Zrušíme ženu?

Karel Chlouba polemizuje s Kateřinou Kňapovou. Pokouší se nabídnout radikálnější perspektivu, s jakou lze nahlížet současné formy genderového útlaku a varuje před rozpory, které méně radikální přístup přináší.

Kateřina Kňapová nedávno polemizovala s Ladislavem Zelinkou. Tvrdit, že ženy vnesou do politiky více sociální citlivosti, empatie a smířlivosti, je podle ní trestuhodnou generalizací: „V řadách političek se mohou rekrutovat asociální jestřábice úplně stejně jako v řadách politiků, a tak by to také mělo být… Představa, že ženy jsou nějak z principu mírnější, více empatické nebo sociálně citlivější, je velice zjednodušující. Nerespektuje ženy jako individuality,“ píše Kňapová.

Při výpovědi o kulturním konstruktu se ovšem bez zobecnění neobejdeme. To, co Kňapovou právem na článku pobuřuje, a proč má její kritika takový ohlas, je esencialismus, který spojuje ženství coby kulturní konstrukt s biologicky stanovenou sadou fyzických znaků.

Esencialismu se však dopouští i sama autorka: s vaničkou vylévá i dítě, když předepisuje současný stav politiky „bílého muže“ jako normativ, do kterého by se měly ženy emancipovat.

Legitimita zkušenosti
Ženy jsou kulturně definovaná identita, jež se z různých důvodů utvořila kolem pohlavních znaků, stejně jako je tomu i u mužů. Tvrdím, že je legitimní říci, že tyto ženy vnesou do politiky něco jiného, že ji nějak změní. Sama politika je ostatně jen kulturní konstrukt.

Rovněž tvrdím, že se tak už dnes děje. Což nemění nic na tom, že mezi ženami jsou asociálky či narcistky. Takové tvrzení vlastně vůbec o individuích nevypovídá. Ani Zelenka z počátku nepřichází s individuálně mířeným příkazem „ženy by měly…“, nýbrž spíše s „dejme ženám prostor, aby mohli…“. Až v závěru svého článku vznáší na ženy normativní požadavky, ze kterých lze usuzovat na jeho chápání ženství čistě biologicky.

To, že existují individuality s ženským pohlavím, které hravě muže předčí v nejrůznějších ohledech, je správným argumentem proti takovému biologickému podmínění, nikoli argumentem k popření jinakosti kulturní identity. Ženou se člověk stává, a pokud by ta jinakost vykonstruovaná kolem fyzického znaku už zanikla, genderová studia by neměla co studovat.

Kňapové argumentace reprezentuje nebezpečnou formu politické korektnosti, před níž ve svém textu Past politické korektnosti varovala Tereza Stöckelová. Stöckelová jednak tvrdí, že politická korektnost je původně výmyslem jejích kritiků, stvořeným za účelem sebe-situování do role bojovníků za zamlčovanou pravdu. Varuje však také oponenty těchto samozvaných bojovníků, aby se s mýtem politické korektnosti neidentifikovali, neboť má tendenci kategoricky odmítat nekorektní sdělení i navzdory jeho legitimnímu obsahu.

Korektní převyprávění příběhu nemusí odpovídajícím způsobem postihovat realitu právě kvůli časovosti a dynamice různých materiálních procesů, které formují svět. Zkrátka, utváří-li se nějaký problém dlouhodobě v genderových termínech, pouhé přání, aby to roli nehrálo, se ze dne na den realitou nestane.

Právě takového osvojení politické korektnosti se Kňapová dopouští, když žádá, abychom z tohoto principu zamlčovali obraz současnosti. Obraz budoucnosti, který tomuto zamlčení propůjčuje legitimitu, je jen dalším esencialismem.

Mužský gender - další konstruovaná kategorie - je kladen jako univerzální a stává se cílem. Cílem tak již není zbavit svět oprese proměnou všech institucí, přehodnocením genderů; cílem je zrušit ženu.

Kňapová činí z vlastností dnešního muže esenciální vlastnosti člověka. Zelenkovo biologizování je tak sice zjednodušený obraz světa, ale podává dost možná pravdivější obraz skutečnosti, než jaký konstruuje Kňapová.

Dvě skupiny dětí, jsou-li jinak vychovávané, budou jiné. Jak můžeme někomu současně tvrdit, že změna společnosti je možná a zároveň, že jinak socializované skupiny jiné nejsou? Vždy budou kupříkladu existovat nějací sobci. Znamená to, že společnost je vždy stejně sobecká?

Dnešní důraz na soutěživost na úkor solidarity se, alespoň v levicových kruzích, jeví jako problém. Přestože u žen je ve výchově důraz na soutěživost nižší, nesnaží se Kňapová z této skutečnosti těžit, nýbrž o tom doporučuje nemluvit.

Ženy dnes politické debaty kultivují už jen tím, že svou pouhou přítomností nutí muže upozadit vlastní projevy a umenšit svoje prostory. Tak se spoluutváří nové podoby genderových rolí.

Zelenka pojmenovává svou zkušenost jazykem, který je mu známý a který je vlastní široké veřejnosti. Nesmíme se snažit prohlásit zkušenost za nepravdivou z ideologických důvodů a zamlčet ji, nýbrž ji vlastní znalostí osvětlit a zasadit do kontextu.

Mužský gender - další konstruovaná kategorie - je kladen jako univerzální a stává se cílem. Cílem tak již není zbavit svět oprese proměnou všech institucí, přehodnocením genderů, cílem je zrušit ženu. Foto Flickr.com

Jádrem Zelenkova tvrzení je, že se současným systémem je něco v nepořádku a že vložit moc do rukou osob z podílu na moci vyloučených, muže být řešením. Přes nános převládajícího diskursu jde o tvrzení, jež v žádném případě není konzervativní, na rozdíl od důsledků individualizující úvahy Kňapové.

