„Počítačový hry jsou naprostá ztráta času,“ slyšel každý aspoň jednou v životě. Zaznívá to většinou od lidí, kteří čtou Paula Coelha, což naprosto devalvuje jejich poznatky směrem k tomu, jak druzí tráví svůj čas.

Ano, hry jsou naprostá ztráta času. Podobně jako četba Paula Coelha, jízda na kolotoči, účast v AZ kvízu nebo pouštění draka. Jenže lidé prostě rádi ztrácejí čas a ještě radši se u toho baví.

A hry získávají ve způsobech ztrácení času stále více a více zájemců. Hráčská populace současně také stárne, takže na hry se méně a méně pohlíží jako na zábavu „pro děcka“.

Produkční hodnota „velkých“ her s každou další generací roste a už zdaleka není výjimkou, když postavy ve hře namluví hollywoodští herci. Ve Spojených státech už na velké tituly běží reklamy v televizi a tisknou ohromné billboardy na Times Square.

Hry prošly právě především ve Státech očistcem v podobě neustálých sporů o vhodnosti jejich obsahu a cenzuře. Od Hillary Clintonové, právníka Jacka Thompsona, demokratů, republikánů, konsternovaných matek a otců až po náboženské skupiny přicházely útoky na vývojáře a jejich uměleckou svobodu. Obvinění typu „násilné hry vzbuzují v lidech agresi a dělají z dětí vrahy“ byly naprostým evergreenem a i v českých zemích se mohli televizní diváci dočkat vysílání podobně laděných reportáží.

Hry vyšly z tohohle tažení vítězně — třeba i díky rozsudku ústavního soudce Antonia Scalii LINK, který se překvapivě postavil na stranu vývojářů. Dalo by se říci, že obsah her není (až na pár zemí LINK) regulovaný.

Myšlenka, že násilné hry dělají z mladých krvežíznivé vrahy a zločince, tedy skončila na smetišti dějin, a tak herní průmysl dál poměrně svobodně produkuje jeden krvavý titul za druhým.

Šovinismus herní komunity

Výběr herních titulů je dnes nesmírný, každý si přijde na své. A stejně na herním trhu roste i kupní síla žen. Některé statistiky ukazují, že ženy dnes tvoří více než polovinu hráčů. Ještě častěji se objevuje přesvědčení, že ženy tvoří největší demografii v herním světě. Takové statistiky však dostaneme, jen pokud zahrneme všechny hry vůbec (včetně Counter-Strike s Angry Birds, Farmville a Bejeweled) a vytvoříme z nich ohromný a amorfní patvar.

↗

Práce Anity Sarkesianové by si bezpochyby zasloužila konstruktivní kritiku. Repro kotaku.com.ca

Rýsují se nám zde dvě problematické oblasti: první je nedostatek žen v hráčské populaci, druhou pak nedostatek žen v herní produkci.

Argument, že hry jsou mířené především na mužské publikum, nelze použít plošně. Existuje totiž nepřeberné množství zmíněných „casual games“. Jsou spíše odpočinkové, hrají se především na mobilních zařízeních, lze je hrát jen chvíli, nestojí nic nebo velmi málo a nesnaží se o žádné komplexní hratelnostní, narativní nebo grafické konstrukce.

Částečnou odpověď nabízí pohled na složení návštěvníků podle pohlaví služby Steam, v současnosti největšího a nejpoužívanějšího klienta pro nákup her na PC.

Návštěvnic webových stránek Steamu je nanejvýš 18 procent. Jak jeden článek vtipně parafrázuje kultovního Maria: „Tvá princezna je v jiném hradu. Jmenuje se Appstore.“

Hráček „opravdových her“ je přesto stále více. Tvář samotných her se totiž změnila…

O slovo se navíc stále více hlásí nezávislá, takzvaná „indie“ scéna, která trh denně zaplavuje novými a často originálními tituly, jejichž tématika sahá od konceptuálních vyprávění příběhu pacienta s rakovinou až po pěstování na vlastní farmě.

O určitý kritický náhled na problematiku sexismu v hrách se pokusila především Anita Sarkesianová, která ale bohužel daleko více zcela nechtěně ukázala na jiné, daleko horší problémy. Za svou práci se dočkala obtěžování, výhrůžek a jiných otřesných reakcí, což ji vyneslo na nejvyšší příčky pozornosti.

Její práce nejde do hloubky. Často hledá sexismus i tam, kde není. Nenabízí žádné řešení. A za ty peníze, které se jí podařilo získat na Kickstarteru, mohl leckdo čekat mnohem víc.

Většina kritiků se však omezila výhradně na nadávky a výhrůžky daleko přesahující hranice slušnosti. Konstruktivní kritiku by si přitom její práce bezpochyby zasloužila.

Problém šovinismu herní komunity přetrvává a je asi tím nejpodstatnějším. Herní komunita je často tak nepřátelská, jak jen jí to kouzlo anonymity dovoluje. S herní komunitou v tomto smyslu pohne jedině víc žen. Průmysl už svoje první kroky udělal, teď je třeba žen, aby ona místa zaplnily - ovšem nikoli stylizováním sebe sama do „gamer girl“, což je jen další terč hráčského šovinismu, ale jako konzumentky.

Situace není tak bezútěšná, jako byla třeba před deseti lety. Je možné vybrat si z bezpočtu titulů, které nesplňují atributy typicky mužské zábavy. Je však v první řadě potřeba sebrat této zábavě čistě mužské označení. Ať už jde o logické, válečné, násilné, dobrodružné, strategické, narativní nebo kompetitivní hry, neexistuje důvod, proč by měly být výlučně pro muže.

Do popředí se dnes dostávají také genderově neutrálnější hry, ve kterých si hráči a hráčky mohou vytvořit postavy i podle vzhledu a genderu. Jejich rozhodnutí ve hře je pak zcela na nich. Současně se do her stále více dostává LGBT tématika a v řadě role-play her se hráč může pokusit i o navázání vztahu s homosexuálními parťáky.

Snahy vývojářů lze dnes podpořit snad jen obsahem své peněženky. Do té doby je třeba jen pár věcí. Kultivovat chování hráčů vůči hráčkám a přijmout fakt, že i ženy mohou bavit jiné hry, než simulace princezen, poníků a rodin.

Je to docela prosté: pokud nemá veřejnost chápat hráčskou komunitu v měnícím se světě jako zaostalou, nepřátelskou a nedospělou, musejí s tím nejdřív dělat něco sami hráči.

Slavoj Žižek říká, že hráč nezaujímá ve virtuálním světě roli, ale naopak teprve tady ukazuje, jaký doopravdy je. Sexistické a misogynní projevy v herních komunitách jsou tak jen průvodním jevem širšího problému ve společnosti, který anonymní virtuální prostředí pouze umocňuje.