Abych mohl seriózně odpovědět, musím se nejprve zeptat na povahu štěstí, které mi knihy mohou přinášet. Pocit štěstí mohu zažívat z poutavého příběhu, který mne odsune kamsi daleko od šedivého, cynického světa.

Ne snad štěstí, ale určité uspokojení mi mohou dát i knihy, které mne zpět do světa bez milosti vrhnou a cynickou šeď demaskují. Knihy vytvářejí paralelní příběhy ke světu, o kterém píší noviny.

Štěstí v různých podobách ale nemusí plynout jen z textu, který je v knihách zaznamenán. Knihy jsou totiž také samy o sobě svébytnými předměty, některé uměleckými díly. Umět knihu dobře vysázet, ilustrovat a svázat a propojit ji s textem, který nese, v jeden harmonický celek, je samo o sobě náročným a v době písma arial nedoceňovaným uměním. Štěstí — tedy mohu — pociťovat nejen z krásného (nebo ošklivého, nikdy kýčovitého) textu, ale i z krásné (nikdy kýčovité) knihy.

Můj výběr budou celkem pestrou směsicí knih, z nichž některé jsou skutečným živým uměleckým dílem, takovou malou svázanou galerií, která se dá schovat do knihovny, další jsou třeba o něco konvenčnější co do své formy, ale nezaostávají příběhem, který vypráví.

Některé příběhy jsou neskutečné, poetické, nezkoumají hranice reálného světa, ale hranice v jazyce a imaginaci možného, jiné nelítostně řežou realitu a hledají v ní střeva, z nichž by pochopily fungování světa. Některé knihy se podobají návodu a to mou autistickou mysl nepřestává jistým způsobem fascinovat.

Poezie

Pod kategorii poezie uvedu dvě knihy, z nichž jedna je prózou. Nejprve tedy k tomuto zmatenému exempláři. Sestra Jáchyma Topola obvykle bývá do prózy řazena, ale ve skutečnosti je monumentálním organismem, který se evolučně začal vyvíjet z poesie směrem k próze, ale svůj vývoj nikdy nestihl dokončit.

Sestra je jako barevný kaleidoskop, ve kterém se prolínají střepy z rozbitého okna východoevropských 90. let. Některé střepy jsou křiklavě barevné, jiné ohořelé a špinavé, další průsvitné, čisté, uklidňující — a dohromady tvoří místy šílený, hnusný a přece tak nějak přívětivý a nesmírně poetický obraz našeho (tedy řekněme „višegrádského“) světa na konci milénia.

Na časové lince děje je spousta uzlů (tolikrát se přetrhla a musela být násilím svázána dohromady), takže dřív nebo později se v příběhu začnete ztrácet. Ale když přežijete prvních třicet stran, najednou zjistíte, že vám to vůbec nevadí.

Topolovi nejde o popis fakt, ale o atmosféru doby. Sestra je v určitém ohledu dílem téměř barokním, protože síla příběhu i obrazu, který se snaží vykreslit, tkví v zobrazení až absurdních kontrastů, které jsou jako požár požírající stále ještě dobře známou normalizační šeď.

Ten příběh je plný věcí, které jsou mi jinak celkem protivné: přetéká metafyzikou, je mystický, pospojovaný neuvěřitelným množstvím symbolů. A přece funguje, funguje dokonce skvěle. Když jsem ji před mnoha lety přečetl, uhranula mě a to uhranutí nezmizelo. Není mnoho knih, kterým by se to povedlo.

Druhou knihu z mé poetické přihrádky v knihkupectví nenajdete. Objednat si ji můžete jen u jejího vydavatele, ale pravděpodobně ji už stejně nezískáte. Vyšla totiž nákladem 15 kusů, a pokud David Bowie nevstane z mrtvých, druhé vydání, předpokládám, nenastane.

Kniha Sonety / V přepychu krásy je miniaturním výborem z poezie moravského a bítovského básníka Jiřího Kuběny. Aleš Kauer ji ve svém nakladatelství Adolescent vydal k básníkovým 80. narozeninám.

Když jsem v úvodu hovořil o malé galerii, která se vejde do knihovny, měl jsem na mysli právě tuto sbírku básní. Každý z 15 výtisků je originál, který Kauer svázal a opatřil svými kolážemi.

Básně, které do ní vybral, jsou svědectvím mistrovského ovládnutí jazyka, vhledem do nejintimnějších koutů Kuběnovy duše, malují portrét citlivého, vzdělaného člověka, který v ústraní Bítova oslavuje krásu stvoření.

V prvé řadě stvoření člověka, se všemi jeho chybami i přednostmi, především však člověka milujícího. Kuběnova láska je Erotem v původním smyslu tohoto modernou tragicky nepochopeného pojmu. A tady raději přestanu, protože každý, kdo se snaží vykládat báseň, začne dříve či později působit jako hlupák a já mám pocit, že se tomuto stavu také začínám blížit.