Politické důsledky zamlčeného aneb ženy patří k revoluci
Každý člověk může být solidární, když zažije nějakou nepravost. A je jasné, že ti, kteří ji zažívají systematicky, budou mít pro takovou solidaritu také systematičtější potenciál . Ve světě jsou nicméně materiální zkušenosti interpretovány až skrze ideje, které jim dávají smysl.

Buď žena svou zkušenost nepravosti pochopí skrze mou levicovou ideu jako nepravost způsobenou institucionálním řádem tohoto světa, jenž ji kvůli ženství staví na stranu neprivilegovaných, a promění ji v solidaritu s dalšími utlačovanými. Anebo ji pochopí skrze narativ Kňapové, který říká, že tato nespravedlnost skončí ve chvíli, kdy bude stejně jestřábic jako jestřábů, a svou zkušenost promění do konformní individuální motivace stát se „úspěšnou“. Nebude tak mít žádný důvod nabízet alternativu vládnoucímu pořádku, ale podřídí se požadavku kapitalismu.

Obě ideje jsou normativní. Kdyby ta druhá nevzešla z řad levice, nepřekvapila by mě. Hájí kapitalistickou představu, že lze chápat oprese odděleně a tím také rozkládá sílu sociálního hnutí. Tvrdí, že ze zkušenosti konkrétní oprese pro celistvý politický život nic neplyne.

Vyvstává otázka: Proč by kdokoli jiný, než ženy usilující o vstup do politiky, měl o tuto ženskou emancipaci pro individua usilovat, když očekávat od nich solidaritu s dalšími utlačovanými nerespektuje jejich individualitu, když jde vlastně jen o rozšíření volebního vzorku o jeden stejně reprezentativní? Samozřejmě, že cílem je, aby nikdo nebyl diskriminován, ale bojujeme dnes s řadou bolestivějších opresí.

Volání po nerezignování na nějaké ženství, přesněji na jinakost vůči kapitalistickému normativu, je důležité. Kritici kapitalismu varují, že kapitalismus je pohromou pro lidskou přirozenost. Každá skupina, která byla z této pohromy v nějaké míře vyloučena, představuje naději, že si utvoří schopnost správně pojmenovat narůstající problémy a tím přiměje lidský rod ujmout se vlády. Zkušenost utlačovaných je nadějí na jistou změnu.

Kňapová se dopouští sociálního inženýrství, když se odklání od kritiky současné sociální praxe a požaduje, aby se tato praxe podřídila jejímu obrazu budoucnosti, jenž zakládá na jakémsi ženství, nezávislém na genderu: „Bylo by nicméně chybou to [specifika ženské politické agendy] přisuzovat jejich ženství. Daleko spíše se jedná o důsledek stále ještě poměrně tradičně chápaných genderových rolí a z nich vyplývající zkušenosti.“

O jakém ženství lze mluvit bez genderu? Odborně se esencialismem, který je zdrojem tohoto obrazu budoucnosti a je přítomný v dějinách feministického hnutí, zabývá Judith Butler v textu „Sex and gender in Simone de Beauvoir‘s work“, kde tvrdí, že mužský gender existuje své tělo v sebezapření a že tedy není cílem nahradit ženský gender mužským, ani gender zrušit, neboť tělo vždy existuje skrze nějaký kulturní výklad, nějaký gender.

Neměli bychom jinakost esenciálně spojovat s původem oprese, ani požadovat odstranění identity samotné. Na místo toho bychom měli požadovat konec oprese, která má svůj zdroj jednak v současné podobě genderových kategorií (nikoli v jedné z nich), a jednak v jejich rigidní vazbě na fyzické znaky.

Boj za ženskou emancipaci se tak stává bojem proti opresivnímu systému, nikoli bojem za to, aby ten, kdo chce držet bič, nebyl diskriminován na základě pohlavních orgánů.

K jaké výsledné podobě světa a identit v něm by to mělo směřovat, nedokážu a nedovoluji si odhadnout. Vím však jistě, že to není svět bílého muže.

A co si myslíte vy? Diskuse (31 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ženy, politika a systém Úterý, 15.Března 2016, 13:32:42

Vlastně ten nejpřesvědčivější argument ve prospěch (vyšší) účasti žen v politice jsem četl někdy na počátku devadesátých let (tedy ještě v "gründerských" dobách české politiky), kdy jedna žena (už si opravdu nevzpomenu na její jméno ani na - případnou - politickou funkci) v rozhovoru s novinami vyjádřila svůj názor, že "ženy by do politiky dozajista mohly vnést nový, pozitivní moment, neboť každá žena-matka z vlastní zkušenosti s výchovou dětí ví, že jestli se někomu něco vezme, musí se mu to kompenzovat tím, že se mu dá něco jiného".

Napohled se to může zdát až poněkud úsměvným názorem, zkušenosti z výchovy dětí přenášet do vysoké politiky. Ale, zkusme si jenom představit, jakou opravdu až téměř revoluci v kultivování politiky by to představovalo, kdyby se zde pevně ukotvilo právě toto jedno jediné jednoduché pravidlo: nikomu nesmí být nic uzmuto, pokud to nebude doprovázeno ochotou poskytnout mu za tuto ztrátu adekvátní náhradu.

V současném typu ("mužské") politiky si totiž každý to své musí vybojovat, v nemilosrdném zápolení o výhody a prebendy. Soupeři poraženému v politickém klání není poskytována nějaká "náhrada" - nýbrž leda posměch za jeho slabost.

