V posledním, lednovém čísle časopisu Psychoterapie píše terapeut Jakub Hučín o jednom zajímavém rozměru sexuality. Z genderové optiky mě zaujalo, že se mu podařilo vystihnout jistý fenomén, aniž by ho sám jakkoli reflektoval. Téma pojal neutrálně, popisně. Zůstává však otázkou, jestli je ta neutralita skutečně neutralitou, a ne spíš neúmyslnou podporou.

Linka příběhu je srozumitelná a v zásadě nás ničím nepřekvapí: sexualita může fungovat jako únik. V konkrétním kontextu se však Hučín nevědomky dotkl i problému sexuálních vztahů mezi lékaři a zdravotními sestrami, respektive mezi politiky či manažery a „jejich sekretářkami“.

Věnoval pozornost tomu, proč tyto vztahy vznikají, postihoval však jen mužskou polovinu — nezohlednil genderovou perspektivu. A ta by musela nutně nastolit otázku nerovnoměrné distribuce moci v těchto vztazích.

Popisovaná prostředí se podle Hučína vyznačují vysokou mírou stresu a odpovědnosti, jsou zahlcena sociálními kontakty, konfrontací s utrpením a neumožňují o vlastních frustracích s někým mluvit a ventilovat je.

Zdá se, že podobná charakteristika platí víc pro muže, kterým místo sdílení a svěření se nabízí jejich společenská role spíš instantní úlevu v podobě sexu.

Hučín jako by ostatně sám mluvil výhradně o mužích. Snad i vlivem generického maskulina působí text, jako by nahlížel celé téma striktně mužskou perspektivou.

Text budí dojem, jako by psychiatr řešil podobné situace jenom s mužskými klienty. Druhým příkladem, na němž Hučín demonstruje stejný únikový mechanismus, jsou totiž nevěry mužů v době partnerčina těhotenství, respektive péče o již narozené dítě.