V posledním, lednovém čísle časopisu Psychoterapie píše terapeut Jakub Hučín o jednom zajímavém rozměru sexuality. Z genderové optiky mě zaujalo, že se mu podařilo vystihnout jistý fenomén, aniž by ho sám jakkoli reflektoval. Téma pojal neutrálně, popisně. Zůstává však otázkou, jestli je ta neutralita skutečně neutralitou, a ne spíš neúmyslnou podporou.

Linka příběhu je srozumitelná a v zásadě nás ničím nepřekvapí: sexualita může fungovat jako únik. V konkrétním kontextu se však Hučín nevědomky dotkl i problému sexuálních vztahů mezi lékaři a zdravotními sestrami, respektive mezi politiky či manažery a „jejich sekretářkami“.

Věnoval pozornost tomu, proč tyto vztahy vznikají, postihoval však jen mužskou polovinu — nezohlednil genderovou perspektivu. A ta by musela nutně nastolit otázku nerovnoměrné distribuce moci v těchto vztazích.

Popisovaná prostředí se podle Hučína vyznačují vysokou mírou stresu a odpovědnosti, jsou zahlcena sociálními kontakty, konfrontací s utrpením a neumožňují o vlastních frustracích s někým mluvit a ventilovat je.

Zdá se, že podobná charakteristika platí víc pro muže, kterým místo sdílení a svěření se nabízí jejich společenská role spíš instantní úlevu v podobě sexu.

Hučín jako by ostatně sám mluvil výhradně o mužích. Snad i vlivem generického maskulina působí text, jako by nahlížel celé téma striktně mužskou perspektivou.

Text budí dojem, jako by psychiatr řešil podobné situace jenom s mužskými klienty. Druhým příkladem, na němž Hučín demonstruje stejný únikový mechanismus, jsou totiž nevěry mužů v době partnerčina těhotenství, respektive péče o již narozené dítě.

Terapeut dále cituje mladého lékaře: „Když jsem vyčerpaný a frustrovaný z práce a je toho na mě moc, je dost těžké odolat příležitosti a nestrávit příjemné a vzrušující chvíle s přitažlivou přijímající ženou, která je se mnou ve službě a která se mi sama nabízí. Cítím, že mě to nabíjí.“

„V jednom exponovaném nemocničním prostředí měly takové vztahy dokonce podporu nadřízených a lékařům měly sloužit jako určitá forma odreagování,“ pokračuje Hlučín. Ženy, které dosud v Hučínově vyprávění hrály roli pouhých objektů, z tohoto odstavce vypadly úplně.

Nadřízení vytvořili pro mužské lékaře jakýsi firemní benefit: ženy mají v takovém scénáři asi tolik autonomie, jako stravenky poskytované zaměstnavatelem.

Článek netematizuje ani otázku mužské moci, ani problém zpředmětnění žen. Jejich úděl je brán jako samozřejmost, a to, bohužel, mnohdy i samotnými ženami.

V závislém vztahu mezi nadřízeným, zaměstnavatelem či lékařem a zdravotní sestrou či sekretářkou je z principu těžké odlišit hranici svobodné volby.

Je patrné, jaké pracovní prostředí a kultura v inkriminovaném příběhu panují. Nejenže tu postrádají výslovné mechanismy proti sexuálnímu obtěžování, ale toto takřka trestné chování se ještě těší skryté podpoře.

Těžko si pak může nějaká žena stěžovat, když není stanoven postup, jakým by mohla, a když je sexualizace prostředí tiše definována jako jeho nedílná součást.

Měli bychom tedy okamžitě zbystřit, když „mladý lékař“ píše, jak „je těžké odolat přijímající ženě“, která „se mu sama nabízí“.

Muži mají tendenci přehlížet signály odmítání a přeceňovat signály vstřícnosti, sexualizovat je. Pro nadřízené muže je tak často samozřejmostí, když jim žena poskytuje tuhle takzvanou „službu“.

Stále si možná odžíváme dědictví, které nám zanechala někdejší praxe sexuologie a manželského poradenství představovaná některými mužskými autoritami. Tito muži nám v duchu pojetí žen a jejich sexuality jako něčeho pasivního radili, aby žena v rámci udržení dobrých partnerských vztahů lidově řečeno „podržela“, poskytla své tělo, protože ji to přeci nic nestojí. Ne že by snad z toho měla sama něco mít.

Nepříjemně ilustrativní byla v tomto epizoda seriálu The Fall. Konstábl Jim Burns se setkal s policejní komisařkou Stellou Gibsonovou v jejím hotelovém pokoji. Ve stresu z profesních a osobních frustrací požili nadřízený Burns i podřízená Gibsonová alkohol — čili typická situace, o které píše Hučín. Oba navíc spojoval někdejší sexuální poměr.

Je navíc znepokojivé, s jakou samozřejmostí počítá s tím, že ho jeho kolegyně, přítelkyně, podřízená a někdejší milenka v jeho těžké situaci utěší a poskytne i fyzickou intimitu. Je to pro něj tak samozřejmé, že přehlíží její jasné odmítání, až skončí s rozbitým nosem a jistě i s pocitem ublíženosti.

A klást zodpovědnost na alkohol je stejně nezodpovědné, jako vymlouvat se na ženy, které se samy nabízejí. U mužů jako by při posuzování jejich odpovědnosti za sexuální obtěžování alkohol byl polehčující okolností, u žen je tomu zpravidla naopak.

Mechanismy sexuality, genderového řádu, moci a sexuálního obtěžování máme zmapované. Zažíváme je a v pomáhajících profesích je s klienty a klientkami řešíme.

A je třeba si přiznat, že při dnešní úrovni genderové gramotnosti je ze všeho nejvíc znepokojivé, pokud někoho tyto mechanismy vůbec neznepokojují…