zatímco ve světě nehmotných idejí existuje věčné bytí.

Zde tedy pramení pocit nadřazenosti, a tedy pýchy člověka vůči přírodě a jeho „predátorského“ chování. Blahut znovu a znovu požaduje: člověk se musí vzdát tohoto pocitu exkluzivity a přiznat, že je jenom součástí přírody, a to dokonce součástí podřízenou. Příroda — jakožto základ života — je více než člověk.

Bakterie versus člověk

Blahut si v upřímném zápalu svého boje za ekologii vůbec neuvědomuje, do jaké argumentační pasti se sám chytil: jestliže by totiž platilo, že neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi člověkem a ostatní přírodou, pak tím padají zároveň i všechny další kvalitativní rozdíly uvnitř přírody samé. To znamená: jestliže člověk není o nic vyšší tvor nežli ostatní příroda, jestliže neexistuje žádný kvalitativní rozdíl mezi dejme tomu mozkem Einsteina a nervovou soustavou moučného červa — pak ani není žádného rozdílu mezi bakterií a rozkvetlým sadem, mezi měňavkou a mezi delfínem.

Zkrátka: jestliže popíráme jakékoli kvalitativní rozdíly uvnitř biosféry, pak vůbec není důvodu provozovat nějakou ekologii: ať totiž člověk s přírodou udělá cokoliv, bakterie to nakonec přežijí vždycky. Není tedy žádného důvodu snažit se o záchranu lesů a ryb a ptáků, a tím spíše ne o záchranu člověka — proti bakteriím to všechno přece nepředstavuje žádnou vyšší hodnotu.

Za druhé, jestliže za všechno může Platón a křesťanství, pak tedy, kdyby se Platón vůbec nenarodil a kdyby v židovské bibli nebyla ta jedna jediná větička o panství člověka nad světem, by v tu ránu zmizely základní příčiny ekologické katastrofy lidstva. Nikdy by neprošlo industriální revolucí a žádná z továren na tomto světě by nikdy nezačala znečišťovat vzduch.

Za třetí, ačkoli Blahut jako původního viníka určuje Platóna, fakticky daleko více útočí především na křesťanství (sám byl původně věřícím křesťanem, ale poté se s křesťanstvím rozešel). Přiznává ale, že je možný i jiný výklad nežli ten „predátorský“: lze říci, že Bůh člověku zemi pouze svěřil do správy, ale proto ho ještě nevybavil právem dělat si s přírodou, co se mu zlíbí. A už vůbec ne tuto Boží přírodu ničit.

Nakonec i on sám cituje sv. Pavla: „Všechno je vaše, vy však patříte Kristu a Kristus Bohu!“ Tím je přece naprosto jednoznačně vysloveno: to zdánlivě absolutní panství člověka nad přírodou je vzápětí striktně limitováno, člověk smí přírodou („vším“) disponovat jenom takovým způsobem, který je v souladu s Božími intencemi a s Boží vůlí.

Ostatně, jestliže Blahut znovu a znovu předhazuje křesťanství, že do svých přikázání nezabudovalo výslovně ochranu přírody, jak by to asi mělo probíhat v době vrcholného starověku? Měl snad Ježíš svému zástupu nakázat: „Nebudete přírodu zatěžovat průmyslovými exhalacemi“? Anebo rovnou: „Nebudete produkovat nadlimitní množství CO2“?…

Jestliže Blahut na jedné straně křesťanství označuje za hlavního viníka ekologické krize, pak na straně druhé popírá, že by pro její překonání mohl být nápomocný nějaký nový duchovní či náboženský impuls. Víře přisuzuje rozhodující působnost negativní — ale pozitivní jí nepřiznává naprosto žádnou. Je to opravdu zvláštní logika.

Zahoďme kulturu?

Podívejme se závěrem, jaké recepty k nápravě Blahut předkládá. Především s odvoláním na dílo českého filosofa Josefa Šmajse s jeho konceptem „evoluční ontologie“ požaduje nástup „terciární kultury“, která zlomí neblahé dědictví platonismu a křesťanství a která vtiskne lidstvu zcela novou, biofilní orientaci.

Základním bodem tohoto konceptu je uvědomění, že člověk nevlastní naprosto žádnou prioritu vůči přírodě, že jeho vlastní existence nemá naprosto žádný exkluzivní smysl, nýbrž že je jenom součástí, podřízenou entitou obecného vývoje struktur přírodně-ontických. Bezprostředním nástrojem této radikální změny v myšlení má pak být výchova k objektivně-vědeckému pojímání světa a místa člověka v něm namísto dosavadních výkladů metafyzicko-teologických.

Napohled jsou tyto téze dozajista odůvodněné: ekologická krize je tady a zásadní zvrat v postoji člověka je samozřejmě krajně potřebný. Klíčovou otázkou ale je, jak této změny dosáhnout. Tato změna v lidském chování musí být v prvé řadě hluboce emocionální; ale Blahut (spolu se Šmajsem) nabízí sotva něco více nežli jenom apely na racionální pochopení, že takto to dál nejde.

Blahut vyslovuje bezpochyby mnohé pravdy o vztahu současného člověka k životnímu prostředí; ale jeho návody k překonání tohoto stavu nevedou nakonec nikam, neboť nepostihují — a tedy ani neoslovují — člověka v jeho bytostné, tedy duševní a duchovní existenci, nýbrž jenom jako jakousi biologickou strukturu.

Skutečným řešením nemůže být to, že člověk popře svou vlastní výlučnost. Naopak: pouze tím, že si člověk v plné míře přizná a uvědomí tuto svou exkluzivitu — teprve poté dokáže přijmout svou plnou odpovědnost vůči přírodě. V důsledku svých obrovských technických možností člověk už nikdy nemůže odložit a popřít své reálné panství nad přírodou; ale to, co musí odložit, je dosavadní panství slepé, nevědomé, vykořisťovatelské.

Člověka nelze degradovat na úroveň předvědomé přírody a popřít evropskou kulturu od časů antiky a křesťanství. Blahut má pravdu v tom, že je zapotřebí nástupu nové, „terciární“ kultury; ale ta musí být nikoli návratem zpět k mechanickému pohledu na svět a na člověka, nýbrž pozitivní syntézou biosféry se specifickou a exkluzivní sférou lidského ducha a lidské duše.