Zastupitelstvo hlavního města Prahy předložilo Poslanecké sněmovně návrh zákona o regulaci prostituce. Ve staronovém kabátě je nám představen zákon původně navržený Ministerstvem vnitra ČR — poprvé v roce 1994.

Nejprve si položme otázku: Co stojí za poslední verzí zákona aneb Co trápí Prahu? Až do roku 2007 se Praha vyrovnávala s běžným a do očí bijícím koloritem velkých měst — pouliční prostitucí, zatímco většina nočních klubů se chovala spíše cudně a kromě nápadnějších neonových nápisů neupoutávala pozornost veřejnosti.

Na zkrocení pouliční prostituce stačilo zaštítit obecní vyhlášku o nabízení sexuálních služeb na veřejnosti občasným výpadem ozbrojených komand (jednotek rychlého nasazení) a hned byl „ve městě pořádek“. Alespoň na první pohled. Prostituce nezmizela, jen její provozovatelky byly postaveny před poněkud nelehký úkol: jak skloubit sebeutajování před policii s intenzivnější nabídkou svých služeb, aby vydělaly i na pokuty, které je občas neminuly.

V posledních letech se zrodil Praze silný soupeř, který strčil Pražanům pravou realitu — o co v tom sexbyznysu jde — téměř až pod kopyta jejich národního symbolu. Máme na mysli sex kluby v ulici Ve Smečkách, která kolmo ústí na Václavské náměstí, kde jsou ženy vystaveny ve výkladních skříních.

Majitelé klubů v centru Prahy se vyzbrojili dobře placeným týmem advokátů, proti kterým je státní úředník (včetně policie) naprosto bezmocný. Začalo se volat po Zákonu o prostituci, který by občany před touto zvůlí ochránil.

Tomuto problému se věnují v navrhovaném zákoně paragrafy 18-24. Určité pravomoci poskytuje úřadu § 20, odst. 1 a), kde se hodnotí, za jakých podmínek nelze povolení k provozu zařízení vydat. Výčet podmínek vychází ponejvíce z morálních ohledů a méně si všímá provozu takového podniku.

„Zařízení“ — takto je v navrhovaném zákoně nazýván například noční klub — povětšinou funguje jenom v nočních hodinách, mělo by však — pokud je v rezidenční čtvrti — respektovat noční klid, eliminovat intenzivní rušivý světelný zdroj, vybudovat nebo zajistit určitý počet parkovacích míst atd. V kolika dnes existujících podnicích jsou výše uvedené podmínky dodržovány?

Morální podmínky mohou být dvojsečné, například školku nejde vybudovat v místě, kde už je zařízení k provozování prostituce. Takovýto případ byl nejednou řešen v zemích, kde je prostituce legální (Německo, Nizozemí), a zákon tudíž dal za pravdu majitelům klubů — byli prostě na místě první.

Zopakování týchž pravidel (§ 25-29) v případě provozování prostituce v tzv. prostoru, což dnes představují priváty, nám připadá nadbytečné. Provoz privátů je tajný, což znamená tichý. O privátech se nezasvěcené okolí dovídá jen zřídka. Nakonec i v domě, kde má ROZKOŠ bez RIZIKA (R-R) své poradenské a zdravotnické centrum, existoval tajný privát, aniž by o tom zaměstnankyně R-R a majitelka domu věděly.

Na druhou straně omezení provozování prostoru na jednu osobu (viz § 29, odst. 1 a) pro ni může být a je velmi nebezpečné. Zvlášť tehdy, když si bude potenciální útočník jist, že podle zákona nikdo jiný v prostoru být nemůže. R-R má autentickou výpověď klientky, která byla obětí sadisty v privátu a pouze „nedůsledností“ útočníka přežila (stopy po intenzivním škrcení nebrala policie při vyšetřování vážně). Proto bychom doporučovali počet osob v privátu neboli v prostoru rozšířit (na Novém Zélandě je to například šest osob), a to za podmínky rovného vztahu mezi danými osobami (například nikdo nekořistí z provozování sexuálních služeb toho druhého, na výdaje přispívají všichni dle dohody).

Za nejslabší a nejvíce stigmatizující část navrhovaného zákona považujeme pasáže týkající se samotných poskytovatelek a poskytovatelů sexuálních služeb, které působí dojmem, jako by to celé bylo motivováno snahou udělat jim to co nejsložitější, nejvíce traumatizující a stigmatizující. Což v konečném důsledku přispěje k jejich kriminalizaci, které se prostitucí chtěli velmi často vyhnout.

Práce v sexbyznysu představuje pro dvanáct až třináct tisíc osob zdroj příjmů, bez něhož by se rázem ocitly nikoliv na, ale pod hranicí bídy. Práce v sexuálních službách je pro řadu žen často jedinou šancí jak dosáhnout slušnější životní úrovně a zdá se, že to je a bude jedna z významných pracovních příležitostí 21. století. Vzdělání pomalu přestává být sociálním výtahem, stále přibývá absolventů škol bez práce, mezi mladými se šíří skepse. Jakou má pak šanci žena či dívka se základním vzděláním nebo se středním vzděláním bez maturity? A která je navíc matkou-samoživitelkou?

