V Brně jsem se účastnil — spolu s Hanou Librovou, Alenou Zemančíkovou, Milošem Rejchrtem, Vojtěchem Pelikánem a Janem Zahradníkem — na půdě Fakulty sociálních studií veřejné debaty o ekologické zpozdilosti nad knihou Hany Librové a jejích žáků Věrní a rozumní, kterou v minulém roce vydala Masarykova univerzita. Kniha Věrní a rozumní je třetím dílem trilogie, která se zabývá ekologicky příznivými formami životního způsobu.

Zkoumá je na skupině lidí, kteří založili své domácnosti na dobrovolné skromnosti, spotřební zdrženlivosti a ohledech k přírodě. Jde o to, do jaké míry člověk během let svůj ekologicky příznivý životní způsob prohlubuje, nebo naopak z původních idejí a předsevzetí ustupuje pod tíhou panujících společenských a spotřebních konvencí a poměrů. Věrnost přírodě střídá skepse z marnosti a environmentální ideje trvale udržitelných přírodních hodnost se lámou do podoby environmentálního žalu.

Citlivého člověka se vztahem k přírodě musí drtit neustálý a pozorovatelný úbytek přírodních hodnot, a to všude, kam oko pohlédne. Děje se tak nezastavitelně přes všechny ochranářské snahy i přes stále se prohlubující poznání přírodovědců o škodlivosti vlivů a procesů, které to způsobují. Nikdo ani neví, proč si s tím nevíme rady, a tak se ekopragmatici utěšují dílčími zlepšeními, jež přináší civilizační pokrok a technika, jako je omezení škodlivin ve vzduchu či ve vodě, menší kontaminace půdy, a to v rámci pojmu životní prostředí.

Z tohoto úhlu pohledu obecně asi v nejhorším životním prostředí žili lidé na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy řada potoků získávala jméno podle své barvy: Černý, Červený, Hnědý, a řada průmyslových aglomerací se dusila v dýmu, a to nejen v těch „tradičních“ oblastech.

Zdá se, že tím, jak se dýchatelno zlepšuje a vody jsou čistší, ustupuje do pozadí zájem o přírodu. A to nejen o její rozmanitost, druhovou pestrost, ale vůbec o její poznání, o její hodnotu, o niž jsme se povětšině nezasloužili, ale dostalo se nám jí darem. Jak nemyslet na to, že je nám pouze svěřena patrně ve veliké důvěře, protože si s ní můžeme dělat, co chceme. Snad tím, že nás jako neustálé škůdce přírody nikdo netrestá ani shůry nevychovává, můžeme žít v domnění, že to nikomu nevadí. A co s přírodou uděláme, je jenom naše věc.