Takže tedy přece jenom: více žen do politiky? - Svým způsobem ano; nicméně nelze opominout ani tu otázku systémovou, kterou zdůrazňuje K. Chlouba. Ten stávající (ne)poměr mužského a ženského principu v politice totiž víceméně zcela přesně a neomylně kopíruje samotný charakter stávajícího systému. Systému politického, a především systému ekonomického (který je, jak víme od dob Karla Marxe, reálným základem veškerého dalšího společenského a politického dění).

Jestliže jsme si uvedli, že současná politika je neustálým bojem o vlastní výhody (na úkor protivníka), pak ekonomická základna - to jest: kapitalismus - je takovýmto bojem o to spíše.

Takže, umělé prosazování vyšší prezence ženského elementu do tohoto principiálně dravého (a tedy: mužského) prostředí může probíhat vlastně jenom po těchto třech liniích:

1. vyšší počet ženských aktérů je čirou snahou kašírovat fakt, že ve skutečnosti je daný systém i nadále založen na dravosti a egoismu, čili principiálně "mužských" charakterových vlastnostech;

2. jedná se o snahu tento sytém skutečně poněkud "zšenštit", umírnit - ovšem nikoli s účelem ho zásadně zhumanizovat, nýbrž naopak napomoci jeho hladšímu fungování;

3. fakticky je tento systém propustný jenom pro takový typ žen, který buďto už sám vykazuje "mužské" vlastnosti, anebo je ochoten si je velice rychle přisvojit. Jinak řečeno, systém si tyto ženy velice rychle přizpůsobí ke svému vlastnímu ("mužskému") obrazu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Teda já bejt emancipovanou ženskou, Středa, 16.Března 2016, 21:42:16

kdyby mě někdo tvrdil, že sem jenom ňákej kulturní konstrukt, vzniklej kolem pohlavních znaků, a k tomu eště třeba lidskej zdroj, já bych mu prostě hned jednu vrazila!

Avt2

Karel Chlouba - Praha

Jiří: Čtvrtek, 17.Března 2016, 00:27:42

Přečtěte si to celé, to samé totiž platí pro muže. Proto není mým cílem zrušit ženu, jak mylně píšete v komentáři jinde.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Já vím, pane Chloubo, nesmíte mě brát tak vážně! Čtvrtek, 17.Března 2016, 01:30:14

Bez jakékoliv ironie - já s tím tvrzením, že žena nebo muž je jen sociální konstrukt, prostě nesouhlasím.

Je člověk také živočich? Platí tedy pro něj to, co tvrdí etologie? Je etologie v rozporu s "genderem" (prosím, poraďte mi, jak to mám vlastně nazývat)?

Nevím, zda tomu dobře rozumím: Pohlaví (to, čím se člověk cítí být) člověka je tedy měnitelné, heterosexuální orientace je také měnitelná (!), avšak jakákoliv neheterosexuální orientace změnitelná není?

Lze dnes svobodně zkoumat příčiny homosexuality? Byly by výsledky výzkumu, které by byly v rozporu s oficiálním diskurzem dnes vůbec publikovatelné? Nedošlo by k autocenzuře nebo ke skandalizaci takového autora, pokud by "nepohodlné" výsledky publikoval?

Děkuji Vám, pane Chloubo, pokud se rozhodnete mi odpovědět.
S přáním všeho dobrého
Jiří Nushart

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Přestože u žen je ve výchově důraz na soutěživost nižší, ..." Čtvrtek, 17.Března 2016, 09:52:17

Já vůbec nemám tuto zkušenost. Jako malé děti ve škole dívky vždy usilovaly o "samé jedničky", zatímco chlapcům to bylo "šuma-fuk". Ani v zaměstnání mezi dospělými lidmi se mi tato Vaše zkušenost nepotvrzuje.

Ženy prostě mají hodně jiné cíle než muži, nikoliv nižší soutěživost, danou typem výchovy. Má subjektivní zkušenost je, že pokud někdo v zaměstnání velmi přesahoval ostatní svou ambiciózností, bývaly to ženy. Možná řeknete, že tento můj pouze subjektivní dojem vznikl právě na základě stereotypního genderového vnímání, že se vlastně jedná o mužský šovinismus. Podle mě se však v těchto případech jednalo právě o ten odlišný typ ženské soutěživosti. Ženy totiž často soutěží v úplně jiných disciplínách, aniž by si to muži vůbec uvědomovali a aniž by o tyto soutěžní disciplíny vůbec stáli.

To jsme ovšem u rozdílů v mužském a ženském myšlení. Vy řeknete, že tyto rozdíly jsou pouze rozdílný kulturní konstrukt, já budu naopak tvrdit, že jde o rozdíly, podmíněné fylogenetickým vývojem druhu Homo sapiens sapiens a že tyto rozdíly v průběhu evoluce samozřejmě také zpětně působily na vznik odlišných biologických znaků muže a ženy.

Domnívám se, že rozdíl v MÍŘE soutěživosti mezi muži a ženami vlastně podstatný není, není tedy ani podmíněn odlišnou výchovou. Tento dojem rozdílné míry soutěživosti může vznikat tím, že ženy mají odlišné cíle, nemají "mužské cíle", to však také není dané výchovou, je to dané fylogenetickým vývojem druhu.
Dívky tedy ve škole velmi soutěží o ty zmíněné samé jedničky, zatímco chlapci soutěží v tom, kdo koho přepere a na jedničky kašlou.

