O prázdnosti upřímně?
Richard F. VlasákAutor polemizuje s Petrem Bittnerem, který kritizoval ve svém článku způsob, jakým Jiří Drahoš ohlásil svou kandidaturu do Senátu PČR a založení spolku Společně pro Česko. Podle něj není kritika Jiřího Drahoše spravedlivá.
Snažím se odpovědět na článek Petra Bittnera a upřímně nevím, čeho se chytit. Hledám argument, přesvědčivé stanovisko, které by vyšlo z kruhu: Jiří Drahoš je želé, protože želé je Jiří Drahoš. To samé se opakuje i s termínem matrjoška. Cenný prostor Deníku Referendum mohl být ušetřen, kdyby napsal Petr Bittner článek o dvou větách.
Rubikovu kostku lze složit jen se znalostí principů, na nichž jsou barvy navzájem znovu sjednotitelné. Problémy České republiky a že jich je mnoho, potřebují názorovou platformu napříč různými stranami, potřebují odborná stanoviska, protichůdné názory a oponentury. Tedy to, co je ve vědeckém provozu běžné. Tedy, oč se Jiří Drahoš snaží. Pokud mluví o vizi, sjednocování, poznávání, nejde jen o marketing.
V různých platformách českého politického provozu vidím nedostatek koncepcí. Od obyčejného, ale o to neméně záslužného, obecního zastupitelstva, až po snahu tematizovat problém postavení Českobratrské církve evangelické ve společnosti, včetně koncepce vzdělávání, narážím na jeden a týž problém. Jím je neschopnost myslet v dlouhodobé perspektivě, rozhodovat se na základě racionální debaty, nevidím snahu domluvit se, nebo přemýšlet jinak. Jak?
Pojmenuji problém, zjistím stanoviska, proberu různá řešení a oponentury a pak promýšlím politiku, od přesvědčení lidí po získání prostředků. Jednoduché, účinné, nezáživné, úřednické, ale pro řízení většího celku, než je rodina, nutné. Vyzkoušeno většinou zemí na západ od nás.
Ale i tam občas hledají někoho, kdo není „želé“. Výsledky známe. Emotivním mlácením prázdné slámy a návštěvy pochybných prodejců matrjošek, abych si dodal kuráž a sehnal argumentační střelivo, se nikdy nic nevyřešilo a nevyřeší.
Petr Bittner se nás snaží přesvědčit, že Senát možným prostorem pro takovou aktivu není. To je nepochopení úlohy Senátu, jak o něm přemýšlel zákonodárce ohlížeje se po úloze horních parlamentních komor v systému evropských demokracií. Buď se jedná o komory zastupující regionální zájmy, nebo jde o místo oprav, hodnocení zákonů, návrhů — archaickou mluvou — „radu starších“. Německý parlament je příkladem prvého způsobu, francouzský druhého, švýcarský kombinací obou.
Prvorepublikový senát byl takřka kopií senátu země galského kohouta, současný senát v této tradici, s racionálními obměnami volebního systému, pokračuje. Ano, můžeme si povídat o posílení role okresů ve směru švýcarské tradice, ale to nechme být.
Zákonodárce zároveň počítal s tím, že český senát bude oporou demokracie a takto naše horní parlamentní komora plnila a plní svou úlohu. Pokud Jiří Drahoš chce vstoupit do Senátu PČR a zároveň svou aktivitou vytvářet platformu pro racionální debatu, hledání konsensu ve společnosti, pochopil záměr zákonodárce lépe než politický filosof Petr Bittner.
Pokud si snah o hledání společných jmenovatelů v průběhu prezidentské kampaně pan Bittner nevšiml, tak sledoval buď jinou kampaň, nebo působil v týmu Miloše Zemana, jehož rétorické figury s lehkostí přebírá. Jiří Drahoš mluvil o potřebě dobré mzdy, ekonomiky s vyšší přidanou hodnotou, o nutných změnách ve vzdělávání od učňovského po vysokoškolské, o opatrném přijímání eura s ohledem na možné sociální dopady, o problémech životního prostředí...
