„MDŽ za komoušů většinou vypadalo tak, že ženský nadělaly chlebíčky, vzaly je do práce, chlapi se ožrali a očekávali, že jim kolegyně budou po vůli. Není divu, že se mi nechce ten ‚svátek‘ slavit,“ zchladila mé blahopřání k letošnímu Mezinárodnímu dni žen jedna má příbuzná.

Ačkoli jsou dnes možná podobné mechanismy sofistikovanější, podobná očekávání mívají někteří muži dodnes. Což ostatně dobře shrnul psycholog Jiří Procházka ve svém článku.

Tím bych ráda na začátek předestřela, že nepochybuji o tom, že k sexuálnímu násilí, obtěžování nebo sexuální aktivitě pod různě silným psychickým nátlakem na pracovištích a ve školách dochází a že většinou budou pachateli muži a oběťmi ženy. A bude se tak dít častěji v kombinaci výše postavený, často starší muž versus mladší žena na nižší pracovní nebo studijní pozici. Že je to v České republice — a nejen v ní — častěji muž než žena, kdo je na vedoucí pozici, je zřejmé.

Tento problém se nesmí podceňovat ani zlehčovat, a ač na toto téma bylo napsáno hodně článků a studií, podle negativních reakcí se zdá, že to pořád není dost.

Já bych však ráda k této věci přistoupila z trochu jiné perspektivy. Jiří Procházka kritizuje psychoterapeuta Jakuba Hučína za to, že ve svém článku v časopise Psychoterapie popisuje erotické vztahy na pracovišti pouze z mužského pohledu a ženy buď ignoruje úplně, nebo jim přiznává jen pasivní rolí, že ho jednoduše nezajímají touhy mladých zdravotních sester a sekretářek, ale ani trápení podváděných manželek. Je však otázkou, kolik autonomie přiznává ženám sám Procházka …

Zkusme si vykreslit scénář, kdy žena spí s výše postaveným mužem dobrovolně: ne proto, že by se to od ní očekávalo, nebo proto, že by jí v případě odmítnutí hrozily profesní sankce, ani proto, že by si mladou zdravotní sestru k sobě přitáhl doktor svou mužnou rukou k sobě a ona by se omráčena touhou poddala jeho vůli. Zkusme si zkrátka představit, že je to žena, která muže svede.

Znám zdravotní sestry, sekretářky i studentky, kvůli nimž muži ve vyšších mocenských pozicích opustili své rodiny, a byli to tedy oni, kdo kvůli novému vztahu pravděpodobně přicházeli o víc. Jeden můj kamarád — počestný otec dvou dětí, který by nikdy svou ženu nepodvedl — jednou řekl poté, co ho vcelku rutinně sváděla dívka asi o pětadvacet let mladší než on, jak je nespravedlivé, že takové ženy mají jen své mládí, a jinak nic, a přesto jejich kouzlo „funguje“.

Ženu v klasickém schématu přitahuje úspěšný bohatý muž, který je (nebo zdá se být) vzdělanější než ona. Muž potom těžko odolává nezávazné erotické zábavě s mladší ženou. Nepochybuji o tom, že jde o projev schémat, která jsou nám odmala vtloukána do hlavy: žena má být krásná, muž inteligentní a bohatý.

↗

Ženy nejsou vždy jen pasivní obětí mocnějších mužů. Můžeme si snadno představit situaci, kdy je to žena, kdo sexualizace pracovního vztahu mocensky využívá. Foto lexo.al

Protože tento „kapitál“ u ženy s časem obvykle klesá a u muže v ideálním případě stoupá, někdy mohou vznikat poměrně bizarní dvojice. Podobná situace je nespravedlivá, protože muž může alespoň pro svá povyražení neustále měnit svou partnerku za mladší, zatímco žena tuto možnost nemá. To je však jen jedna stránka věci.

Nechávám teď stranou hypotetickou figuru manažera, který má v průběhu let poměr se sekretářkami stále stejného věku, protože tak to většinou nevypadá. Zaměřím se na přirozenou každodenní blízkost dvou lidí, kteří jsou vůči sobě v hierarchickém postavení, dobře se jim spolupracuje a někdy se mezi nimi celkem nepřekvapivě vytvoří erotické, popřípadě romantické pouto.

V případě nějakých neshod má každý z nich své možnosti, jak vyvíjet na druhého nátlak: muž může využít svého institucionálně vyššího mocenského postavení a studentku/sekretářku/zdravotní sestru vyhodit nebo (třebaže náznakem) pohrozit, že ji vyhodí. Muž má stabilnější postavení, z hlediska konvenčního vidění světa je ve své profesi hůř nahraditelný a možná má rodinu. V tom případě má však víc co ztratit a žena může vyvíjet nátlak sice neformální, ale podobně intenzivní — je vždy implicitní hrozbou jako faktor, který může zdiskreditovat mocného muže na profesní úrovni, může mu rozbít rodinu, nepočítajíc v to poněkud fantaskní scénáře obvinění ze sexuálního zneužití.

Existuje teorie, že oficiální mechanismy moci, které utlačují jednu skupinu obyvatel, jsou tu od toho, aby potlačily nebo vyrovnaly mnohem větší neformální moc, kterou ona utlačovaná skupina disponuje. To je podle mě obecně neudržitelné, ale teorie nabízí interpretační rámec pro pozici žen, jež toto své „společenské přítmí“ využívají ve svůj prospěch. Tím, že na ženách je vnímán především krásný povrch, dochází k tomu, že muži občas zapomínají, že pod povrchem se skrývá subjekt — jsou de facto hůře vidět a mohou zejména v soukromé sféře nepozorovaněji rozvíjet mocenské hry.

Problém je v disproporčním společenském uznání. Onen „lov“ úspěšného muže — ať už jde o takzvané „zlatokopky“, z nichž možná některé skutečně usilují především o peníze, nebo o neuvědomělé a domněle přirozené tíhnutí k výše postaveným mužům — je často jediným způsobem, jak se na společenském žebříčku dostat výš. Ženám společnost dává na srozuměnou, že na vysoké pozice se samy dostat nemohou a že jejich úkolem je dělat pro muže svět krásnějším. Skrze své přednosti, o nichž se nám říká, že jsou přirozené, se ženy snaží dosáhnout prestiže, majetku nebo pracovního místa.

Ale protože jsou tyto způsoby ostatními vnímány jako nebezpečné, ženy bývají dehonestovány. A to mnohem ostřeji než muži, kteří přitom jen těžko budou ve vztazích se svými podřízenými bezmocnými obětmi — v nejlepším případě jsou spolupachateli nebo dokonce iniciátory. Vlna kritiky se však snese spíš na „zlatokopky“ nebo „mladice, které „odloudily tátu od rodiny“.

Pokud jde tedy o „normální“ způsob namlouvání, aktivita se připisuje muži. Jakmile je však vznikající vztah považován za morálně problematický, bývá jako ta aktivní vnímána žena.

Na článku pana Procházky je přínosné, že tuto oblíbenou morální implikaci otáčí — vztahy na pracovištích mezi mladou ženou a jejím mužským nadřízeným jsou podle něj problematické právě proto, že v něm má žena omezené mocenské působení.

Je však důležité zároveň ukázat, že ženy nejsou ve svém jednání pouhými pasivními oběťmi mocnějších mužů. Leckdy to jsou právě ony, kdo podobné vztahy vyhledává.

Problém vidím především v tom, jak je společnost nazírá: morálně je odsuzuje navzdory tomu, že je to jediná cesta k úspěchu, kterou jim ponechala.