Poslanecká sněmovna se bude na začátku prosince ve druhém čtení zabývat zákonem o regulaci prostituce. Návrh Zastupitelstva hlavního města Prahy v první čtení prošel v polovině června. Jsem přesvědčen, že je potřeba hlasovat proti jeho přijetí.

Pracuji v organizaci Ulice — Agentura sociální práce v Plzni a následující řádky píši z pozice terénního sociálního pracovníka, který se několikrát týdně pracovně potkává se ženami, jež poskytují sexuální služby, a to především na ulici. Vzhledem ke svým znalostem a pracovním zkušenostem, jsem přesvědčen, že přijetí zákona by bylo cestou špatným směrem.

Zákon celkově hodnotím jako represivní vůči těm, kteří sexuální služby poskytují. Stejně tak podporuje jejich stigmatizaci. Jde v duchu dosavadních návrhů, kde je motivací dosáhnout veřejného pořádku, usnadnit kontrolu či vymoci daně.

Nevidím zde snahu řešit povinnosti v souladu s právy a ochranou aktérek a aktérů v dané oblasti. Předkládaný návrh také podporuje nerovnost mezi těmi, kteří sexuální služby poskytují a těmi, kteří je nakupují. Dále i mezi poskytujícími a těmi, kteří provozují zařízení. Samozřejmě vždy v neprospěch těch, kteří služby nabízejí.

Zákon by mohl být prospěšný pro některé sexuální pracovnice a pracovníky, a mohl by jim usnadnit práci. Bohužel, ale jen velmi malé části. Zákon rozhodně nepomůže, ba naopak uškodí, lidem věnujícím se pouliční prostituci. Což jsou paradoxně většinou ti nejslabší a nejzranitelnější.

Nevím, jestli si předkladatelé zákona uvědomují, že sféra sexbyznysu nabízí pestrou paletu služeb a jen určitá vrstva lidí zde pracujících, bude ochotna a schopna naplňovat všechny požadavky předkládaného zákona. Nejedná se o žádnou homogenizovanou skupinu, ale o značně rozmanitý vzorek společnosti v různém postavení.

Ne každý, kdo se rozhodne poskytovat sexuální služby, ať čistě dobrovolně, anebo v důsledku bezvýchodné životní situace, má možnosti a schopnosti, dosáhnout na jednotlivé úrovně služeb, a ne každý může dělat vše. Někteří sexuální pracující nemají jinou možnost, než zůstat pracovat na ulici. Vzhledem k tomu, o jak marginalizovanou skupinu sexuálních pracujících jde, nebudou schopni a ochotni své zapojení do legálního sexbyznysu formalizovat a legalizovat v součinnosti s tímto návrhem zákona.

Zákon vzniká s chybnou motivací

Z mého pohledu je tento zákon chybou již kvůli důvodům vzniku a jeho cílům. „Cílem zákona je chránit zájmy, kterými jsou ochrana mravnosti, ochrana veřejného pořádku, bezpečnost, nerušený výkon práva na bydlení.“ Ochranu práv a zájmů těch, kteří služby poskytují, zákon neřeší.

Mluvíme zde o lidech, kteří vykonávají těžkou a nebezpečnou práci a společnost se naopak snaží jejich konání znesnadňovat a stigmatizovat. Přitom služby nabízejí, protože je po nich poptávka. Stále se tváříme, že se nás prostituce netýká, že ji nikdo nechce, že ti, co služby poskytují, jsou špatní, obtěžují nás, škodí nám.

Jak prohlásila kolegyně Barbara Havelková: „Není tabu služby nakupovat, ale je stigmatizující je poskytovat.“ Návrh se zaštiťuje tím, že má také ochránit ty, kteří jsou k prostituci nuceni. Na to ale potřeba není, to už dnes umožňuje trestní zákoník z roku 2009. Dále existují mezinárodní úmluvy, které návrh vyjmenovává na stranách 39 a 40.

Ve srovnání s návrhem Zastupitelstva hlavního města Prahy zákona na regulaci prostituce z roku 2010 lze přece jen pozorovat určitý pokrok. Do paragrafu, který se týká prokázání bezúhonnosti, bylo tentokrát zařazeno jen devět úmyslných trestných činů, což je mnohem přijatelnější než u návrhu z roku 2010.

Pokrokem také je, že vydané oprávnění se vztahuje na celou Českou republikua nejen na správní obvod úřadu, který oprávnění udělil, jak tomu bylo v roce 2010. Velkým posunem je část zákona, která přináší ustanovení o smlouvě a konečně tak skýtá nějakou oporu v zákoně pro práva sexuálních pracujících. V návrhu z roku 2010 nic takového nebylo.

Rád bych se nyní věnoval některým problematickým paragrafům a přednesl k nim své připomínky a komentáře.

