Více než třicet procent uhlíkové stopy Evropské unie pochází z budov, jde tak o sektor s největším dopadem na životní prostředí. Více než sedmdesát pět procent budov v Evropské unii je v současnosti energeticky neefektivních. S dopadem na klima i řešením energetické chudoby má podle Evropské unie pomoci renovace energeticky neefektivního bytového fondu, ale také například rozšířený systém emisních povolenek.

Nový systém ETS 2 má platit od roku 2027 a jeho součástí je zpoplatnění emisí z vytápění budov a silniční dopravy. Ačkoliv se pravidla ETS 2 budou týkat přímo dodavatelů fosilních paliv, nepřímo dopadnou i na majitele domů či nájemníky. Očekává se, že rozšíření systému emisních povolenek do určité míry povede ke zdražení energií pro vytápění z fosilních zdrojů.

Povolenky jako politický nástroj

Rozšíření systému emisních povolenek se tak v mnoha státech včetně České republiky stává nástrojem politického boje. „Nové emisní povolenky zavádět nebudeme, protože nechceme lidi vystavit zdražení pohonných hmot a zdražení bydlení,” uvedl na červnové tiskové konferenci předseda vlády Petr Fiala. Česká republika podle něj nyní pracuje na tom, aby získala podporu pro zásadní revizi systému. Stát bude podle Fialy dále pokračovat v „hledání podpory pro [jeho] odložení nebo přímo zrušení“.

Podle energetického experta z Hnutí DUHA Jiřího Koželouha nicméně Česká republika příliš velkou šanci na kompletní zastavení připravovaného systému nemá. Získala nicméně podporu kvalifikované většiny států Evropské unie pro jeho úpravu.

„V tuto chvíli je patrná snaha vlády dosáhnout na evropské úrovni mechanismu, aby existovala silnější pojistka proti rychlému růstu ceny povolenky. Kdyby cena najednou vystřelila oproti předpokládaným čtyřiceti pěti eurům na 250 eur, tak to problém skutečně bude,“ vysvětluje Koželouh pro Deník Referendum.

Český návrh revize se zabývá také možností zastropovaní ceny povolenek, podle Koželouha by takový krok nicméně nebyl příliš efektivní. „Slibně rozjetá motivace pro dekarbonizaci by klesla,“ míní.

Proti systému, který byl schválen během českého předsednictví v Radě Evropské unie, se kromě současné vlády postavila také opozice. „Pro důchodce a rodiny s dětmi to bude likvidační, budou si muset vybrat — jíst nebo topit. Všechno kvůli bruselskému šílenství, kterému Fiala poslušně přitakával,“ uvedl předseda hnutí ANO Andrej Babiš na svých sociálních sítích.

Některé obavy ze zdražování potvrzují i experti. Podle výpočtu think tanku Bruegel by průměrná domácnost v Evropské unii mohla v případě nejhoršího scénáře zaplatit až o 800 eur ročně více za energie — což by představovalo větší nárůst než zdražení způsobené energetickou krizí po ruském útoku na Ukrajinu.

Rovněž think tank Agora Energiewende, který podporuje přechod na čistou energii v Německu, varuje: „Ve většině členských států Unie povedou dodatečné náklady na emise uhlíku pouze ke zvýšení účtů nájemníků, aniž by motivovaly pronajímatele k renovaci budov.“

Negativní dopady na zranitelné skupiny má zmírnit nový Sociální klimatický fond, který vládám umožní využít část příjmů z uhlíkového systému na řešení energetické a dopravní chudoby v letech 2026—2032. V České republice bude Sociální klimatický fond disponovat zhruba padesáti miliardami korun. Mezi další navrhovaná opatření, jak domácnostem ulevit v případě zvyšování nákladů, patří například energetický kupón navrhovaný Pirátskou stranou.

Podle Koželouha se emisní povolenky nicméně velké části zranitelných domácností týkají už nyní. „Zhruba čtyřicet procent domácností v České republice využívá dálkové vytápění, na které se povolenky již vztahují. Velká část z nich jsou navíc právě nízkopříjmové domácnosti,“ popisuje pro DR. Podle Koželouha tak rozšíření systému v praxi spíše narovná nepoměr.