Genderová korektnost se snaží ženám změnit myšlení, aby jejich cíle byly totožné s těmi mužskými, aby soutěžily v tom "která koho přepere", a mužům chce zase korektně vsugerovat, aby soutěžili "o samé jedničky".

Genderová korektnost chce tedy opravit "omyl" přírody, domnívá se (poněkud pyšně), že sociologové vymyslí něco lepšího než příroda v kombinaci s tisíciletým vývojem teritoriálně rozmanité lidské kultury.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Poláčku, nevím, co jste měl na mysli oním citovaným názorem té ženy, Čtvrtek, 17.Března 2016, 17:28:37

"jestli se někomu něco vezme, musí se mu to kompenzovat tím, že se mu dá něco jiného".

Říkáte: "Zkusme si jenom představit, jakou opravdu až téměř revoluci v kultivování politiky by to představovalo, kdyby se zde pevně ukotvilo právě toto jedno jediné jednoduché pravidlo: nikomu nesmí být nic uzmuto, pokud to nebude doprovázeno ochotou poskytnout mu za tuto ztrátu adekvátní náhradu."

Nemohu si pomoci, ale mě tato slova naopak okamžitě připomněla tzv. případ poslaneckých trafik (Šnajdr, Tluchoř, Fuksa). Jana Nagyová samozřejmě do politiky žádný "nový pozitivní moment" nevnesla.

Avt2

Karel Chlouba - Praha

Pár poznámek Čtvrtek, 17.Března 2016, 20:43:55

Člověk si nezmění fyzické znaky - pohlaví, ale může ovlivňovat to, co se jim v kultuře přisuzuje. Pohlavní znaky pro život předurčují velmi málo a i to je vždy již kulturou nějak vykládáno.

U zvířete, když má třeba krátký nohy, tak ho to může třeba znevýhodnit v tom, že ho něco sežere. U člověka to ale může být výhoda i nevýhoda, podle toho, co je v dané kultuře zrovna hezké či ohyzdné, zda v ní jde o to někomu utéct nebo ne. Stejné je to i s těmi pohlavními znaky, v různých dobách a společnostech se očekávání plynoucí z vlastnění daných pohlavních znaků liší. Je jistě možné vést debaty, k čemu pohlavní znaky předurčují, ale ženství a mužství je komplexní a proměnlivý soubor předpokladů o člověku, jež zkrátka nelze biologicky odůvodnit.

Materiální - biologický - podklad je vždy v nějaké souhře s kulturou. U té sexuality se zcela běžně zkoumá, jak je formována. Nejsem ani zde zastánce čistě biologického vysvětlení. Spíš opět myslím, že biologie stanoví jisté předpoklady, jež skrze životní zkušenost - sociální interakci, vykvetou v osobnosti individua tak či onak. To ale neznamená, že to lze mít pod kontrolou. Identity se tvoří v historickém procesu, můžeme ovlivňovat jejich směřování, nemůžeme je nalajnovat, jen tak měnit či rozbíjet.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Děkuji Vám,pane Chloubo, za odpověď. Pátek, 18.Března 2016, 08:01:54

Říkáte, že určitý morfologický znak, který se u zvířete jeví jako jednoznačně nevýhodný, může být u člověka výhodný i nevýhodný, a to podle daného kulturního kontextu.
"U zvířete, když má třeba krátký nohy, tak ho to může třeba znevýhodnit ...U člověka to ale může být výhoda i nevýhoda, podle toho, co je v dané kultuře zrovna hezké ... "

Domnívám se, že ale i u zvířat to závisí na tomto kontextu: Například proro jezevčíka budou krátké nohy výhodou. Abychom tedy mohli mluvit o určitém znaku jako o jednoznačné evoluční nevýhodě, je třeba jasně určit tu situaci, ve které ten určitý znak bude nevýhodný, a musíme ji tedy určit u zvířat, stejně jako i u lidí.

Dále píšete:
"...ženství a mužství je komplexní a proměnlivý soubor předpokladů o člověku, jež zkrátka nelze biologicky odůvodnit."

Lze toto zvrzení nějak doložit? Existují pro to nějaké vědecké důkazy? Jak by zněla tato věta, pokud bychom v ní člověka nahradili nějakým jiným živočichem?
"Bytí kachnou a bytí kačerem je komplexní proměnlivý soubor předpokladů o kachnách (jako druhu), jež zkrátka nelze biologicky odůvodnit."

Zdá se, že v tomto případě jde o velmi kontroverzní tvrzení. Abychom tento rozpor odstranili, museli bychom nejspíše člověka z živočišné říše zcela vyjmout, aby se tak už nemohl stát předmětem zkoumání například etologie. Jinak se totiž dostaneme do neřešitelných rozporů.

V této souvislosti by bylo zajímavé připomenout spor evolucionistů a kreacionistů. Kde v tomto sporu vlastně stojí genderová studia?

S přáním všeho dobrého
Jiří Nushart

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Panu Nushartovi Pátek, 18.Března 2016, 08:10:31

Já si ovšem myslím, že bychom měli člověka od zvířat zásadně odlišit. Že člověk je něco jiného než zvíře. Ale když se někde v tom smyslu vyjádřím, hned je mi předhazován křesťanský antropocentrismus.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 18.Března 2016, 09:50:16

Jak nová levice, tak nová pravice je identitou posedlá.
* * * * * * * * * * *


Mám takový pocit, že aby to platilo pane Chloubo, musel by mít genderovou povahu samotný systém, to, co označujete jako "politiku bílého muže", institucionální řád nebo nakonci jako kapitalismus.