Příliš vágní vymezení pojmu prostituce

Zákon vymezuje pojem prostituce příliš vágně. Z paragrafu třiačtyřicet vyplývá, že odměna musí být v penězích. Některé naše klientky z východního Slovenska poskytovaly služby i za jídlo. V tom případě to není prostituce? Když klientku za poskytování služeb vezme řidič kamionu do Španělska k moři, není to prostituce?

„Na bezúplatné poskytování sexuálních služeb tento zákon nedopadá,“ píše se v návrhu. Jak neregistrovaným osobám budou chtít dokazovat, že to není tento případ?

Další problém spočívá ve formulaci: „Účelem zákona je totiž postihovat opakované úplatné poskytování sexuálních služeb, které má charakter podnikání.“ A dále: „...navrhovaná právní úprava nepostihuje jednorázové případy provozování či nabízení prostituce bez oprávnění k provozování prostituce.“

Domnívám se, že bude velmi těžké dokázat, že se jedná o opakovanou činnost a že to má charakter podnikání. Co znamená jednorázové? Jednou za život? Jednou za měsíc, když už nevystačím s penězi? Již teď, když platí městská vyhláška, policie šikanuje naše klientky, aniž by měla důkazy k tomu, zač je pokutuje.

Toto ustanovení každodenní situace ještě více zkomplikuje. Máme věřit tomu, že když klientce nedorazí včas dávky, bude akutně potřebovat peníze na nájem a půjde si stoupnout na trasu, že jí policie nebude perzekuovat?

Regulovaná prostituce má nést znaky podnikání, ale zároveň ji předkladatelé považují za sociálně patologický jev. Tento přístup mi přijde poněkud v nesouladu. Nehledě na to, že již dopředu předkladatelé dehonestují ty, pro které je to součást identity, práce je baví a dělají ji rádi.

Prostituci na veřejných prostranstvích zakázat nelze

Cílem navrhovaného paragrafu, který má zakázat prostituci na veřejných prostranstvích, je dostat pouliční prostituci za hranice obcí. Z mé pracovní zkušenosti vyplývá, že ženy pracující na ulici, jsou tou nejmarginalizovanější skupinou mezi ostatními sexuálními pracujícími; a samozřejmě ve společnosti obecně. Ve většině případů se jedná o ženy s nízkým vzděláním, někdy i negramotné, nekvalifikované, ve špatné sociální situaci, často drogově závislé.

I kdyby předmětný návrh zákona pouliční prostituci umožňoval, v současné podobě by klientkám tohoto typu stejně nepomohl. Požadavky systému na legalizaci jejich práce v sexbyznysu jsou pro ně jako z jiného světa. Zvláště pak pro migrantky poskytující služby na ulici.

Zaráží mne, že zatímco podle paragrafu dvacet může obec rozhodovat, na kterých místech v obci mohou být erotické kluby, tak podle paragrafu čtyři obec nesmí vymezit místa pro pouliční prostituci.

Nejedná se o zásah do kompetencí obcí? Některé obce by svoji situaci mohli řešit vymezením veřejných prostranství pro poskytování sexuálních služeb, takto však nemohou a budou se ve své obci i nadále potýkat s nelegální pouliční prostitucí.

Nemohu si nepoložit otázku, co může přinést zákaz něčeho, co zakázat nejde? Nejspíš větší ilegalitu. Větší ohrožení pro sexuální pracující. Následně horší možnosti v kontaktování této cílové skupiny nízkoprahovými službami.

V paragrafu se dále říká, že: „Provozování prostituce… nesmí být z veřejného prostranství ani viditelné.“ Vyvstává otázka, kým viditelné? Viditelné lidským okem? Zdravým okem? Tento dovětek jen demonstruje postoj společnosti, že prostituce jako taková nevadí, přestože je s ní spojeno mnoho problémů, ale vadí nám se na ni dívat a vědět o tom.

Zbytečné potvrzení za vysokou cenu a další šikana nejslabších

Velká část našich klientek nechce, aby jejich okolí vědělo, jak se živí. Tají to před partnerem, rodinou, dětmi, známými. Ti, co se to snaží udržet v anonymitě, se nepůjdou registrovat.

Považuji za chybu, že spolu se zákonem nebyl předložen alespoň návrh prováděcího právního předpisu, který má vydat Ministerstvo zdravotnictví. Není jasné, o jaká vyšetření jde, kolik budou stát a jak často je bude třeba podsupovat. Vzhledem k tomu, že dle návrhu zákona nemá být hrazeno ze zdravotního pojištění, pro klientku to nebude levná záležitost. Je to zásah, který znamená udělat více „kšeftů“.