Že nenabízel jasné stanovisko? Pochopitelně. Jedním dechem s vyjmenováním problémů dodával, že chce o nich otevřít racionální debatu — tedy zvát různé experty z různých branží, z vědy i z byznysu a společně vytvořit koncepci, vizi. Je to málo? Z mého česko-švýcarského pohledu, nikoliv.
Něco podobného mělo vzniknout dříve. Deník Referendum v článcích svých autorů mnohá témata otevíral a nyní by se měl připojit ke snaze Jiřího Drahoše a přinášet levicově liberální a enviromentální agendu na stůl.
A prosím, svou „přísnost“ si zkoušejte na někoho jiného. Od Zemana přes Babiše, přes oligarchy a kmotry, až po zaměstnavatele, kteří nedávají spravedlivou odměnu dělníkům a nezaručují základní sociální práva. Prostoru máte dost, „nestřílejte fíkusy“ po osobnostech, které se zasadily o zachování jedné z největších veřejnoprávních institucí v zemi, Akademie věd České republiky.
S kritikou kolegy Vlasáka souhlasím, opakování argumentů zemanovců a klausovců zde v DR nerozumím.
Čili nakonec zase jenom nějakým smysluprázdným byrokratismem.
Doufám že za pět let bude profesor Drahoš zase kandidovat.
Pokud Vám tento bezduchý technokratismus stačí - budiž, je to Vaše volba; jsou ale lidé, kteří od světa a života očekávají přece jenom něco více.
Jestliže i tehdy, kdy tuto úlohu plní dobře /a představa Jiřího Drahoše k tomu směřuje/, pan Poláček v ní vidí pouhé spravování existence bezduché společnosti, vedoucí k další porci technokratismu a byrokratismu, dá se z toho odvodit, že jeho krédem začíná být známé "čím hůře, tím lépe". Neboť zřejmě teprve poté, co bezduchá společnost zcela přestane fungovat, přijde ke cti duch.
Přečtěte si článek Ivana Štampacha:
"Musíme naplno prožít, že veškerá skutečnost kolem nás, ale i v nás je pomíjivá, prázdná a způsobující utrpení. Potřebujeme zemřít dřív, než náš život skutečně skončí. Jsme tlačeni k uznání, že náš pobyt je bytím ke smrti."
To partajnictví politických stran - to neznamená nic jiného než to, že veškerá "řešení" jsou tady zcela principiálně pouze partikulární. Pouze dílčí. Srážejí se tu ideologie s ideologií, jedna omezenost s omezeností druhou. Jak jenom může někdo vážně očekávat, že z tohoto souboje jednotlivých omezeností může někdy vzniknout něco opravdového?...
Havel: ano, ten sice chtěl překonat to politické partajničení; jenže si to představoval naprosto naivním způsobem.
Havel si vysnil toho svého ušlechtilého antického občana (který jako takový existoval daleko spíše jenom ve filozofických konceptech nežli v realitě) - a snad opravdu věřil tomu že svými mravními apely na občanskou odpovědnost dokáže zlomit a překonat reálné nastavení daného systému. To je důsledkem toho, že Havel (stejně jako Masaryk ostatně) nikdy nedokázal pochopit Marxe - tedy tu základní skutečnost, že reálný člověk se vždycky bude chovat v souladu s jeho vlastní životní realitou.
Zase a znovu tu máme tu Marxovu "Židovskou otázku": ve skutečnosti to reálný, egoistický b o u r g e o i s vždycky vyhraje nad tím ideálním, ušlechtilým citoyenem. A pokud s tím chceme opravdu něco udělat, pak musíme napřed změnit právě ty podmínky, které toho egoistického a omezeného bourgeise znovu a znovu produkují.
