Já vím, že by "donutová ekonomika" znělo strašně. Ale bez toho, že pečivo, na které se Raworthová ve své metafoře odvolává, má tvar věnečku -- s tím dobrým uvnitř pásu těsta, který obkružuje prázdný prostor --, nedává její schéma smysl.

p.s. Tak se podle tety Wikipedie donutu (pod kterýmžto názvem doughnout nabízejí v mých domovských pražských kavárnách a pekárnách) prý česky říká "americká kobliha" -- tak jako tak, amerických policistů, kteří se podle hollywoodských filmů živí téměř výhradně právě tímto pečivem, je mi upřimně líto.

Ve své encyklice Laudato si' papež František (s podporou rozsáhlého týmu spolupracovníků) popisuje velmi přesně a podrobně jak stav našeho světa (suneme se plnou parou do kolapsu právě v důsledku překročení oněch dvou kružnic), příčiny, které k tomu vedou (ztráta duchovního pojetí života - a tím i chybná antropologie umožňující jak drancování, tak kruté nespravedlnosti a dominanci predátorů), tak i cestu z toho - 5. a 6. kapitola.

Jenomže:
Tu potřebnou změnu není rozhodně možné očekávat od politických reprezentací národních států, protože - i kdyby měly dobrou vůli - jsou slabými hráči proti bezohlednému tlaku nadnárodních predátorů.
Volby v USA pak ukázal, že změnu nelze očekávat ani od "prostých lidí" - ti si s chutí zvolí člověka, který je přímo ztělesněním onoho predátorského životního stylu.
Střízlivě nahlíženo, je situace - má-li být řešena JEN lidskými prostředky - BEZNADĚJNÁ: Směřuje k ekologické katastrofě, případně ke katastrofě společenské, kdy ty čtyři miliardy lidí, kteří "nemají co ztratit, jen svou bídu a zoufalství", se dají do pohybu.
Alternativou by bylo, že podstatná část lidí se z primárních konzumentů změní na tvůrce nového uspořádání. Jenomže co by je k tomu mohlo motivovat jiného, než strach (který je vždycky strategicky nevhodnou motivací)?
Už před 17 lety to jasně vyjádřil Václav Havel v novoročním projevu roku 2000:
„Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná....„O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi dobře... Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo. Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo "po nás potopa", tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti. Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jenž dnes určuje jejich hlavní směr. Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic nad ním a člověk byl - bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost chápat smysl věcí - strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra.“
http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=87_projevy.html&typ=HTML

Ano, ta Havlova analýza byla skutečně naprosto přesná.,

Ale, nějaké reálné řešení nenabízí ani Havel.

Není mi té recenze moc jasné, zdy ja v té knize nová ta metafora věncovité koblihy nebo ty myšlenky. O "trvale udržitelném rozvooji" a "nulovém růstu" se píše už hodně dlouho.

To, "Že v posledních letech v podstatě veškerý nárůst v příjmech putuje do kapes nejbohatšího jednoho procenta společnosti." asi platí pro nejbohatší země, ne třeba pro Čínu. Svět by si neunesl asi ani spotřebu průměrných obyvatel USA a západní Evropy, kdyby byla všude, ne jen spotřebu těch nejbohatších.

Otázka zní, jestli Havlovo přesvědčení, že "soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti.", není jen přelud intelektuála, sen o věcech, které jsou správně.
Pohled do lidských dějin tomuhle vidění moc nenasvědčuje, jsou plné teroru, vykořisťování a primitivismu. Před čím že to prchal sv. Benedikt z Říma?

Možná je lidstvo pořád stejné, jenom teď má nesrovnatelné možnosti a prostředky.

Ano, tuto otázku (tj. do jaké míry člověk minulosti skutečně cítil onu "pokoru před tajemstvím bytí") je samozřejmě právem možno si položit.

Ale přece jenom bych dal Havlovi v daném ohledu spíše za pravdu; jenom je onu větu nutno poněkud modifikovat: člověk minulosti cítil větší pokoru vůči řádu bytí - ale ne vždy ji cítil dostatečně silně, aby se jí nechal zbrzdit ve své reálné chamtivosti.

