V posledním, lednovém čísle časopisu Psychoterapie píše terapeut Jakub Hučín o jednom zajímavém rozměru sexuality. Z genderové optiky mě zaujalo, že se mu podařilo vystihnout jistý fenomén, aniž by ho sám jakkoli reflektoval. Téma pojal neutrálně, popisně. Zůstává však otázkou, jestli je ta neutralita skutečně neutralitou, a ne spíš neúmyslnou podporou.

Linka příběhu je srozumitelná a v zásadě nás ničím nepřekvapí: sexualita může fungovat jako únik. V konkrétním kontextu se však Hučín nevědomky dotkl i problému sexuálních vztahů mezi lékaři a zdravotními sestrami, respektive mezi politiky či manažery a „jejich sekretářkami“.

Věnoval pozornost tomu, proč tyto vztahy vznikají, postihoval však jen mužskou polovinu — nezohlednil genderovou perspektivu. A ta by musela nutně nastolit otázku nerovnoměrné distribuce moci v těchto vztazích.

Popisovaná prostředí se podle Hučína vyznačují vysokou mírou stresu a odpovědnosti, jsou zahlcena sociálními kontakty, konfrontací s utrpením a neumožňují o vlastních frustracích s někým mluvit a ventilovat je.

Zdá se, že podobná charakteristika platí víc pro muže, kterým místo sdílení a svěření se nabízí jejich společenská role spíš instantní úlevu v podobě sexu.

Hučín jako by ostatně sám mluvil výhradně o mužích. Snad i vlivem generického maskulina působí text, jako by nahlížel celé téma striktně mužskou perspektivou.

Text budí dojem, jako by psychiatr řešil podobné situace jenom s mužskými klienty. Druhým příkladem, na němž Hučín demonstruje stejný únikový mechanismus, jsou totiž nevěry mužů v době partnerčina těhotenství, respektive péče o již narozené dítě.

Terapeut dále cituje mladého lékaře: „Když jsem vyčerpaný a frustrovaný z práce a je toho na mě moc, je dost těžké odolat příležitosti a nestrávit příjemné a vzrušující chvíle s přitažlivou přijímající ženou, která je se mnou ve službě a která se mi sama nabízí. Cítím, že mě to nabíjí.“

„V jednom exponovaném nemocničním prostředí měly takové vztahy dokonce podporu nadřízených a lékařům měly sloužit jako určitá forma odreagování,“ pokračuje Hlučín. Ženy, které dosud v Hučínově vyprávění hrály roli pouhých objektů, z tohoto odstavce vypadly úplně.

Nadřízení vytvořili pro mužské lékaře jakýsi firemní benefit: ženy mají v takovém scénáři asi tolik autonomie, jako stravenky poskytované zaměstnavatelem.

Článek netematizuje ani otázku mužské moci, ani problém zpředmětnění žen. Jejich úděl je brán jako samozřejmost, a to, bohužel, mnohdy i samotnými ženami.

V závislém vztahu mezi nadřízeným, zaměstnavatelem či lékařem a zdravotní sestrou či sekretářkou je z principu těžké odlišit hranici svobodné volby.

Je patrné, jaké pracovní prostředí a kultura v inkriminovaném příběhu panují. Nejenže tu postrádají výslovné mechanismy proti sexuálnímu obtěžování, ale toto takřka trestné chování se ještě těší skryté podpoře.

Těžko si pak může nějaká žena stěžovat, když není stanoven postup, jakým by mohla, a když je sexualizace prostředí tiše definována jako jeho nedílná součást.

Měli bychom tedy okamžitě zbystřit, když „mladý lékař“ píše, jak „je těžké odolat přijímající ženě“, která „se mu sama nabízí“.