Růst nákladů i energií

Energetickou chudobou, tedy stavem, kdy domácnosti nemají dostatečný přístup k základním energetickým službám, v Evropské unii trpělo v roce 2021 přibližně padesát milionů domácností. A lze očekávat, že kvůli energetické krizi tento počet výrazně vzrostl.

Nedávná česká zpráva o energetické chudobě Fakulty sociálních studií v Ostravě například uvádí, že „mezi lety 2020 a 2023 se počet lidí v energetické chudobě v České republice téměř zdvojnásobil“. V České republice pak v energetické chudobě žije přibližně 1,3 milionu obyvatel.

Náklady na bydlení pak obecně stoupají po celé Evropě. Od roku 2015 vzrostly spotřebitelské ceny za bydlení v celé Unii o třicet sedm procent, v některých zemích stouply dokonce o sto procent. Náklady na bydlení tvoří zhruba čtvrtinu výdajů průměrné evropské domácnosti, tedy přibližně stejný podíl jako potraviny.

Ve většině zemí Evropské unie rostly ceny energií strměji než nájmy — a mnohem více než celková míra inflace. Ačkoli nájmy stále tvoří hlavní část celkových výdajů na bydlení, rostoucí ceny energií stále výrazněji zvyšují základní životní náklady.

Mezi země s nejvyšším růstem celkových nákladů na bydlení patří kromě České republiky Polsko, prudký nárůst v obou kategoriích lze pozorovat od roku 2021. Zvýšení cen nájmů se však nevyhnulo ani více regulovaným trhům v Německu nebo Rakousku.

Země jako Belgie nebo Itálie zaznamenaly v letech 2022 a 2023 jeden z nejtvrdších dopadů energetické krize, ceny energií v obou státech významně přispěly k celkové inflaci. „Tak prudké zdražení energií mohlo dokonce tlačit ceny nájmů dolů, protože lidé by si jednoduše nemohli dovolit tak vysoké náklady na obojí,“ naznačuje Jan Bittner, analytik z Vysoké školy ekonomické v Praze.

Ačkoliv hlavní spouštěč vysokých cen energií představuje válka na Ukrajině, základní strukturální problém, který Evropu činí natolik zranitelnou vůči cenám energií, je domácího původu: Evropský bytový fond je starý a energeticky neefektivní.

Příliš staré byty

Období, ve kterém byla budova postavena, a využitý materiál mají zásadní vliv na to, jak energeticky efektivní daná budova je. Celkové údaje pro evropské obytné budovy ukazují, že měrná spotřeba energie na vytápění a teplou vodu klesá lineárně v průběhu desetiletí. Jednoduše řečeno: každé následující období stavělo energeticky úspornější byty než to předchozí.

Většina evropských budov byla postavena v období po druhé světové válce, kdy byly stavební materiály levné a stavělo se rychle. Budovy často postrádaly zateplení a byly energeticky neefektivní, což se změnilo u budov postavených v období od sedmdesátých let minulého století.

Pokud jde o chlazení, rozdíly mezi jednotlivými stavebními obdobími nejsou tak výrazné. Chlazení navíc do nedávna tvořilo jen malý podíl na celkové spotřebě energie v domácnostech. To se však s rostoucím počtem horkých dní v Evropě mění: mezi lety 2015 a 2023 vzrostla spotřeba elektřiny na chlazení o více než šedesát procent.

Většina obytných budov v Evropě byla postavena v období mezi roky 1945 a 1969, ukazují data shromážděná soukromým výzkumným centrem EURAC v rámci evropsky financovaného projektu z roku 2020. Tyto budovy naléhavě potřebují rekonstrukci, zejména proto, že odhadem až devadesát pět procent stávajících budov bude v provozu i v roce 2050.

Jedno z nejvyšších procent bytů postavených před rokem 1945 vykazuje Rakousko, rezidenčnímu sektoru zde dominují rodinné domy. V Belgii bylo významné množství budov postaveno ve stejném období, nicméně převládají zde domy bytové. Celková bilance je v Belgii ale vyváženější, země totiž disponuje vysokým podílem bytů postavených po roce 2000, podobně jako Polsko. V České republice tvoří téměř polovinu bytového fondu stavby postavené v letech 1945 až 1979, přičemž převažují rodinné domy.