V návrhu zákona město Praha píše: „Velkým pokrokem oproti dosavadnímu stavu bude omezení zdravotních rizik, neboť osoby vykonávající prostituci budou muset absolvovat pravidelné zdravotní prohlídky.“ S tímto tvrzením se nemohu ztotožnit. Nevím, jestli si předkladatelé zákona uvědomují, jak pohlavně přenosné nemoci fungují a jak je jejich nákazu možné zjistit.

Tím, že jeden den získá sexuální pracovnice či pracovník čerstvé razítko o negativitě, ještě není zaručeno, že druhý den nemůže někoho nakazit. Vzhledem k chvíli, kdy probíhá dohoda se zákazníkem, nemá potvrzení od lékaře žádnou vypovídací hodnotu.

Potvrzení vypovídá o tom, co bylo. Ne o tom, co aktuálně je. Navíc svádí k domněnce, že je vše v pořádku a není potřeba být obezřetný. Dále se domnívám, že tento paragraf zažene část sexuálních pracujících do ilegality, pracovníci Harm Reduction služeb se k nim budou hůře dostávat a tím pádem se od nich lidé poskytující sexuální služby nechají i méně testovat.

Z vlastní zkušenosti víme, že pro mnoho našich klientek jsme jediná cesta, jak si nechat udělat testy. Buď nejsou schopny, ochotny či nemají tu možnost jít do klasického zdravotnického zařízení anebo k takovým službám nemají důvěru.

Zákon také přikazuje povinnost sdělit vyšetřujícímu lékaři, pro jaké účely je vyšetření děláno. Mnoho našich klientek se s problémem tohoto typu neobrátí na svého praktického lékaře nebo gynekologa, nechtějí, aby to věděli, stydí se. Chodí k nim i třeba jejich matka a bojí se, že by se to dozvěděla.

Návrh zákon v paragrafu šestnáct vyžaduje po lékařích, aby informovali úředníky o zdravotní způsobilosti pacienta. Stejně tak chce uložit sexuálním pracovnicím či pracovníkům předkládat úředníkům posudek o zdravotní způsobilosti.

Zákon chce rovněž uložit lékařům, aby v situacích, kdy je vyhledá člověk, o němž nabudou podezření, že pracujíce v sexbyznysu, a zjistí, že je nemocný, museli to nahlásit obecnímu úřadu. V návrhu se dokonce píše, že se lékař dopouští přestupku, pokud by tak neučinil. Nemělo by být zájmem lékaře nemocného člověka léčit, a ne ho vláčet po úřadech?

Paragraf patnáct definuje průkaz, kterým se bude osoba oprávněná k provozování prostituce prokazovat. Bude obsahovat fotografii, jméno a příjmení. Poskytovat služby anonymně již nebude možné.

Jenomže veškeré požadavky ohledně hlídání termínů, poškození, nahlášení ztráty, výměny, prodloužení atd. nejsou pro naše klientky (obzvláště pro uživatelky drog) něčím, co by přijaly za své. Některé bývají bez dokladů několik měsíců nebo i let. Často někde doklady ztratí nebo jsou okradeny. Jedná se tedy o požadavek jak z jiného světa.

Klientky, které se nezaregistrují a nebudou mít průkaz, ovšem ztratí ochotu hlásit napadení, znásilnění a podobně, protože by jim hrozil ještě postih za nelegální prostituci. Tyto zkušenosti mají naše klientky už kvůli městské vyhlášce, kdy při nahlášení přepadení dostanou od policie ještě pokutu za prostituci.

Nadto vzhledem k tomu, co vše je potřeba kvůli průkazu absolvovat, působí doba jeho vydání na jeden rok jako nepřiměřeně krátká. Jak je možné, že sexuální pracovnice/pracovník jako fyzická osoba mají dostávat povolení na jeden rok, zatímco majitelé klubuů je mají dostávat na pět let?

Výčet povinností prostitutek je mimo realitu

Paragraf sedmnáct navrhovaného zákona říká, že „Osoba oprávněná k provozování prostituce je povinna na požádání předložit na místě průkaz osobě, která hodlá využít nebo využila jejich služeb.“ To přímo ohrožuje bezpečnost těch, kteří služby poskytují. Co když bude chtít zákazník situace zneužít a sexuální pracovnici/pracovníka později vyhledat či vydírat? Proč se nemusí prokazovat průkazem i zákazník?

V důvodové zprávě na straně 42 se píše, že „zákon o regulaci nemá žádný dopad na rovné postavení mužů a žen.“ S tímto tvrzením rozhodně nelze souhlasit. Sami předkladatelé na stejné straně zprávy říkají, „že mezi prostituujícími osobami nalezneme víc žen, jak mužů.“

To potvrzuji i ze své zkušenosti a zároveň potvrzuji, že naprostá většina zákazníků jsou muži. Vzhledem k tomu, že zákon nepřistupuje rovnocenně k těm, kdo sexuální služby nabízejí, a těm, kdo je nakupují, napomáhají k nerovnocennému postavení mezi mužem a ženou.