Jenže systém (moc) se od nepaměti neodvozuje od mužství, ale od síly ve všech významech, které tomu slovu dokážeme přisoudit.
Jestliže kapitalismus naprosto bez důkazů prohlásíte za politiku "bílého muže", jen na základě podivné představy, že když je gender kulturní konstrukt a politika také kulturní konstrukt, má politika (či dokonce samotný systém) genderový charakter, nemůže vám vyjít nic jiného, než že genderový přístup dokáže systém změnit.

Kdyby žil Karel Marx dnes, asi by vám silně oponoval. 50% zastoupení žen ve všech pozicích s kapitalismem nepohne ani o milimetr.
On přece tvrdil, že venkovská dojička krav a velkoměstský tovární dělník jsou na tom STEJNĚ a genderový konstrukt by mu nejspíš připadal jako klouzání po povrchu.

Otázkou je, jestli s vaničkou marxismu levice nevylila i dítě vidění hlubších souvislostí, které by nevydělovalo identity, ale spojovalo v široký proud, schopný systémové změny.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To je zajímavé téma, paní Hájková. Pátek, 18.Března 2016, 10:01:30

Čím se vlastně člověk liší od ostatních živočichů?

Už takto formulovaná otázka předpokládá možnou odlišnost, ale zároveň člověka z živočišné říše nevyděluje. Tou odlišností člověka od živočichů (polidštěním opice) se, myslím, zabýval už Engels.

Z opačného pohledu se může zdát, že člověk byl "polidštěn" tím, že "jedl ze stromu poznání dobra a zla". Jestli však zvířata dokáží odlišovat dobro a zlo, na to se velmi těžko odpovídá, zvláště pokud jste s nějakými zvířaty v těsném osobním kontaktu.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pátek, 18.Března 2016, 10:37:19

Můžeme to zdůvodnit z různých pozic, proč a jak se člověk liší od zvířat. Například z marxistických (cílevědomá práce), jak se zmiňujete, nebo z křesťanských pozic (jedli ze stromu poznání).
Samozřejmě že zvířata poznají dobro, ale to jejich dobro je poněkud jednodušší než to lidské. Nežijí totiž v tak složitých útvarech jako je lidská společnost.
Mně se líbí například vyjádření, že člověk je duchovní živočich. Je to vyjádření křesťana, ale neodporuje ani marxistickému pojetí.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ano, souhlasím s Vámi, Pátek, 18.Března 2016, 11:30:59

zvířata poznají dobro a sami dobro dělají.
Na druhé straně člověk mnohdy zlo nepozná, i když jedl z toho stromu.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pátek, 18.Března 2016, 12:32:25

No ano, podle křesťanské legendy upadl do hříchu, právě protože jedl ze stromu poznání dobrého a zlého, ne navzdory tomu.
Mohl z něj nejíst?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vzít a dát Pátek, 18.Března 2016, 12:54:45

Samozřejmě, pane Nusharte, ten princip "když někomu něco vezmeme, musíme mu za to dát náhradu" je možno pojímat jak v pozitivním, tak ale i v negativním slova smyslu. A že se ten negativní výklad velmi nabízí právě v souvislosti s českým politickým prostředím, mi bylo zřejmé už při psaní mého příspěvku.

Ale ono vždycky přijde také na to, co konkrétně se bere, a co se dává.

Už Aristoteles ve svých politických studiích vyjádřil přesvědčení, že ve státě (politice) má vládnout zásada spravedlnosti, rovnosti. Ne však v mechanickém smyslu (tj. každému stejně); nýbrž kdo pro stát učiní víc, tomu má být také více dáno.

Ovšem! Toto "něco více" jako odměna pro Aristotela zdaleka nepředstavovaly jenom čistě hmotné statky; a dokonce ani na prvním místě ne. Těm, kteří se obzvláště zasloužili o blaho státu, měla být jako kompenzace za jejich úsilí poskytována především - odpovídající míra veřejného uznání a úcty.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

genderové konstrukty jako odvádění pozornosti Pátek, 18.Března 2016, 14:00:11

"Kdyby žil Karel Marx dnes, asi by vám silně oponoval. 50% zastoupení žen ve všech pozicích s kapitalismem nepohne ani o milimetr. On přece tvrdil, že venkovská dojička krav a velkoměstský tovární dělník jsou na tom STEJNĚ a genderový konstrukt by mu nejspíš připadal jako klouzání po povrchu."

Pod tohle bych se naprosto podepsal. Mně je třeba srdečně jedno, kolik procent mužů a žen je ve správních radách firem. Pořád jsou to lidé, kteří mají značnou moc nad ostatními a bylo by lépe, kdyby vůbec neexistovali.

Kromě toho je dost netaktické sázet na to, že biologický výzkum potvrdí genderovou konstrukci (spíš dělá opak). Morální pravidla musí být argumentována nezávisle na naší biologické povaze, protože jinak budeme asi výsledkem dost zklamáni. Jinak řečeno, příroda je sexistická, takže proč na ní brát ohledy?

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 18.Března 2016, 15:44:44

Na druhou stranu je tahle proměna levice pochopitelná.
První levicový pokus - nesený na křídlech proletariátu, tedy třídy, která identitu jednotlivců i skupin překračuje - selhal.

Nová taktika se tedy nabízí -- aktivně vyhledávat a podporovat menšinové utlačované identity a snažit se dosáhnout pro ně spravedlnosti a rovnoprávnosti.

Ovšem ani tato cesta není prosta svých úskalí a dokonce je vůči kapitalismu, díky fragmentaci sil, ještě bezmocnější, než její nefragmentalistická, proletářská verze.