Próza života

Raději se tedy přesunu k poličce své pomyslné knihovny o šesti knihách, kterou jsem si nazval jako „prózu života“. Pokud Sestra hledá transcendentno v symbolech stojících na hranicích empirického světa, pak evangelická farářka Johanna Zbořilová vrací pátrání po transcendenci do každodennosti.

Ve sbírce jejích kázání ...nakonec bude spasen i ďábel byste marně hledali mravokárné sekýrování. Bůh, to je ve světě Zbořilové princip, který by měl člověk vkládat do svého jednání. Co se stane s duší po smrti, to můžeme posoudit jen stěží. Zbořilová se tedy ptá spíše po tom, co se děje s duší teď a tady, v potýkání se s každodenními těžkostmi života.

Nechce od člověka, aby žil pro Boha, ale spíše v Bohu. Ať už jste protestant, katolík nebo reformovaný pastafarián, přečtěte si tu knihu. Když už nic jiného, představuje zajímavý vhled do myšlenkového světa, který by měl být údajně jedním ze základních kamenů naší kultury a kterému přitom rozumí naše společnost tak málo.

Některým knihám a jejich světu naopak rozumíme všichni skvěle. Například Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou brány (a právem) za národní literární poklad a svědectví o naší národní povaze. Kdybyste chtěli nějakému zmatenému dederonovi vysvětlit, co to je Čech, vražte mu Švejka! Nebudu se zdržovat popisem děje a přejdu rovnou k jedné své drzé domněnce o hlavní postavě.

Díky čemu existuje mezi Švejkem a domácím čtenářstvem takové silné sepětí? Mám teorii: Švejk je extrémní cynik. Jeho cynismus je přitom strategií přežití. Sám se totiž nachází na dně společenského žebříčku. Ať už jako obchodník s kradenými psy, či jako vojenský sluha, je vždycky tím posledním z posledních. A jako takový musí přežít.

Boj o život přitom svádí v době, která ty neprivilegované bez milosti požírá, nikoli jen symbolicky, ale doslovně, v zákopech světové války. Zachránit si svou existenci tváří v tvář policejnímu a armádnímu aparátu a autoritářské státní moci může Švejk právě prostřednictvím cynismu a systematického výsměchu. Moc totiž sama sebe bere smrtelně vážně. A právě ve své vážnosti je nejvíce zranitelná.

Absolutní bezmocnost vůči měnícím se formám moci, která nás může každým okamžikem rozdrtit a vůči níž jsme bezbranní, je právě to, co máme se Švejkem společné. Ať už jde o ekonomické krize nebo o plejádu totalitních mocí, které ve střední Evropě posledních sto let defilovaly jako apoštolové na orloji, obyvatel Čech, Moravy či Slezska byl zpravidla tím, kdo v ruce držel zatraceně slabší karty.

Švejkův programový cynismus byl tou poslední obranou. Švejk je tedy klíčem ke zjizveným srdcím Čechů, Moravanů a Slezanů.

Co se píše ve světě

Poslední dvě knihy z mé knihovničky budou patřit knihám napsaným mimo český jazykový prostor. Protože číst by měl člověk i proto, aby poznal něco cizího a neznámého. První knihou bude román irského spisovatele Columa McCanna.

Jeho román Let the Great World Spin (v českém překladu vyšlo jako Co svět světem stojí) je záznamem několika příběhů obyvatel New Yorku v roce 1974. Příběhů, které zdánlivě nemají žádnou společnou nit, a nic je nespojuje. V některých případech snad jen bolest a potřeba hledat proti ní obranu.

McCann je přesto poutá do jednoho podmanivého celku. Bez nití, s provazochodeckým lanem nataženým mezi věžemi Světového obchodního centra. Víc prozrazovat nebudu. Osobně jsem si tuhle knihu definoval jako kroniku životního pocitu New Yorku první poloviny 70. let. Je snad potřeba ještě něco dodávat?

A protože předchozích pět knih bylo pěkně barevných, bláznivých a zcela jistě napsaných pod vlivem nějakých těch lehce omamných látek (pohybujeme se na škále od piva až po LSD), na závěr dodám jednu knihu útlou a veskrze střízlivou.

Knihu, která chce popsat základy myšleného světa tak, jak jsou. A hlavně tak vytyčit meze pro to, co není. Tractatus Logico-Philosophicus Ludwiga Wittgensteina se o stanovení takových mezí pokouší. Jak si později uvědomí sám Wittgenstein, je to pokus odsouzený k nezdaru.

Traktát je přesto geniální práce, neuvěřitelně živý podnět k myšlení. Zdánlivě strohá kniha, která tvrdí sedm vět o světě. O tom, co ve světě je. V předmluvě Wittgenstein říká, že Traktát svého cíle dosáhne, pokud tomu, kdo jej čte s porozuměním, přinese potěšení. Alespoň u mě se to povedlo.