Ta "pokora" byla dána mnohem vyšší přítomností i intenzitou spirituality, ať u přírodních národů v důsledku jejich bezprostředního sepjetí s přírodou a jejím řádem, ať už u pokročilejších civilizací prostřednictvím náboženství, ať mono- či polyteistického.

Je to skutečně až člověk současnosti, který nejen fakticky, nýbrž i programaticky tvrdí, že příroda je jen jakási hromada kamení a hlíny plus jakási biomasa, a on že je tím kdo si s tím může dělat co chce.

Minulé doby byly jistě také plné násilí, vykořisťování a nespravedlnosti. Ale přesto došlo k zásadní proměně duchovního klimatu na planetě Zemi.
Trefně to popisuje Zygmunt Bauman v Individualizované společnosti:
"Naše civilizace je první kultura v dějinách, která si necení trvalého, která dokázala rozsekat životy do sérií epizod bez jakýchkoli důsledků a případných závazků. Na věčnosti vůbec nezáleží, pokud není schopna přinést instantní zkušenost. Dlouhodobost je pouze větší balení krátkodobých zážitků, které lze do nekonečna přeskupovat a které nemají jasný řád. Nekonečno se zredukovalo na řadu 'tady a teď' nesmrtelnost na nikdy nekončící recyklování zrodů a úmrtí.
Nechci tím naznačit, že dnes procházíme kulturní krizí. Krize, neustálé překračování a opouštění forem novými, dosud nevyzkoušenými, je přirozený stav veškeré lidské kultury. Chci říci, že jsme dnes, při tom neustálém překračování mezí, dorazili na území, které žádní lidé nikdy neobývali: ny území , které lidská civilizace v minulosti považovala za neobyvatelné.
V dlouhém příběhu o transcendenci jsme nakonec dospěli do situace, ve které= se po věčnosti ani netouží, ani nepůsobí jako nezbytnost, aby se život dal žít. Smrtelní lidé se poprvé dokáží bez nesmrtelnosti obejít a nezdá se, že by jim to nějak vadilo.
Znovu opakuji: na tomto místě jsme nikdy dřív nestáli. Teprve uvidíme. jak se na něm žije a jako trvalé důsledky takový 'pobyt' přináší."

Nu - a my to už vidíme:
Přináší to vykořisťování dosud netušených rozměrů a devastaci planety, která přímo ohrožuje život na ní.
V krátké době jsme se dostali do situace, kterou NEJSME UŽ S TO JEN LIDSKÝMI SILAMI ZVLÁDNOUT bez strašlivé katastrofy.

"... jsme dnes, při tom neustálém překračování mezí, dorazili na území, které žádní lidé nikdy neobývali: na území , které lidská civilizace v minulosti považovala za neobyvatelné" - takováto území, kam dosud nevstoupila noha "civilizovaného" člověka, označovali dřívější evropští badatelé a cestovatelé jako "terra incognita", a "hic sunt leones", zde jsou lvi.

Podle mínění Zygmunta Baumana dnes stojíme právě na prahu takovéhoto zcela nového, neznámého teritoria; anebo spíše už jsme do něj vkročili. Aniž bychom měli sebemenší jasné ponětí, co nás v jeho hranicích očekává: nové objevy, anebo smrt.

Snad by bylo možno použít ještě jeden příměr pro toto nové území, do kterého lidstvo v současné době vstupuje: "Zóna" z Tarkovského "Stalkera". Území nejen neznámé, a nejen plné naprosto nečekaných a nepředvídatelných nebezpečí na každém kroku; ale zároveň území, které do tohoto chaotického stavu svým devastujícím vlivem přivedl sám člověk.

Je možno nějak překonat živý tuto zónu smrti, kterou si na sebe svým neuváženým jednáním přichystal sám člověk?

Na samém konci filmu Tarkovský dává přece jenom dva náznaky naděje.

"Museli jste velmi trpět, když jste se odtamtud dokázali vrátit živí," říká kdosi těm několika mužům, kteří v "zóně" byli, a jako jedni z mála dokázali opět vystoupit z této smrtelné pasti.

