Lidská práva v uvozovkách

Petr Uhl

Jedním z nejtypičtějších projevů diskriminace je její popírání. Někteří čeští občané, mezi nimi i politikové a novináři, dnes provolávají nedotknutelnost takzvaných českých zvyků a tradic. Neplnění závazků je bohužel jednou z nich.

Deník Blesk zveřejnil zprávu. Její text, zpracovaný podle tiskové zprávy z webových stránek veřejného ochránce práv, byl korektní, zarazil mě jen jeho titulek: „Diskriminace“ dětí končí. Pošta jim vydá balík i bez doprovodu rodičů.

Co mě zarazilo, byly uvozovky u slova diskriminace. Vyjadřují asi postoj redaktora, který — zřejmě na rozdíl od autora zprávy — dbá na přitažlivost titulku, zajišťující čtivost zprávy a tím prodejnost listu. Uvozovky jistě znamenají, že to je jen diskriminace zdánlivá, že je to, řečeno s tvůrcem „-ismů“ a bojovníkem proti nim, takové „zlé slůvko“.

Autor onoho novinového titulku totiž dobře ví, v souladu s všeobecným (tedy údajně všeobecným) názorem majoritního obyvatelstva, že děti přece nemohou být diskriminovány, protože žádná práva vlastně ani nemají.

Hodně lidí — je jich jistě většina, a to je pro „nás“, tedy pro novináře a politiky, rozhodující — si myslí, že méně práv než většina mají nebo aspoň by mít měli cikáni, přivandrovalci a jiní cizáci, a také bezdomovci, nepřizpůsobiví, šlapky, kriminálníci, kriplové a jiní méněcenní a že zatočit by se mělo i se sluníčkáři, s feministkami a s jinými multi-kulti individui. Ošklivost, posměch a často i oprávněný odpor vzbuzovali donedávna i buzeranti, flanďáci, židi, trockisti, disidenti a pravicoví oportunisti a v první polovině minulého století ještě i buržousti, skopčáci, kacíři a jiní odpadlíci a taky ženský. A je možná škoda, říkají tito novináři a politici, že jsme se kvůli nesmyslné politické korektnosti těch přiléhavých názvů vzdali.

Přesvědčení, že děti vlastně nemají práva, či spíše že mohou dělat jen to, co jim v dané situaci dovolí jejich rodiče, učitelé a případně jiní dospělí, kteří přece chtějí jen jejich dobro, ba přímo je milují, je tradiční paternalismus československé a dnes i české společnosti. Toho se v souvislosti se začleňováním do Evropské unie a do světa základních práv a demokratických svobod lidé v České republice (a také Česká republika jako stát) postupně zbavují. Jde to ale ztuha, Češi jsou v Evropě považováni za hodně nepřizpůsobivé.

Jedním z nejtypičtějších projevů diskriminace je její popírání. Foto Lukáš Houdek

Jsou ovšem společnosti, kde paternalismus je nebo byl ještě větším problémem než v české kotlině a moravských úvalech — v Evropě hlavně tam, kde bylo silné pravoslaví (třeba u kozáků a starověrců) a islám (v Turecku, v některých oblastech Bulharska a Řecka a v části bývalé Jugoslávie), ale také v kmenových a kastovních společenstvích v Asii a v Africe. V Jihoafrické republice bylo překonání búrského a kalvínského paternalismu, spojeného s apartheidem, skutečnou kulturní revolucí.

Přezíravý a dominantní vztah k dětem souvisí v České republice s mnoha dalšími jevy. Je to především šikanování ve školách, ve věznicích a donedávna i v povinné vojenské službě. Tam se to chápalo jak zocelování mladých mužů, ale demokratické, protože se aktuálně ponižovaní „bažanti“ stávali druhým rokem služby „mazáky“.

Nadřazenost, s níž jsou porušována demokratická práva, provází i jakoukoli diskriminaci, kterou poznáme podle toho, že konzervativní a nacionalističtí lidé, a někdy i státní či samosprávné orgány, jednoduše popírají, že ta či ona diskriminace vůbec ve společnosti existuje. Ano, jde o diskriminaci žen, Romů a hlavně romských dětí v českém školství, cizinců (dnes hlavně těch, kteří by mohli být muslimy) a odpor vůči všem prvkům občanského aktivismu.