Přesto je stigmatizace ze strany společnosti natolik závažná, že dle výzkumu R-R (Malinová, 2011) se ženy nejvíce bojí právě prozrazení, že poskytují sexuální služby. Navrhovaný zákon umožňuje na jedné straně mít pouze oprávnění namísto živnostenského listu OSVČ, kde je člověk zaregistrován i po smrti, ale přístup do registru těchto oprávnění je natolik volný, že se informace o provozovateli či provozovatelce prostituce může „domáknout“ víceméně každý.

Registrace samotná však není jediným traumatickým zážitkem spojeným se zoficiálněním nabídky sexuálních služeb. Předchází mu kromě výpisu z evidence Rejstříku trestů i zdravotní způsobilost. Osoba se musí dostavit za praktickým (rodinným) lékařem a svěřit se mu se svým úmyslem být prostitutkou. Ten ji s doporučením vyšle ke specialistovi, jenž zjistí, zda je osoba zdravotně způsobilá prostituci vykonávat.

To vše musí stihnout během jednoho měsíce. Pokud se jí to podaří a získá oprávnění, musí lékařské martyrium znovu a znovu opakovat (zatím ještě není přesně určeno jak často). Pravidelné prohlídky zvyšují zájem a odvahu zákazníků vyžadovat nechráněný sex a jsou kritizovány řadou organizací zabývajících se problematikou prostituce (např. německá Kassandra, Hydra). „Na základě těchto prohlídek došlo ke zvýšení poptávky po sexuálních službách bez ochrany (kondomu) ze strany zákazníků, jimž tyto prohlídky v jejich očích zajišťovaly státně kontrolované nenakažené děvky.“ (Reichelt, 2013).

Člověk s právě obdrženou zdravotní způsobilostí může být klidně infekční. Některá onemocnění lze zjistit až po třech měsících od proniknutí infekce do těla a po celou tu dobu může tato osoba přenést infekci na někoho dalšího. Prohlídky neochrání, ochrání jen dodržování zásad bezpečného sexu. Lékařské prohlídky jsou pouze orientační a měly by být v režii provozovatele či provozovatelky sexuálních služeb.

Mnohem více pro zdraví občanů využívajících sexuální služby a potažmo celé společnosti udělá zákaz inzerce nabídky „sexu bez“, jež by měla vést k odebrání licence nebo oprávnění. Trestné by rovněž mělo být vynucení si sexu bez ochrany, které je například posuzováno jako ublížení na zdraví.

Zatímco v registru je prostitut či prostitutka zapsána po dobu deseti let, její „vytoužené“ a těžce nabyté oprávnění platí pouze jeden rok. Po roce — než se člověk v sexbyznysu začne trochu orientovat a zdaleka ne ještě až tak vydělávat — musí znovu na úřad, aby celé to martýrium znovu podstoupil.

Nechceme zde diskutovat o výši pokut a obrovském korupčním prostoru, který se tím otvírá. Nicméně hon na čarodějnice může představovat i provozování prostituce bez platného oprávnění, a to i v případě, když dotyčný oficiálně podniká v jiném oboru (§ 39, odst. 1 a). Kde končí relaxační masáž a začíná sexuální kontakt? Co jsou to služby intimního charakteru? V důvodové zprávě se na straně 43 navrhovatelé snaží tento problém specifikovat a odvážně sem zahrnují víceméně vše, co vede k uspokojování sexuálních potřeb. No ještěže nám nevidí do hlav…

O co většinou společnosti jde? Někomu jde o daně, jiným o klid a pořádek v místě, kde bydlí. Lidem v sexbyznysu jde hlavně o to, aby mohli vykonávat svou práci. Samozřejmě ale nechceme, aby byl monitorován intimní život našich občanů.

Zaznamenali jsme a bereme jako pozitivum hlavu V, jež obsahuje některá ustanovení o smlouvě, což představuje alespoň první nesmělý pokus bránit zájmy sexuálních pracovnic. Jen namísto složitého dohadování, co je a co není „nesplněná povinnost“ (§ 4, odst. 2), bychom v této souvislosti připomněli základní preventivní pravidlo: dohodnout se předem! „…co, resp. jaké sexuální služby budete chtít. A za kolik.“ (FAIR PLAY, 2012)

Celkově považujeme zákon o regulaci za velmi nesourodý, výhradně represivní, představující podle nás návrat k sofistikovanějším formám reglementace. Sexuální pracovnice jsou dospělé samostatné bytosti, které se rozhodly si samy vyřešit svůj stav nouze, a to i za cenu velkých osobních rizik. My všichni bychom jim to měli spíše usnadnit, než jim to znepříjemňovat či jimi dokonce pohrdat.

Zdroje:

Malinová, H. a kol.: O nás, ale s námi (šetření zaměřené na postoje klientek k návrhu zákona o regulaci prostituce, R-R, Praha 2011.

Reichelt, K. (2013): Výpis ze zprávy Hygienického úřadu města Norimberk (autorka zprávy: Weppert, A., 2006).

FAIR PLAY aneb Desatero pro zákazníky. Původní text context e.V. TAMPEP Germany vydalo v upravené podobě ROZKOŠ bez RIZIKA, o .s., 2012.