A úplně na závěr, tam Tarkovský hovoří už jenom řečí čirých obrazů: mladé děvče, poznamenané onou "zónou", neschopné vlastní chůze, pouze magickou silou svého pohledu dokáže pohnout skleněným pohárem na stole; až se tento převalí přes hranu stolu a roztříští se o zem.

Takže, pokud bychom toto Tarkovského pojetí "zóny" a jejího významu pro nás a naše žití na této planetě měli vykládat jako svým způsobem vizi či dokonce proroctví, pak by bylo možno učinit závěr: ano, z této zóny smrti je možno se dostat zpátky; zpět k životu. Ale vyžaduje to připravenost překonat velké utrpení; a nakonec bude zapotřebí sáhnout do rezervoáru sil a prostředků, které dalece přesahují možnosti profánních nástrojů naší běžné všední existence.

Pro mě je symbolem kam jsme došli jeden francouzský "hudebník", který objíždí nejprogresivnější hudební festivaly současnosti a pouští 110 dB hlasitý bílý šum.
(bílý šum je terminus technicus, nejsnadněji se dá přiblížit jako analogie s bílým světlem, které obsahuje všechny frekvence)
Kdo to nezažil, těžko si to představí, ale prostě neslyšíte nic, ten rámus je zcela neprostupný, neslyšeli byste startující letadlo, natož melodii nebo řeč...

Poslední stádium hudby, kdy z hudby nezbylo vůbec nic.

----------------------------------

Vůbec není pravda, že by dnes lidé netoužili po nesmrtelnosti, jak napsal pan Zajíc. Pravda je jen to, že v ni nevěří. Nemohou, nejsou schopni věřit. A co člověk dělá, když zjistí, že jeho touha je nesplnitelná? Zatlačí ji v sobě někam do hlubiny, vytěsní ji, aby se tím nemusel zabývat. A snaží se žít z toho, co je mu k dispozici.

Musím přiznat, že s tímto hudebním fenoménem jsem se ještě nikdy nesetkal; ale to pan Morbicer líčí, tak to opravdu působí jako dokonalý symptom naší doby.

Mně ta zmínka o "neprostupném rámusu" připomněla jeden můj dřívější zážitek, bylo to na jednom festivalu africké kultury v německém Mnichově, bylo to pod širým nebem, byly tam k vidění různé artefakty původní africké kultury a tvorby, a kromě toho také všude hodně muziky. Přirozené, původní, spontánní, nenapodobitelné africké rytmy. Zvlášť mě zaujal jeden mladý africký bubeník, který se do svého bubnování vložil celou svou duší, ta jeho hudba se mu zrcadlila bezprostředně i v jeho obličeji, ten tou svou hudbou doslova žil, a ty jeho rytmy nebyly v žádném případě nějak monotónní, naopak neustále je měnil a varioval podle svého momentálního niterného pocitu. Sekundoval mu nějaký bílý, zřejmě německý bubeník - a to byl naprostý kontrast, sice snad bubnovat také uměl, v čistě technickém smyslu, ale ve srovnání s tím spontánním a bezprostředním projevem toho Afričana ten Evropan bubnoval mechanicky jako robot.

Ale proč jsem se o tom hlavně rozepsal: šel jsem poté dál, odkud se z jakéhosi přírodního amfiteátru také ozývaly nějaké hudební rytmy. Jenže - pak se ukázalo že je to nějaká docela obyčejná rocková skupina. Tedy hrající na elektronické nástroje. A právě tady se ukázal ten kontrast největší: tam kde u toho afrického bubeníka fascinovala ta jeho spontánnost, přirozenost a životnost, tam ve srovnání s ním ta evropská elektronická hudba se ukázala být sotva něčím jiným, než vysloveně jenom - produkcí hluku. Rámusu. Kde se jedná vlastně jenom o to, aby to znělo hodně hlasitě; ale jinak za tím nestojí naprosto nic, žádný skutečný niterný prožitek. Stojí za tím právě jenom ten zcela mechanický, denaturovaný rytmus naší "moderní" technické a konzumní civilizace.

Tenhle zážitek mi nikdy nevymizel z paměti; sotva kdy je možno zakusit tak názorně, jak ta naše "civilizace" je až strašlivým způsobem umělá, nepřirozená, jak naprosto už ztratila své původní kořeny.