Zákazník se nemusí nikde registrovat, nemusí mít žádný průkaz, nemusí se nijak legitimovat, nemusí chodit na zdravotní vyšetření. Přitom může mít více různých sexuálních partnerek/partnerů než leckterá sexuální pracovnice a může být potenciálně větším zdrojem nákazy a přenosu pohlavních chorob. Navíc, podle paragrafu 39 zákazník platí mnohem menší pokutu než osoba sexuální služby nabízející.

Pro ilustraci nerovného přístupu uvádím ještě jeden příklad. Sexuální pracovnice, která si bude chtít brát k sobě na privát každý den zákazníka, tak bez povolení nemůže. Zákazník, který si k sobě každý den bude zvát formou eskortu sexuální pracovnici, tak činit může bez problémů.

Další a další restrikce, ale daně se hodí

Dalším vážným problémem návrhu zákona jsou paragrafy 26 až 28 upravující povolení k provozu prostoru, v němž se poskytují sexuální služby. Vzhledem k tomu, že často jde o priváty v pronajatých bytech, je na místě obávat se, že moc vlastníků tento souhlas nevydá. Anebo si nasadí takový nájem, že to nebude pro klientky únosné.

Vymezení, kde se prostor nesmí nacházet, se jeví jako zbytečně přísné. Nerozumím tomu, proč to tolik vadí, když jde často o byt v panelovém domě, kdy nikdo zvenčí nepozná, že jeden z bytů funguje jako erotický privát. Opět to vnímám jako snahu, dostat poskytovatele co nejvíce na okraj obce.

V návrhu se uvádí, že „…není vhodné vydávat povolení na dobu neurčitou. Nejedná se o běžnou podnikatelskou činnost…“ Tento přístup opět dokumentuje, jakým způsobem předkladatelé nahlížejí na poskytování sexuálních služeb. Výnosy plynoucí z poplatků, pokut či odvody daní však přijdou vhod. Jasně se v Důvodové zprávě uvádí, „že příjmy z daní a poplatků obohatí jak státní, tak obecní rozpočet.“

Paragraf devětadvacet ukládá provozovateli prostoru, že prostituci zde může poskytovat pouze on. Podobné nařízení naopak neplatí pro kluby. Znamená to tedy, že na erotickém privátě může pracovat jen jeden člověk.

Cílem nařízení, které se vyskytuje i v jiných zemích, je zabránit nucené prostituci. Jenomže obchodníci s lidmi se stejně nebudou registrovat. Takový požadavek tak přináší pro poskytovatele sexuálních služeb spíše nebezpečí, protože na privátě se zákazníkem budou sami.

Z naší zkušenosti plyne, že na privátě vždy bývá více žen pospolu, které se navzájem ohlídají. Ne každá z našich klientek má navíc sama schopnosti vést privát. Pokud v něm bude jen jedna žena, mnohem obtížněji vydělá na nájem prostoru.

Návrh Prahy je třeba odmítnout

Paragrafy, které upravují okruh institucí, jež úřad informuje, se jeví jako zbytečně široký. Stejně tak se nezdá být vhodné, aby tolik institucí mělo do registru nepřetržitý přístup.

Krajně sporné je ustanovení, podle nějž má být možné „…poskytovat údaje z registru… jiné fyzické nebo právnické osobě… pokud taková osoba prokáže právní nebo jiný vážný zájem.“ Co si pod tímto vážným zájmem máme představit? Například, až se manžel bude soudit o děti s bývalou manželkou, aby mohl použít výpis z registru proti ní?

Velká část lidí vstupujících do sféry sexbyznysu, se nachází v nelehké životní situaci. Místo toho, abychom se jim snažili pomoci, snažíme se je vyhnat za hranice obcí či jim jejich život ještě více zkomplikovat. Pokud by byl tento návrh zákona přijat, jejich problémy se rozhodně ještě prohloubí.

Vláda vyjádřila s tímto návrhem nesouhlas a stejně tak Petiční výbor během podzimu doporučil poslancům návrh zamítnout. O zamítnutí žádala poslance dopisem i Česká ženská lobby spolu se spřízněnými organizacemi. Stejně tak svůj dopis rozeslala poslancům i Rozkoš bez rizika, k němuž se připojila Ulice, La Strada a Centrum Jana.

Přestože zástupci prvního dopisu reprezentují spíše „švédský model“ a aktéři druhého dopisu spíše „holandský model“, jejich přístup k návrhu zákona je stejný. Doufejme, že to stejně tak budou vnímat i poslanci během hlasování.