Piráti: v podstatě naprosto to samé co Havel, snaží se kurýrovat určité symptomy nemoci, aniž by se vůbec pokoušeli odstranit její (strukturální) příčiny.
Ta úvaha I. Štampacha měla sice bezpochyby svou zajímavost; ale ta se daleko spíše týkala roviny jenom čistě osobně prožitkové, nežli aby mohla být reálným návodem pro pozitivní změnu společenských poměrů.
A tak znovu musím do hry vnést svůj oblíbený příměr s pouští: ono je sice vždy pozitivním počinem i na poušti dokázat vypěstovat růži; ale zatím se jaksi ještě nikomu nepodařilo tu poušť proměnit v úrodnou zem jenom tím, že bude do písku zastrkávat stále další a větší množství sazenic.
K první větě: Není třeba hledat způsob jak změnit růst kvantity v kvalitu. Existuje prostě. Bůh ho používá. Působí to svými zákony (Sahara byla kdysi úrodnou zemí, sopky i záplavy zúrodňují zemi, ...) i svým slovem. Z kamení si umí tvořit své učedníky. Proto je krásné poznávat Boží zákony i jeho slovo v Bibli. Proto křesťané "nesmyslně" šli do světa, pokládali své životy za svou víru, a změnili Evropu.
Je mi Vás líto, že neznáte, zda vaše aktivní hromadění úvah povede ke změně kvality života, a přes to to pořád děláte.
pouštní růže http://www.zivotnistyl.cz/clanky/zahrada/2001/poustni-ruze-kvetouci-pozdrav-z-afriky.html
Bůh je totiž život a ten vždycky zvítězí. ("Stvořil totiž všechno, aby to bylo; čemu dal na světě vzniknout, určil ke spáse, ne k zahynutí", jak je psáno v knize Moudrosti).
1. nikdy skutečně nestrávilo Kantovo zjištění o principiální nemožnosti dokázat existenci Boha;
2. nikdy nevstřebalo moderní dialektiku, s jejím základním principem podvojnosti veškerého bytí - tedy podvojnosti ideálního a materiálního, a stejně tak univerzálního ("božského") a individuálního;
3. v důsledku toho nikdy nemůže pochopit a přijmout reálnou prioritu materiálního dění přinejmenším v určitých souvislostech.
- Ostatně, znovu a znovu opakuji, že toho třetího aspektu si byl alespoň v určité základní míře vědom už samotný Aristoteles.
Jenomže tento poznatek Aristotela byl až novodobým myšlením (Hegel, Marx) skutečně rozvinut do všech důsledků.
To křesťanské myšlení je pořád ještě jenom jednostranné; všechno se upíná jenom "nahoru", a není schopno vidět současnou autonomii toho "dole".
Křesťanské myšlení stále vidí jenom ten moment ideality, duchovnosti; a není schopno vidět jeho bytostnou spjatost s momentem materiality.
Vůbec: jaký pak nějaký n o v ý i m p u l s bylo schopno přinést křesťanství od dob středověku?
Po celou moderní dobu křesťanství buďto zarytě brzdí jakýkoli vývoj, jakýkoli pokrok vpřed; anebo - v lepším případě - za tímto vývojem klopýtá, pokouší se (více či méně úspěšně) se mu přizpůsobit, smířit se s nevyhnutelným.
Ale - kde je tu jeden jediný moment, kdy by současné křesťanství ještě dokázalo lidstvu přinést nějaký opravdu vývojově progresivní impuls?!...
V dnešním "Urbi et Orbi zmínil František podobenství o pšeničném zrnu:
„Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). A právě to se stalo: Ježíš - pšeničné zrno, které Bůh zasel do země - zemřel, ale v jeho smrti byla obsažena veškerá moc Boží lásky, která se uvolnila..."
A tato láska, jak říká František: „zahání hříchy, smývá viny, hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost, zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé mocnosti“.
