Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) rozhodně nepatří mezi silové resorty, na které si politické strany při porcování vládních postů brousí zuby mezi prvními. Ostatně v některých předvolebních programech se teď dokonce dočteme, že by si zasloužilo rovnou zrušit.

Práce MMR přitom v posledních letech nabrala na důležitosti — tento resort má totiž mimo jiné na starosti bytovou politiku státu a s ní úzce provázanou otázku povolovacích procesů a stavebního práva. Právě nedostupnost bydlení je jedním z největších problémů, kterému momentálně Česká republika čelí — a který by měl z mnoha důvodů pálit i ty, kteří již spokojeně bydlí.

Ministerstvu pro místní rozvoj se zároveň nevyhnuly ani politické otřesy, loni se například stalo středobodem jedné z největších krizí vlády Petra Fialy. Nepovedená digitalizace stavebního řízení a následné tahanice stály ministerské křeslo Ivana Bartoše (Piráti), a vedly dokonce ke kompletnímu odchodu Pirátů z vlády. Resort pak získali Starostové a novým ministrem se stal Petr Kulhánek.

Největší úspěch: systémová podpora bydlení

Začněme pozitivně. Za největší úspěch ministerstva pro místní rozvoj za Fialovy vlády považuji, že se konečně podařilo připravit a přijmout zákon o podpoře bydlení. Systémové řešení bytové nouze totiž u nás celé dekády chybělo a odborníci z praxe po něm dlouho volali. Výstražný prst kvůli absenci takového zákona zvedl dokonce už Evropský výbor pro sociální práva, který konstatoval, že Česká republika porušuje právo na bydlení. Stejně tak bil na poplach i náš ústavní soud, podle něhož nejistota v oblasti bydlení nakonec může podkopat i samotnou důvěru obyvatel v demokratický právní stát.

Řešení bytové nouze podle tohoto zákona spočívá na několika pilířích. Prvním je zavedení kontaktních míst pro bydlení, která vzniknou ve zhruba stovce obcí. Jejich pracovníci mohou komukoliv, kdo se na ně při potížích s bydlením obrátí, bezplatně poradit, jak situaci řešit, pomoct vyřídit dávky anebo přímo zprostředkovat bydlení. To je jednoduché, účinné a nízkonákladové řešení, které se osvědčilo v řadě českých měst a obcí, kde již léta funguje na dobrovolné bázi.

Druhým zásadním nástrojem je garantované nájemní bydlení. V tomto režimu obec či jiná organizace zprostředkuje nájem pro člověka v bytové nouzi a zároveň vlastníkovi bytu garantuje, že za nájemníka uhradí nájemné či případné škody, pokud by platit přestal. Na to všechno navíc přispěje stát.

A za třetí, lidé v těžké bytové situaci mohou získat asistenci od specializovaných pracovníků, kteří jim pomohou postavit se na vlastní nohy — třeba si udržet bydlení, získat práci, zařídit si podporu nebo řešit dluhy. Opět jde o recept, který úspěšně funguje například v podobě pražské Městské nájemní agentury.

Může to znít zvláštně, ale považuji za úspěch, že zákon o podpoře bydlení vlastně nepřinesl nic až tak nového. Vychází totiž z modelů, které se již osvědčily v zahraničí i u nás. A to, že se funkčnost nějaké reformy nejprve v malém měřítku otestuje a teprve poté zavede ve velkém, je úplně ideální způsob, jak tvořit veřejné politiky.

Vše samozřejmě růžové není — oproti původnímu záměru totiž v legislativním procesu ODS prosadila snížení počtu vznikajících kontaktních míst pro bydlení na polovinu. I tak je ovšem dobře, že zákon o podpoře bydlení konečně máme.

Je největším neúspěchem digitalizace stavebního řízení?

Pokud naopak hledáme největší selhání Fialovy vlády na MMR, řadu lidí pravděpodobně napadne tolikrát propíraná digitalizace stavebního řízení. Leckoho ale asi překvapí, že ji za největší neúspěch nemám. Domnívám se totiž, že její reálný efekt byl mediálně nafouknutý — a to jak jejími proponenty, tak i kritiky její bezesporu nepovedené implementace. Ti první občas vyvolávali ve veřejnosti dojem, že digitalizací vyřešíme veškeré obtíže našich povolovacích procesů, ti druzí pak, že vinou ministra Ivana Bartoše zkolabuje celé stavebnictví.

Jak vidíme, povolování nakonec kompletně nezhavarovalo, byť spuštění digitálního stavebního řízení objektivně provázela řada zásadních problémů. Stejně tak je ale liché čekat, že až bude vše řádně fungovat, nastane povolovací zázrak.

