Každý se angažuje jinak. Někdo nosí bezdomovcům šaty. Někdo čistí studánky. A někdo si naostří klacek a číhá na hranicích.

Iniciativa „Národní domobrana“ už dosáhla devadesáti poboček po celé republice. Posádky překypují patriotismem i svébytnou tvořivostí při hledání názvů: „Barunčini vlci“, „Strážní lvi“, „Vepři boubelatí“ nebo „Čistá Ohře“. Jejich cílem je střežení vlastního „domova“ před příchodem muslimů. Bojeschopnosti se jezdívají přiučit do Donbasu a podomácku si vytváří manuály na zacházení s noži a sekyrami.

Úsměv na tváři a kvér v ruce

Se slovem „domobrana“ jsem se poprvé setkal v počítačové hře jako malý kluk. Když padli rytíři, nezbyl žádný čaroděj a když skonal i hrdinný vůdce, nastoupila domobrana. A s ní zákonitě i trapná prohra. Parta dřevorubců totiž seběhla z lesů, překotně se vyřítili na nepřítele a během několika vteřin všichni zemřeli.

Do pozice mobilizovaných drvoštěpů se staví i čeští vlastenci. V globalizovaném a komplikovaném světě plném nebezpečí zůstali zrazeni elitami a bez politického zastání. Pozbyli ochrany a jistot. „Obyčejní“ lidé osiřeli.