Křesťanství není zastaralé. Ježíš oslovuje lidi i dnes. Vždyť i já jsem toho dokladem.
Důležitý krok filosofie bylo poznání, že filosofové dosud svět vysvětlovali, teď je potřeba změnit jej. Dal by se přirovnat třeba k funcionalismu, který už tolik neřeší možnosti materiálů, ale praktické využití. Křesťanství většinou nevytvářelo svoji zvláštní filosofii, užívalo existující směry. Má však jiný potenciál. Právě ten praktický. Oproti filosofiím jedná. Ano, je pravda, že pokud přijme nějakou jednotící filosofii vedoucí ke změně světa, stane se jeho praktičnost ještě účinnější.
Oproti těmto tendencím Vaše spisování, pane Poláčku, má mizivou praktičnost, kromě toho, že podporuje diskusi na DR. Dnešní svět už neusiluje o pravdu, nehledá ji, nezajímá ho. Vaše filosofování je kritické nebo analytické, v žádném případě však syntéza. Navíc Vaše kritika často nemá reálný základ. Stále opakujete vžité předsudky. Proto Vaše filosofování nemůže mít žádný přínos. To nakonec sám vyznáváte, když očekáváte nějaké kompletní řešení.
Až křesťanství dokáže pochopit i ten směr opačný, totiž že (lidská) spiritualita je produktem materiálního bytí - pak se křesťanství skutečně ocitne v moderní době.
Jenže - právě tento krok křesťanství nikdy udělat nemůže, protože by tím popřelo svou vlastní podstatu.
Jistě, má snaha měnit svět pomocí argumentů jde svým způsobem do prázdna - protože lidé skutečně daleko spíše nežli aby používali svůj rozum, tak raději v něco uvěří. V to či ono. Je nakonec jedno v co. Hlavně když je možno mít nějakou tu svou víru, a pak už si nemuset lámat hlavu s nějakým složitým přemýšlením.
Ano, má snaha pohnout věcmi prostřednictvím rozumu a věcných argumentů je svým způsobem bojem marným, bojem s větrnými mlýny.
Ale pokud by se tato snaha o pravdu vzdala - pak už prostě vůbec nebude o čem hovořit. Pak už by bylo možno uzavřít všechna diskusní fóra, kde se konfrontují různé náhledy na tutéž věc; a celý svět by se mohl jednou provždy proměnit v nesourodý soubor sekt, které si jenom pro sebe budou neustále dokola opakovat svá vlastní dogmata.
A tak si čekejte, až vám materiální bytí vyprodukuje novou spiritualitu. Já se raději chápu toho, co se mi nabízí v současnosti a co jsem dávno hledala - Ježíše.
Prý jednou řekl: "Když už mi nerozumíte, tak mi alespoň věřte!"
A faktem je: jeho učení se do světa prosadilo až a jedině tehdy, až se Ježíš proměnil v mýtus. Když už tedy nemohl lidi své doby "obtěžovat" nějakými argumenty a úvahami, nýbrž když se středobodem všeho stal mystický prožitek jeho údajného zmrtvýchvstání.
A jedině díky tomuto mystickému prožitku se - jaksi zadními vrátky - do světa a do mysli lidí vysloveně propašovalo alespoň něco i z jeho vlastního učení, z jeho vlastních slov.
A proto říkám a opakuji znovu: křesťanství je záležitostí minulosti, ale principiálně není schopno do sebe pojmout nový vývoj, nový svět.
Křesťanství je náboženství živých lidí a a ti se už jaksi z podstaty vyznačují tím, že přebírají svět nepředvídatelným způsobem. Kierkegaardovo křesťanství vyjadřovalo nový svět a dodnes je současné, zatímco recykláty ateismu mechanických materialistů 18. století v podání autorů 21. století jsou passe.