Kapitalismus dnes jen kvete (nedejme se zmást krizemi -- krize jsou to jen pro ty dole, nahoře se tančí v záplavách květin), a rozhodně se mohl cítit více v ohrožení před sto lety, než dnes.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Pátek, 18.Března 2016, 15:51:6

Řekl bych, kdo nerozezná dobro od zla, nemůže upadnout do hříchu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Má být ve vládě nějaký bezdomovec?" Pátek, 18.Března 2016, 16:00:52

zeptal se prý Andrej Babiš při projednávání novely zákona o střetu zájmů.

To je, pane Babiši, nejlepší nápad, jaký jsem od Vás kdy slyšel! Ano, já jsem pro. Když mohou být kvóty pro zastoupení žen v politice, měly by být kvóty i pro zastoupení bezdomovců ve vysoké politice. I bezdomovci jsou velmi znevýhodněná skupina. Jsou mezi nimi vysokoškolsky vzdělání lidé, takže, proč ne.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Pátek, 18.Března 2016, 19:50:57

Problém s dělnickou třídou spočívá také v tom, že není "dostatečně pokroková"
"Takzvaná dělnická třída... s negativním vztahem k nahotě a abstraktnímu umění..." - tedy podle jednoho italského profesora

Jinak bezdomovec do vlády? Beru.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové  Sobota, 19.Března 2016, 00:35:37

Člověk byl součástí řádu světa, tak jako ostatní živočichové. Tím, že z tohoto řádu vystoupil, stal se svobodným. Může teď sám svými rozhodnutími řád světa ovlivňovat, stal se tak "roven Bohu". Kdo CHCE být svobodným (v dobrém slova smyslu – kdo se chce podobat Bohu - "být mu roven") měl by usilovat o schopnost poznání dobra a zla. Pokud někdo ale chápe svobodu pouze jako oprávnění k libovůli (utrhnout jablko) bez uvědomění si své odpovědnosti za řád světa, může tento řád rozbořit. Vnímání lidských práv pouze jako "nároku", bez (těmto právům odpovídající) odpovědnosti, vede k ohrožení lidských práv těch ostatních. Bylo by zcela absurdní uplatňovat právo na život, pokud se staneme obětí autonehody nebo nás postihne nemoc s fatálními následky. Můžeme ale při řízení auta být ohleduplní, můžeme v přítomnosti ostatních uhasit cigaretu. Právo na život tedy poskytujeme my těm ostatním a oni zase nám. V Bibli toto základní lidské právo není formulované "máš právo na život", ale "nezabiješ".

Mám rád tu (marxisty často citovanou) definici svobody: Svoboda je poznaná nutnost.

Představuji si život člověka jako bludiště, kterým prochází. Svoboda (jako libovůle) zavede člověka pouze do mnoha slepých uliček. Pokud však člověk bude usilovat o poznání, možná se mu podaří nahlédnout svůj život "shora", a pak tu cestu bludištěm života uvidí. Nebude to nepřeberně mnoho možností, bude to právě jen ta jediná správná cesta bludištěm, bude to poznaná nutnost, kudy jedině lze dojít k cíli.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 19.Března 2016, 12:01:57

Ano, všichni mají právo na osobní svobodu, ale odpovědnost se jim těžko dá vnutit. Nestačí ani pouhá výchova k odpovědnosti. Člověk asi skutečně potřebuje, jak píšete "nahlédnout shora" svůj život. Nebo se dá také říct - umět se podívat sám na sebe z odstupu.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Jak je to s genderovou opresí a kapitalismem? Sobota, 19.Března 2016, 14:54:50

Řekl bych, že historicky přesně obráceně, než se zde tvrdí.

Hnutí za emancipaci žen vzniklo v nejvyspělejších kapitalistických zemích. V premoderní době v Evropě bylo to, že se všechny sociální role odvíjejí od genderu, samozřejmým předpokladem. To platí pro antiku i středověk. Silné mocenské postavení ženy před kapitalismem získávaly jen výjimečně, většinou na základě jiného zvenčí daného privilegia, například příslušnosti k významné rodině. Nějaká tribální společenství, kde mají ženy silnější postavení, kulturní antropologie zná, ale je jich velmi málo.

Emancipace žen v moderní době je velmi neúplná, ale před 19. stoletím neexistovala ani jako cíl, až na pár výjimek.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 19.Března 2016, 17:00:23

Já si, pane Kubičko, také myslím, že jde o tisíciletou praxi, že nemůžeme vinit jenom kapitalismus. Leda z toho, že neodstranil i poslední zbytky patriarchátu.
Osobně si myslím, že velký význam má to, jaké je postavení ženy v konkrétní rodině. Že chování rodičů má na děti silný vliv. Větší než zákony.
Domnívám se proto, že v tomto ohledu mělo jisté vykořenění proletářských vrstev spíš pozitivní vliv. Tedy, že dělnické ženy často měly doma relativně větší práva a svobodu než třeba ženy rolníků nebo ženy měšťanů. I když v něčem jiném byly zase víc znevýhodněny.
Pokud jde o celospolečenské postavení, o šance k uplatnění, jsou na tom chlapci i děvčata z dělnických rodin zhruba stejně.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Sarkastická poznámka Sobota, 19.Března 2016, 18:18:24

Že ženy nejsou ctižádostivé, opomněl někdo ženám v naší rodině včas oznámit

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pokud jsou ženy jedním ze dvou pohlaví, Sobota, 19.Března 2016, 21:17:29

řekl bych, že mají o dost větší šance prosadit své požadavky, než když budou jedním z dvaceti pohlaví. K těm dvaceti gender mainstreaming směřuje, ačkoliv to zatím moc nahlas neříká, hlasitě zatím mluví jen o ženách.