Je samozřejmě dobře, když díky digitalizaci mezi stavebníky a úředníky nekolují (bez přehánění) krabice plné dokumentů a výkresů, což samo o sobě k určité časové úspoře povede. Jen samotná digitalizace ovšem nikdy nemůže být zázračným lékem na rychlost stavebního řízení, protože v prvé řadě musíme změnit samotné procesy, které mají být digitalizovány. Pokud se ovšem úředníci musí vypořádat se stále stejným objemem regulací, protichůdných zájmů a stanovisek, těžko jejich rozhodování zlepší a zásadně zrychlí to, že se u toho koukají do počítače místo do papíru.

Největší neúspěch: chybějící reforma územního plánování

Za největší neúspěch považuji něco jiného — opomenutou reformu územního plánování. Proč? Začněme trochu zeširoka.

Je jednoznačně dobře, že se Fialově vládě nakonec povedlo uvést v život nový stavební zákon — přijat sice byl již za té minulé, ta současná jej ovšem ještě před nabytím účinnosti zásadně upravila. Nový stavební zákon tak v mnoha oblastech představuje tolik potřebný posun vpřed, byť některé reformní ambice zůstaly nakonec na půli cesty.

Jakkoliv je dostupnost bydlení dozajista komplexní problém vyžadující celou řadu opatření, důležitým lékem podle mého názoru je, aby se dobře a rychle stavěly nové byty, a proto logicky potřebujeme dobré a rychlé povolovací procesy. Vůči tomuto názoru bude asi řada lidí skeptická, zvlášť když ho nejčastěji slyší z úst developerů. Faktem nicméně zůstává, že zkrátka nemáme dostatek (nejen obecních) bytů tam, kde lidé chtějí žít, což pak roztáčí spirálu rostoucích cen a nájmů.

A co je zásadní — povolovacími procesy nejsou svázáni jen soukromí developeři, ale i samotná města i obce, když chtějí stavět své vlastní dostupné bydlení. Chceme-li mít Prahu (30 tisíc obecních bytů) alespoň trochu jako Vídeň (220 tisíc obecních bytů), bez zásadního zjednodušení a zrychlení procesů, které umožní ambiciózní výstavbu, toho schopni nebudeme — pokud tedy chceme bytovou krizi řešit rychleji než za třicet let. A stejně tak předpisy brzdí i výstavbu soukromého nekomerčního družstevního či spolkového bydlení, které tak u nás ve větší míře prakticky nenajdeme.

Přijetí nového stavebního zákona bylo primárně hnáno touhou zkrátit a zlepšit samotné stavební řízení. To bylo jistě potřebné, nicméně je nutné si uvědomit, že stavební procesy jsou mnohem komplexnější. Razítko na stavebním povolení je už vlastně jen třešnička na závěr složité a trnité cesty. Na jejím začátku stojí právě územní plány, kterými stát, obce i kraje říkají, co se kde a za jakých podmínek může stavět, a co ne.

A právě tuto oblast nový stavební zákon bohužel opomněl. V územním plánování totiž v zásadě jen převzal právní úpravu starého stavebního zákona, a to bez výrazné modernizace. Přijímání a změny územních plánů dnes ovšem reálně trvají roky, dohoda jak mezi obyvateli, tak i zejména mezi často protichůdnými stanovisky různých orgánů státní správy se hledá dlouho a obtížně.

Obce paradoxně nemají dostatek kompetencí rozhodovat, případné spory řízení ještě více protahují a za dostupné bydlení v procesu pro jistotu nekope nikdo. Jenže ani po zdlouhavé změně územního plánu není vyhráno, teprve pak totiž následuje samotné povolovací řízení. Pozemky, kde by mohly stát byty, tak zbytečně leží dlouhé roky ladem, ještě než se vůbec mohou začít shánět razítka.

Reformu územního plánování musí zároveň nutně ruku v ruce provázet i reforma financování samospráv. Dnešní situace, kdy obce často v územním plánu nechtějí nové byty povolovat, není ani tak důsledkem nějakého zpátečnictví či zaslepenosti, nýbrž racionálním produktem našeho daňového systému. Starostové českých obcí totiž musí novým obyvatelům logicky zajistit nákladné veřejné služby, jenže na to nezískají dostatek nových příjmů. Ty obce, které se rozvíjejí, jsou tak paradoxně rozpočtově trestány. Pokud to nezměníme, ani sebelepší povolovací procesy nám nepomohou.

Nový stavební zákon v režii Fialovy vlády bohužel v oblasti územního plánování zásadní pozitivní posun nepřinesl. Je fér uvést, že samotné MMR si to uvědomuje a už od loňského roku na přípravě reformy územního plánování s experty pracuje. Vzhledem k urgentní krizi bydlení ovšem považuji za zásadní chybu Fialovy vlády, že se územní plánování nepodařilo zásadně zlepšit už za jejího mandátu právě jako v rámci nového stavebního zákona.

Pokud totiž s novou vládou nespadnou nyní nastartované snahy o zlepšení českého územního plánování pod stůl, bude příprava reformy a její zavedení do praxe i tak trvat ještě další dlouhé roky. Jenže krizi dostupnosti bydlení musíme řešit teď.