S požadavkem na udržení nebo rozšíření práva na svobodu slova hovoří někteří aktivisté i o svobodě urážet. Často, byť ne výlučně, se to týká satiry a karikatur, i další typy umění však s podobným požadavkem pracují. Zastánci tohoto „práva na urážení“ se ohánějí tím, že bez jeho uznání dojde k potlačení svobody slova. Nikdo zároveň podle nich nemá právo nebýt uražen. Jaké důsledky by ale mělo uplatnění takového práva?

Ve Velké Británii razí absolutní svobodu slova například webový deník spiked-online.com, jehož šéfredaktorem je Brendan O’Neill. Ten už si několikrát posteskl nad tím, že na britských vysokých školách dochází mezi studenty k čím dál odmítavějšímu postoji vůči svobodě slova — na Oxfordské univerzitě byla například zrušena disputace o potratech, které se měl mimo jiné zúčastnit i sám O’Neill. Důvod? Mezi diskutujícími byli samí muži, proti čemuž studenti uspořádali protesty.

Spiked také pravidelně zveřejňuje žebříček vysokých škol z hlediska svobody projevu. Není bez zajímavosti, že moje alma mater, University College, měla naposledy jedno z nejhorších hodnocení, a to především kvůli zákazu sexismu a rasismu na kampusu.

Právě různé diskriminující ideologie jsou důvodem třenic mezi zastánci a odpůrci svobody urážet. Zastánci občas argumentují tím, že si každý bude moci říkat, co bude chtít o komkoliv. Povede to ale k větší svobodě?

↗

Ve Velké Británii razí absolutní svobodu slova například webový deník spiked-online.com, jehož šéfredaktorem je Brendan O’Neill. Foto paddybanville.wordpress.com

Je iluzí si myslet, že si jsou lidé fakticky rovni, byť to má řada osvícených států zakotveno v ústavách. Existuje spousta vtipů o Romech, homosexuálech, postižených a bezdomovcích, pro každou z těchto skupin se dají v češtině najít pejorativní vyjádření. Má ale čeština podobně pejorativní výrazy pro bělochy, heterosexuály, zdravé jedince a lidi se střechou nad hlavou? Pokud ano, pak maximálně někde v ústraní, mezi menšinami.

Šířit tedy umění s urážlivým obsahem vůči marginalizovaným skupinám je velmi snadné. Vtipů je hodně, a když dojdou, stačí vysypat z rukávu urážky. Pro skupiny, které srovnatelně marginalizované nejsou, vtipy ani nadávky neexistují. A pokud přeci jen, bude je šířit jen někdo, kdo bude ochotný se jim zasmát, což bude zpravidla někdo mimo danou skupinu. Jenomže právě proto, že je v menšině, nikdy nedosáhne takového ohlasu jako člověk, který uráží skupinu, do které si každý rád kopne.

Pokud bych si na internetu přečetla z úst Romů nějakou ostrou nadávku na bělochy a urazila se, můžu si danou stránku zavřít s dotyčnými lidmi případně nekomunikovat. Nebylo by to vůbec těžké, protože míst, kde se pohybují výlučně bílí lidé (nebo alespoň neromové), je v mém okolí spousta - tyto urážky bych tedy nemusela už nikdy v životě slyšet.

Jak se ale mají cítit Romové, kteří o sobě čtou vtipy na každém humorném serveru (které s největší pravděpodobností žádný Rom neadministruje), a kteří se vidí v drtivé většině případů jako katastrofálně zobrazené českou filmovou produkcí á la Babovřesky?

Uniknout z mainstreamové kultury je prakticky nemožné, a pokud je v takové kultuře dovoleno svévolně urážet lidi, je situace pro menšiny o to horší.

Redaktoři Spikedu ale nemají možnost si tyto zkušenosti prožít — v celé redakci je totiž jen jedna žena a zároveň se tam vyskytují pouze bílí redaktoři. Mluvili by stejně, kdyby měli jinou životní zkušenost?