Gender mainstreaming k ženám se má asi tak stejně, jako komunistická strana k soukromým zemědělcům před volbami 1946 v ČR, tedy v souladu s jednou z možných odpovědí na otázku v titulku tohoto článku.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Zrovnoprávnění žen = legalizace prostituce, Neděle, 20.Března 2016, 07:22:49

dozvěděl jsem se z článku feministky.

Mě z toho de hlava kolem.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Neděle, 20.Března 2016, 17:02:54

1) “Starý režim” neznal rovnost před zákonem, ani rovnost jako takovou. Veškerá rovnost byla pouze se stupínky. Účastníci českého sněmu zasedali v pořadí podle své urozenosti a věku. Různost práv, různost povinností, různé zákoníky - městské právo, poddanské právo, zemské právo, židovské právo. Žena je podaná muži, ale žena šlechtična stojí výše než muž-sedlák.
Z toho plyne, že žena se nemůže domáhat rovnosti. Rovnosti s kým? Také pokud se v qurelles-des-femmes řeší postavení žen, řeší se jsou li ženy lepší než muži a nebo ne. První text, který hovoří o rovnosti žen a mužů je prý až “Lament žen” (polovina 17. století).
Rovnost před zákonem je požadavek francouzské revoluce.Teprve od této doby se ženy mohou domáhat rovných práv. Což se také stalo. Deklarace lidských práv není žádná deklarace lidských práv, je to deklarace práv mužů a občanů. Proto také hned vznikla deklarace “práv žen a občanek” (pokud má žena právo vystoupit na popravčí tribunu, proč nemá právo vystoupit na tribuni řečnickou). Že autorku deklarace samozřejmě popravili, netřeba dodávat.
2) Za “starého režimu” není nositelem práv jedinec, ale stav. Práva jsou často vázaná na držbu majetku. Pokud je žena příslušníkem stavu, podílí se na privilegiích stavu. Paradoxem moderní doby je, že pokud se nositelem práv stává jedinec/člověk, žena stará privilegia ztrácí. Anna Clifford byla šerifem ve Westmorlandu a byla na to údajně pyšná. Jestli volila nevím, ale volební hlasy měla dokonce dva. To, že voličem musí být muž bylo v Británii poprvé uzákoněno až roku 1832. V Bretani ženy nejen dědily (v 12. století přešla Bretaň pod vládu Anglických králů díky sňatku dědičky se synem Jindřicha II ), ale také zasedaly v místním parlamentu. Také v mnoha severoamerických koloniích ženy volily. Např. ve Virginii a v New Jersey, volební právo ztratily teprve později. Takže došlo k paradoxní situaci, kdy George Eliot neměla volební právo, její zahradník volební právo měl; madame Curie neměla volební právo, její asistent volit mohl.
3) V agrární společnosti byla rodina výrobní jednotkou a muž ženu potřeboval jako obchodní partnerku, muž byl sice hlavou rodiny, ale na ženě byl v mnohém závislý. To, aby bylo na hradě dostatek kůží vhodných k hašení střech v případě obléhání hradu, byl úkol hradní paní.
Neprovdané ženy si také na sebe vydělaly. Problém nastal v okamžiku, kdy se rodina stala konzumní jednotkou. V ten okamžik vyvstala otázka jak se žena, která nemá manžela, má uživit popř. jak jí má uživit rodina. Taky se změnila pozice žen v rodině, pokud dříve byla manželka pomocnicí, její naprostá ekonomická závislost na muži, posílila její podřízení postavení.
Stará udřená Japonka, která strávila život dřinou na rýžovém políčku po návštěvě dcery, ženy v domácnosti, ve městě. “Nechtěla bych žít jako ona. Vyká manželovi . Ano, my jsem se nadřeli, ale vykali jsme pouze starostovi a rodičům.”
A byl to problém nejen pro ženy, ale i pro muže. Pokud svobodný muž živil ovdovělou sestru s dítětem, nemohl založit svoji vlastní rodinu. Viděla jsem pojednání o universitě v Jeně. Když se hlasovalo o možnosti přijetí studentek, ti, z pánů profesorů, kteří hlasovali za, měli většinou sami dcery. Pokud se emancipačního hnutí týká, zpočátku nešlo o rovnost žen a mužů, šlo o chleba. Obzvláště volební právo se ženám špatně prodávalo, většina neměla zájem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Vědecký základ gender mainstreamingu Neděle, 20.Března 2016, 22:44:34

Judith Butlerová (univerzitní profesorka) v knize "Potíže s genderem. Feminismus a podrývání identity" (vyšlo ve slovenštině) píše: "Úkolem tohoto výzkumu je decentralizovat falocentrismus a vynucenou heterosexualitu (...) a účinně deregulovat strnulé, hierarchické sexuální zákony."

Dále se dozvíme, že pohlavní identita je pohyblivá, neexistuje muž a žena, ale jen mužské a ženské chování. Za příčinu fantasmatu pohlavní identity (fantasmatu býti mužem nebo ženou) považuje Butlerová tabu incestu a tabu homosexuality, která je prý třeba odstranit:
"Tabu incestu je přesně ta právní norma, která údajně zakazuje touhu po incestu a zároveň prostřednictvím mechanismu nucené identifikace produkuje určité genderové subjektivity."

Žena podle Butlerové neexistuje, respektive biologické pohlaví nemá žádný význam pro sebeidentifikaci, být ženou je pouze diktatura přírody.