Neberte nám naši víru, byla dobrá pro Davida, bude dobrá pro nás zas…, zpívalo se dost agresívně v jižních státech USA na protest proti školní výuce o vývoji, jež byla v rozporu s vírou o stvoření světa a člověka. Neberte nám „naše“ zvyky a tradice, říkají dnes někteří lidé v českých zemích, mezi nimi bohužel i novináři a vládní činitelé.

Každý, kdo z ciziny přichází, musí přece naše zvyky a tradice dodržovat. A zřejmě se má dívat na to, jak Češi porušují zákony a mezinárodní a evropské závazky, které vyhlásili jimi zvolení zástupci, nebo které jako občané oni sami v červnu 2003 přijali v referendu, jímž vyjádřili souhlas se smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii. Neplnění závazků a nerespektování zákonů a smluv je totiž také českou tradicí.

    Diskuse (26 příspěvků)
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    December 17, 2015 v 21.22
    Sebemrskačský článek,
    anebo se pan Uhl necítí být Čechem? Z jaké pozice tu vlastně mluví? Je to teď asi in kálet do vlastního hnízda. Vyniká v tom například i pan Čulík na Britských listech. Jen marně pátrám, co tím tihle lidé sledují.

    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 17, 2015 v 23.42
    Dovolím si panu Uhlovi ocitovat část diskusního příspěvku Martina Profanta pod jedním článkem zde na DR:
    "Už Šalda někdy v devadesátých letech devatenáctého století psal, že ohavná slovanská neřest sebemrskačství (Turgeněv) je po Čechách i na ty slovanské země přespříliš rozplemeněna. A když hodíte kamenem v hejno českých intelektuálů, to už by to musela být náhoda, aby nezakejhal ten, který si z kultivovaného ohrnování nosu nad bahnem průměrného češství neudělal alespoň třetinu svého živobytí."
    JV
    Jiří Vyleťal
    December 17, 2015 v 23.45
    S podivem - pro paní Švandovou
    Vážená paní Švandová,
    já myslím, že pan Uhl je natolik známý pevností svých postojů, že nemůže být pochyb o tom, že je člověkem hledajícím pravdu a poukazujícím na pravdu padni komu padni.

    Že pan Uhl svými názory, za nimiž ovšem stojí činy, nic postranního nesleduje, dokázal nejen v dobách, kdy se za to mohlo platit i ztrátou života, ale – a to možná především – v době, kdy nejeden z podobně odvážných odpůrců minulého režimu ukázal, že mu o pravdu padni komu padni a s ní související spravedlnost nejde. Mám na mysli samozřejmě dobu po r.1989.

    A ještě něco, paní Švandová. Jestliže se Čechy mají cítit jenom ti, kteří nedokáží nastavit zrcadlo sobě i své společnosti, a jen jako takoví mohou být uznáni, pak není divu, že poměry u nás vypadají tak bídně.

    Pak není opravdu divu, že propadáme protiislámské hysterii, že bychom nejradši poslali Romy do … (ani nechci vyslovit kam), že bezdůvodně nadáváme na EU, že bychom nejraději ztrestali „líné“ Řeky co se do nich jen vejde, že jsme ochotni naletět kdejakému podvodníkovi a volit proti vlastním zájmům.