Jistě, děsivá nuda sporů o kněžství žen, tradiční rodinu a spásu mimo církev ukazuje zajatost velké části křesťanského myšlení v minulost, ale to je překážka, nikoli principiální nemožnost.
A nevidím důvod, proč bych měl křesťanství omezovat na jednu církev.
A byla tam přítomna také jedna - docela sympatická - žena asi kolem třicítky, která byla členkou evangelické církve. A nějak - nevzpomenu si už jak - přišla řeč na náboženství, a na to co s ním je možno ještě dnes podniknout. A ona samozřejmě obhajovala náboženství (respektive křesťanství), zatímco ten marxistický lektor zastával názor ateistický.
A ona argumentovala tím, že v jejich evangelické komunitě diskutují o celé spoustě aktuálních témat, že ta diskuse je naprosto otevřená, a že je tam možno slyšet i celou řadu kritických hlasů.
A on proti tomu namítl: "To je sice možná, ale náboženství má principiálně jednu věc, která za žádných okolností nestojí k dispozici. Existence Boha nikdy nestojí k dispozici."
Čímž chtěl vyjádřit toto: ano, samozřejmě je možné že církevních komunitách (a v těch evangelických asi spíše nežli v těch katolických) se může diskutovat o tom či onom, a to třeba i nedogmaticky. Ale - nade vším tím stojí tento jeden princip, který je absolutně nedotknutelný, a absolutně závazný: existence a priorita Boha.
Bylo by možno říci: no budiž, s tímto jedním dogmatem je přece možno nějak vyžít, stále tu ještě zbývá spousta prostoru pro diskuse o věcech na jiných, ne tak vysokých úrovních.
Jenže: s tou existencí Boha je tu automaticky dána celá řada omezení pro všechny další diskuse. Je tím apriori dáno:
Materiální svět nemá samostatnou existenci, nýbrž je jenom produktem Ducha.
Nade vším děním v tomto světě vládne Bůh.
Bůh jednou provždy určuje, co jsme, kdo jsme, jaký je smysl a účel naší existence.
Všechno dění v tomto světě je předem dáno intencemi Boha; a my sami k tomu nemůžeme už nic podstatného přidat.
Veškerá naše svoboda se nakonec vyčerpává v jediném: akceptovat bezezbytku vůli Boží - anebo se jí zprotivit. Větší svobodu volby nemáme.
Takže jak je možno vidět, ten původně rozsáhlý prostor pro naše diskuse, pro naše vlastní hledání svých cest životem se nám tu velice, ale opravdu velice zužuje. Alespoň z pohledu bezvěrce se to tak jeví.
A ostatně, má klíčová otázka zněla: jaké n o v é i m p u l s y může dnešnímu světu ještě přinášet křesťanství? Obávám se, že tím posledním skutečně převratným impulsem byl nástup protestantismu; a to už je opravdu nějaký pátek, kdy k tomu došlo.
Určité nové impulsy do našeho západního světa přinesl importovaný buddhismus; možná v určitém smyslu i islám. Ale křesťanství?...
Jestliže tedy celý tento hmotný svět je nakonec jenom produktem Ducha - pak vlastně může kdykoli zmizet. Ten svět. Sakumprásk.
Protože jestli si tento svět jenom vymyslel nějaký Duch - pak si ho tedy stejně tak jednoho krásného dne může zase odmyslet. Prostě jen tak.
Jenom si prostě pomyslí: "Pryč s tím vším! Tenhle svět se mi nepovedl, tak ho zase zruším!"
A rázem tu nebude nic. Nebude tu tento svět, nebudeme tu my; a nebude ani Deník Referendum.
Čímž zmizí i to médium, ve kterém by spiritualisté - v posledním okamžiku své vlastní anihilace - mohli s vítězným gestem vzkřiknout na skeptické materialisty: "Vidíte, vždyť my jsme vám to říkali, že nade vším vládne Duch!!"
A v tom posledním příspěvku už si úplně vymýšlíte.