Ve velkých městech jsou staré budovy často ještě běžnější. V Berlíně, Bruselu a Vídni pochází většina bytů z doby před rokem 1919. V Praze byla velká část bytového fondu postavena mezi světovými válkami, významné množství výstavby pak proběhlo také v šedesátých až osmdesátých letech.

Cesta z krize?

Domácnosti jsou prvními oběťmi rostoucích nákladů na energie, nejsou však jedinými. Obětí je i klima — i když méně viditelně. Nepřímé emise oxidu uhličitého spojené s budovami, mají totiž značný vliv na jejich uhlíkovou stopu: více než polovina emisí pochází z výroby elektřiny a tepla, které budovy spotřebovávají, zatímco čtvrtina připadá na přímé emise vznikající přímo v budovách.

Pokud bychom zahrnuli všechny typy emisí souvisejících s budovami — emise z paliv spalovaných uvnitř budov, emise z výroby elektřiny spotřebovávané budovami, emise z výroby stavebních materiálů a emise ze zpracování demoličního odpadu —, lze budovám přičíst třicet čtyři procent celkové ekologické stopy Evropské unie.

Stárnoucí bytový fond tedy nutně vyžaduje renovace, jejich celková míra v Evropě ale činí podle odhadů z roku 2016 zhruba jedno procento ročně. Tento podíl navíc zahrnuje různé typy renovací, včetně těch drobných, které nemusí mít skutečný dopad na energetickou účinnost. Pokud se podíváme na kategorii „hlubokých renovací“, které zvyšují energetickou efektivitu, je situace ještě horší: jejich podíl je podle iniciativy Evropské unie Renovační vlna pouze 0,2 procenta ročně.

Renovační vlna stanovila cíl renovovat mezi lety 2020 a 2030 celkem třicet pět milionů budov. Na dotaz evropské novinářské sítě Urban Journalism Network, kolik jich bylo zatím skutečně renovováno, však Evropská komise neodpověděla.

Hlavní legislativa, která má za cíl zvýšit počet renovací, byla Evropskou unií schválena v roce 2024. Původně byla Směrnice o energetické náročnosti budov (EPBD) ještě ambicióznější. Po zapojení členských států do legislativního procesu však byly takzvané „minimální standardy energetické výkonnosti“ pro rezidenční sektor vypuštěny.

V konečné podobě tedy směrnice požaduje po členských státech pouze snížení průměrné spotřeby energie v bytovém fondu o šestnáct procent do roku 2030, přičemž padesát pět procent tohoto snížení musí pocházet z renovace energeticky nejméně efektivních budov.

Do konce roku 2025 musí členské státy předložit Evropské komisi návrhy národních plánů renovací, ve kterých vysvětlí, jak chtějí stanovených cílů dosáhnout. V mnoha zemích však není ani jasné, které budovy vlastně patří mezi nejhorší. Energetická efektivita budov se hodnotí prostřednictvím „energetických štítků“, v rámci EU ale neexistuje jednotný systém klasifikace budov. Velká část bytového fondu navíc energetický štítek vůbec nemá. Nejčastěji se totiž vystavují jen pro novostavby nebo při prodeji budovy.

Ačkoliv větší energetická efektivita bytu může zvýšit hodnotu nemovitosti, renovace nejhůře hodnocených budov zaměřené na zvýšení energetické účinnosti nepředstavují pro pronajímatele velký finanční přínos — zvláště v zemích, kde je nájemné regulováno a investoři jej nemohou po renovaci navýšit. Majitelé neefektivních budov téměř nepociťují dopady — vyšší náklady na energie totiž platí nájemníci. Tyto emisně náročné budovy změnu klimatu ještě prohlubují.

Tento článek vznikl jako součást společného projektu „Energy Trap“ novinářské sítě Urban Journalism Network.

Výzkum a data: Emmanuelle Picaud, Sarah Pilz, Gaby Khazalová

Datové vizualizace: David Meidinger, Bene Brandhofer

Koordinace: Gaby Khazalová, Hendrik Lehmann