    Ale ono divu vlastně je, paní Švandová. Divu nad tím, že všichni chceme lepší budoucnost a skoro nikdo nechce být lepší.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 17, 2015 v 23.54
    "Jde to ale ztuha, Češi jsou v Evropě považováni za hodně nepřizpůsobivé."
    Pokládám si za velkou čest, že mě pan Uhl zařadil mezi nepřizpůsobivé. Kdysi bylo označení člověka za nepřizpůsobivého pokládáno víceméně za kompliment a já to za kompliment považuji stále, obzvláště v dnešní době.
    Eva Hájková, penzistka
    December 18, 2015 v 5.52
    Já pochybuji o tom, že Češi jsou ještě národ.
    Včera jsem v rádiu slyšela mluvit Švihlíkovou o tom, že čeští zaměstnavatelé odírají své (české) zaměstnance často hůř než nás odírají nadnárodní firmy. Mzdy jsou tu katastrofálně nízké.
    Švihlíková si myslí, že by to spravilo nějaké nové národní obrození.
    Jiná část levice si zas myslí, že národy jsou už minulostí. Levice se prostě neshodne vůbec na ničem. Myslím si, že v podstatě už ani žádná levice není.
    Eva Hájková, penzistka
    December 18, 2015 v 6.13
    Mimochodem, když je řeč o lidských právech, těší mě velice, že podle papeže Františka má každý právo na práci: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22925
    MP
    Martin Profant
    December 18, 2015 v 12.57
    Evě Hájkové
    Ale moderní národ je zařízení vynalezené do značné míry právě proto, aby zajistilo podmínky pro plynulý a nerušený provoz vykořisťování.

    Jiřímu Nushartovi
    Ano, to o sebemrskačství jsem opravdu napsal. Ovšem je rozdíl, když se autor vyčerpává jen v tom sebemrskačství a když je to stylistický nešvar u jinak diskusehodného a věčného článků.
    Uhlův článek je spíše ten druhý případ, i když podle mého názoru nepatří k autorovým lepším textům.Osobně bych do toho novinového titulků dal u diskriminace úvozky také. Diskriminujeme bohužel děti v mnohem závažnějších věcech, než je převzetí balíku. A právě v tomto případě, kdy převzetím balíku například bez faktury na boku riskuji ztrátu šance věc reklamovat, bych to neviděl jako příliš nevhodné uplatnění trochy paternalismu, tedy rodičovství, u dítěte, které teprve dělá zkušenosti s predátorskými praktikami řady prodejců.
    Petr Uhl
    December 18, 2015 v 15.39
    Ano, paní Švandová, necítím se etnickým Čechem,
    a to ne proto, že jsem duchem žil celý život jednou nohou v cizině, ve světě a hlavně v západní Evropě a Polsku. Necítím se jím ve státě, který téměř úplně toleruje veřejné podněcování k nenávisti vůči lidem jiné národnosti (či vyznání), tedy národnosti skutečné, nebo domnělé, jak se píše v zákonech. Nebo se Vy, paní Švandová, cítíte Češkou, poslouchajíc skandování „Čechy Čechům“, „Nic než národ“ nebo „Kdo neskáče, není Čech“? Tedy když zároveň víte, že takové štvaní stát toleruje a že je větší část společnosti považuje za neškodné projevy chráněné právem na svobodu slova v americkém smyslu toho slova? Postrádám i sebemenší zprávu o již zahájeném trestním stíhání Martina Konvičky v souvislosti s jeho fejsbúkovou touhou po „zbavování občanských práv těch 12–16 procent populace, která s islámem sympatizují“, s Konvičkovým příslibem, že jako „vítězové voleb vás, milí muslimové, nameleme do masokostní moučky“, s pohrůžkou, že „kdyby došlo k nejhoršímu, koncentráky pro muslimy naštěstí budou, ne bohužel“ a také s jeho výrokem „A znovu říkám: PLYN; vzteklinu je třeba tlumit všemi legitimními prostředky.“