Gender mainstreaming chce odstranit polaritu pohlaví, ponechat volbu pohlaví na volbě jednotlivce. Butlerová píše:

"Může se feminismus obejít bez kategorie ženy?" a dále: "ZATÍM MÁ JEŠTĚ VÝZNAM ODVOLÁVAT SE NA ŽENY STRATEGICKY NEBO PŘECHODNĚ a v jejich zájmu klást reprezentativní požadavky."

Stejným způsobem postupovali komunisté před volbami 1946. Také slibovali podporu soukromým zemědělcům a živnostníkům. Když pak po únoru 1948 převzali moc, soukromé zemědělce zkolektivizovali a živnostníky znárodnili.

Ženy je možné utlačovat pouze pokud budou existovat.

Podle Butlerové není identita určena tím, že jste muž nebo žena, identita je určena vaší sexuální orientací.

Podle komunistů nebyla identita určena tím, že jste soukromý zemědělec nebo živnostník (ty zrušili), ale vaším třídním postojem ("třídní orientací").

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Historie jednoho objevu Pondělí, 21.Března 2016, 08:20:51

Kdysi v 80.letech minulého století učinil náš kolektiv na katedře marxismu-leninismu jedné nejmenované školy zásadní objev, který měl potenciál posunout lidstvo technikou takzvaného "Velkého skoku" do konečné fáze jeho vývoje.

Jedna paní docentka tehdy nastolila otázku, jaký je vlastně ten nejzásadnější rozdíl mezi panujícím reálným socialismem na jedné straně a komunismem na straně druhé. Nikdo z nás tehdy nebyl schopen na takto zásadní otázku dát uspokojivou odpověď, takže se slova ujala paní docentka:
"Tak takhle ten zápočet nikdo z vás nedostane, vy zabedněnci zabedněný!
Ten rozdíl je přece ve formě vlastnictví! Zatímco za socialismu existuje společně se státním vlastnictvím ještě i vlastnictví družstevní (jako třeba jednotná zemědělská družstva), v komunismu už bude pouze vlastnictví státní."
V tom okamžiku mě osvítil snad duch samotného Lenina a napadla mě spásná myšlenka, jak ten zápočet získat: "Paní docentko, možná by to nemusel být takový velký problém, dospět konečně ke komustickému uspořádání společnosti. Pokud bychom ta jednotná zemědělská družstva administrativně transformovali ve státní statky..."
Obličej paní docentky se náhle rozjasnil. Jak jsem se posléze dozvěděl, napsala na toto téma rozsáhlou vědeckou práci. Zavádění jejích výsledků do života společnosti však násilně přervaly události roku 1989. Nebýt toho, mohli jsme dnes už být mnohem dál, nebál bych se říci - možná i na konci dějin!

Z tehdejší nešťastně zmařené šance je třeba si vzít poučení a v budoucnu již nikdy nic takového nedopustit!
Je třeba dnes pevně stát v tomto novém boji za bezgenderovou společnost, gender vedle genderu, neustupovat té reakční genderofobní frontě a věřit v konečné vítězství Velké kulturní revoluce.
Postupně jsem dospěl k poznání, že mé místo v tomto boji je na poli vědeckého zkoumání a vrátil jsem se opět do intelektuálně podnětného prostředí. Začal jsem bádat v oblasti genderové rovnosti a dospěl jsem k překvapujícím výsledkům. Ty nám umožní dosáhnout vytčeného cíle ještě za našeho života. A nejen to! Tohoto vysněného cíle vlastně můžeme snadno dosáhnout již zítra, ba mohli jsme ho dosáhnout již včera, pokud by naše věda měla podporu, odpovídající zásadnímu významu genderových studií pro celou společnost. Situace se však na tomto poli po letech stagnace konečně zlepšuje, finance do našeho výzkumu začaly proudit jako Vltava v památném roce 2002, vývoj se ubírá mílovými kroky kupředu, takže vlastně nebudeme nijak přehánět, když dnes řekneme, že zítra již znamená včera.

Abych vás nenapínal, prozradím vám konečně podstatu toho objevu, který umožní nastolit genderovou rovnost téměř okamžitě, aniž bychom museli prosazovat jinak jistě velmi přínosné, avšak přece jen poněkud kontroverzní kvóty, proti kterým se bohužel v důsledku nevzdělanosti velké části společnosti stále zvedá nemalý odpor. Než abychom tento odpor museli násilím zdolávat, učiníme prostě elegantní úkrok stranou.

Přesvědčíme politiky napříč politickou scénou, členy představenstev nejvýznamnějších společností, největších bank, úředníky, ale i těžce pracující horníky, zedníky a popeláře, přesvědčíme prostě všechny k takové volbě jejich vlastního genderu, abychom dosáhli ideálně genderově vyvážené společnosti. Tato změna už dnes není nic složitého, stačí vlastně jen prosté prohlášení osoby (budící například dojem muže): "Jsem transsexuální lesbická žena."

Tímto způsobem je samozřejmě možno řešit i problémy s diskriminací národnostních menšin, neboť volba národnosti je dnes, bohudík, také již svobodná. Například celé vedení Karlovy univerzity může být již zítra romské národnosti (polovina žen a polovina mužů, osoba rektora bude periodicky měnit pohlaví po půl roce). Všechny děti ve "zvláštních" školách zase naopak mohou být Češi, vůbec nic tomu nebrání.

Ptáte se jistě, jak všechny ty osoby k takovému prohlášení vlastně přesvědčíme?
To už je však patentové řešení našeho objevu, které zásadně nezveřejňujeme.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Faux pas Úterý, 22.Března 2016, 08:28:49

Zaznamenal jsem protestní hlasy z marxistické frakce "neomylní a naštvaní".

Tímto se omlouvám, zmíněný patent patří opravdu jim.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.