Každý se angažuje jinak. Někdo nosí bezdomovcům šaty. Někdo čistí studánky. A někdo si naostří klacek a číhá na hranicích.

Iniciativa „Národní domobrana“ už dosáhla devadesáti poboček po celé republice. Posádky překypují patriotismem i svébytnou tvořivostí při hledání názvů: „Barunčini vlci“, „Strážní lvi“, „Vepři boubelatí“ nebo „Čistá Ohře“. Jejich cílem je střežení vlastního „domova“ před příchodem muslimů. Bojeschopnosti se jezdívají přiučit do Donbasu a podomácku si vytváří manuály na zacházení s noži a sekyrami.

Úsměv na tváři a kvér v ruce

Se slovem „domobrana“ jsem se poprvé setkal v počítačové hře jako malý kluk. Když padli rytíři, nezbyl žádný čaroděj a když skonal i hrdinný vůdce, nastoupila domobrana. A s ní zákonitě i trapná prohra. Parta dřevorubců totiž seběhla z lesů, překotně se vyřítili na nepřítele a během několika vteřin všichni zemřeli.

Do pozice mobilizovaných drvoštěpů se staví i čeští vlastenci. V globalizovaném a komplikovaném světě plném nebezpečí zůstali zrazeni elitami a bez politického zastání. Pozbyli ochrany a jistot. „Obyčejní“ lidé osiřeli.

Jejich mluvčí navíc mnohdy projevují větší politickou zručnost nežli třeba pomatený docent Konvička. Například PhDr. František Krejča je nejenom poručíkem ve výslužbě, ale také vystudovaným folkloristou a etnografem. Svou „blízkost k lidu“ projevuje chápavým přístupem a poklidným vystupováním.

↗

Místo sociální politiky nastupuje obrana rodiny naolejovanou hlavní. Repro DR

Zatímco Konvička pořádá dryjáčnické striptýzy v horlivém odboji proti muslimským zpátečníkům, Krejča konzervativní Čechy nedráždí. Osu svého veřejného působení staví kolem prosté ochrany „domova“.

Islámu ovšem zároveň přiznává úctu jakožto dlouholeté tradici. Své fanoušky nabádá ke vstřícnému jednání s uprchlíky: mírně jim odpovězte na dotazy, a pokud se zatoulají, ochotně jim ukažte cestu do azylového centra. Ať zde vyčkají azylového řízení. Jejich kultura jen prostě nepatří do české krajiny a měli by zůstat ve své domovině. Jinak nastoupí ozbrojení srdnatci ze zapadlých dědin.

Krejča zkrátka nabízí nacionalismus s lidskou tváří. Komu by pak vadilo, že ten rozumný pán převzal agendu od svého spolupracovníka, nacisty a antisemity Adama B. Bartoše?

Minové pole vedle kolébky

Domobrany tak vytváří platformu pro občanskou aktivitu ve chvíli, kdy sféra politična nenabízí žádné řešení. Politická reprezentace mlčí nebo naopak mlží tokem nekonkrétních banalit. Obecně totiž platí nepsané pravidlo — nezpochybnit ekonomický a politický systému. Trh je základ a musí šlapat. 

V takové situaci pak každý příchozí jen krade práci a ohrožuje křehkou domovinu, v níž je mnoho místních odsouzeno dožít. Copak by našli zaměstnání na Západě, copak by mohli bydlet v předražené cizině? Globální trh ale zkrátka potřebujeme, nic jiného samozřejmě nefunguje. Politická dimenze je tedy definitivně paralyzována: nic se nezmění. Jen cizáci proudí dál.

O to akčněji pak jednotlivci jednají v osobním životě.

Místo sociální politiky nastupuje obrana rodiny naolejovanou hlavní. Budoucnost dětí nezajistí podpora rodičům a školství, ale minové pole vedle kolébky. Krutost konkurenčního prostředí zmírní odstavení dalších konkurentů za hranice státu. Ty ve volném čase obchází xenofobní Batmani beroucí zákon do vlastních rukou.

V politice není možné nic, jedinec ale neustále překračuje limity svých možností. Bez důvěry v politické řešení dobývá nadějnou budoucnost na vlastní pěst.

Není tedy pravda, že se lidé odmítají angažovat. Naopak jsou schopni se zapojit i do takových nesmyslů jako je střežení vymyšlené čáry s pomocí zálesácké kudly. Chybí ovšem strana, která by jejich hyperaktivitě dala jiný smysl. Která by jim nabídla lepší roli, než je role rozlícených drvoštěpů strachujících se o vlastní chajdu. Která by pravidelně naslouchala jejich hlasu a dala mu zaznít na nejvyšší politické úrovni.

Společný prostor se tak změnil na bitevní pole. „Elity“ proti vlastencům, domobranci proti uprchlíkům. A z takových střetů nevzejdou vítězové, zbydou jenom poražení.