    Ocenil jsem však, paní Švandová, že i pro Vás je důležité, zda se Čechem cítím. Je to v souladu se současnou ústavněprávní úpravou, kterou považuju za správnou, i když lidem ze zemí, kde se mluví anglicky, španělsky a francouzsky (což je dnes většina světa) se těžko vysvětluje, co to ta národnost (etnicita) je, když ve svých jazycích to slovo ani nemají. To jeden místostarosta v Semilech mi před 15 lety vážně tvrdil, že národnost člověk přece má, protože se do ní r o d í, a měnit ji už nemůže. Po roce 1989 a po vydání čs. Listiny základních práv a svobod tu bylo trojí sčítání lidu. Už si nepamatuji, k jaké národnosti jsem se hlásil při prvním, asi k romské. Při druhém sčítání jsem na otázku odmítl odpovědět a vyžádal jsem o svém odmítnutí zápis, s nímž jsem se pak marně u pražského magistrátu pokoušel způsobit si správní potrestání za přestupek, a mohl se tak obrátit na Ústavní soud, aby dodatečně prohlásil zákon o sčítání lidu, požadující odpověď na otázku po národnosti, za protiústavní. Jindy jsem se hlásil se k národnostem dvěma: československé a evropské, nenaleznuv ve své hlavě a svém srdci třetí, jež by byla stejně silná jako ony dvě, byť jsem o francouzské, německé a polské uvažoval. Při třetím sčítání v roce 2011 už odpověď povinná nebyla nabízela se mi možnost „žádná“ národnost. Já jsem této zákonné množnosti využil a odpovědí jsem se zařadil mezi 2 642 666 obyvatel této země (je nás tedy už více než čtvrtina a tento počet stále roste), kteří žádnou národnost nemají, anebo ji považují za takový intimní údaj, jako je třeba sexuální orientace, (bez)vyznání či gastronomická volba. To tedy, paní Švandová, k těm, kteří, jak vtipně píšete, „kálejí do vlastního hnízda“. Jsem přesvědčen, že lidé nejsou ptáci a „vlastní hnízdo“ nemají.

    Nejen s Vámi, paní Švandová, ale ani s výrokem F. X. Šaldy z 90. let 19. století (kdy byl Šalda ještě studentem) v podání Martina Profanta nesouhlasím. Poláci jsou snad také Slovani (i když to někteří s ohledem na „nepřátelské“ Rusy i popírají) a sebemrskačstvím opravdu netrpí, v zemi je spíše rozšířen mesianismus, podobně jako ve Francii či USA. Ani u Jihoslovanů jsem nikdy neviděl ohrnování nosu nad bahnem průměrného – řekněme zde – „jugoslávství“, spíše mě tam zarážela a trochu i těšila etnická a kmenová (původně protiosmanská) hrdost, podobně je tomu ve slovenské a lužickosrbské společnosti. Ruské intelektuální sebemrskačství už za Šaldova života, za stalinismu (Šalda zemřel v roce 1937 a mne zajímal hlavně pro svůj tehdejší vztah k sovětské opozici a k trockismu), nahradil sovětský státní mesianismua a nacionalismus, který po ústupu v posledních třiceti letech existence SSSR, kdy dost ochabl, opět získal na síle za Putinovy éry, kdy se v Rusku podporují „tradice“ pravoslaví, kozáků a šlechty. Sympatické postoje anglických odpůrců monarchie jsou ve Velké Británii, stejně jako v českých zemích, kde se právem kritizuje český provincialismus, kritizovány z nacionalistických pozic.
    MP
    Martin Profant
    December 18, 2015 v 18.14
    Petrovi Uhlovi ad Šalda
    On může student říct občas něco chytrého :-)
    Navíc tomuhle studentovi bylo na konci devadesátých let třiatřicet a měl za sebou řadu významných statí a jeho jméno bylo už tehdy v českém literárním světě známé. Pro Turgeněva, kterého citoval -- já to odkazoval -- splývalo ovšem slovo Slovan se slovem Rus (včetně Malorusů a dalších mladších bratří) a Šalda samozřejmě mířil na Čechy, podobně jako já. Myslím, že oba pánové věděli, že ta neřest je projev provincialismu, nikoli rasová či národní charakteristicka a to "slovanské" mělo silně ironický význam.
    Ale jinak soudě podle Mrožka, Bulatoviče nebo Pišťanka, našla by se tahle neřest i u dalších slovanských národů, protože ji řečení pánové ironizují jako typicky polskou, srbskou či slovenskou neřest.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 18, 2015 v 22.30
    Jde o to, pane Uhle,
    že pokud by se někdo stejným způsobem, jako se Vy vyjadřujete o Češích, vyjadřoval o Romech, bylo by to považováno za projev rasismu. Pokud se však takto vyjadřujete o Češích, je to naopak považováno za projev Vaší kulturní vyspělosti.
    + Další komentáře