Nikdo nemá právo nebýt urážen. Do této jednoduché věty shrnul svůj pohled na svět Flemming Rose, dánský novinář, který před deseti lety protlačil v deníku Jyllands-Posten rozhodnutí zveřejnit karikaturu proroka Muhammada s bombou v turbanu.

Karikatura vzbudila velké rozhořčení v muslimském světě, demonstrující napadli některé ambasády západních zemí i některé křesťanské kostely. Při těchto protestech zemřelo přes dvě stovky lidí. Rose od té doby žije pod čtyřiadvacetihodinovým dohledem ochranky. Díky svým představám o fungování společnosti je často brán jako kontroverzní obhájce svobody projevu. Právem.

Hurá-liberalismus

V rozhovoru s redaktorkou Respektu Rose razí ten typ liberalismu, který de facto napomáhá vzniku autoritářských či totalitních režimů navzdory tomu, že takové režimy zároveň kritizuje. Říkejme mu „hurá-liberalismus“, protože promyšleného na něm není doslova nic. Rose zde káže prázdné fráze v demagogické omáčce, jak jsme na to v českém prostředí zvyklí třeba u Václava Bělohradského či europoslance Jana Kellera — i oni ovládají umění vyvracet svá vlastní tvrzení vršením nových kvaziargumentů.

Podle Rose by mělo být umožněno všechno kromě výzev k násilí, tedy i šíření nenávisti.

„Slabinou naší kultury je rostoucí porozumění pro to, že máme právo na to nebýt uráženi — stále více lidí má pocit, že když někdo říká něco, co je pro ně bolestivé, co se jim nelíbí, mají právo toho člověka označit za netolerantního a umlčet ho. Je to přitom přesně naopak, mezi svobodou a tolerancí není žádný rozpor. A čím větší mezi nimi bude ve společnosti napětí, tím více bude demokracie ohrožena. Protože bez ochoty přijímat jiné názory, které se nám nelíbí, nebo jež dokonce nenávidíme, budeme žít v mlčení a v tyranii, nikoli ve svobodě,“ říká Rose.

Dánský novinář vlastně tvrdí, že napětí ve společnosti nevytvářejí hlasatelé násilnických ideologií a tyto ideologie samy, nýbrž ti občané, kteří proti nim protestují, kterým se nelíbí, že někdo pokládá druhé lidi za méněcenné a že nabízí násilné „řešení“ tohoto „problému“. Toto zřetelné obrácení priorit, v němž nenávist je v zájmu svobody vyšší hodnotou než obrana lidských práv, je prvním krokem hurá-liberalismu k umožnění nástupu těch, kterým je svoboda trnem v oku.

Rasismus jako legitimní názor

Rose považuje rasismus, xenofobii, antisemitismus a další podobné ismy za legitimní názory, které by měly být součástí běžného diskursu, protože „nikdo nemá právo nebýt urážen“. Tvrzení, že je nějaká rasa nadřazená jiným či označování černochů za „negry“ by podle něj mělo být běžnou součástí života. „To nepovažuji za podporování násilí, nýbrž za podporování nenávisti — to, že někoho urážím, ještě neznamená, že půjdu a něco mu udělám.“

↗

Nikdo nemá právo nebýt urážen. Do této jednoduché věty shrnul svůj pohled na svět Flemming Rose, dánský novinář, který před deseti lety protlačil v deníku Jyllands-Posten rozhodnutí zveřejnit karikaturu proroka Muhammada s bombou v turbanu. Foto sofieamelieklougart.dk

Hranice, za kterou by se nemělo jít, je podle Roseho moment, kdy někdo svým projevem podněcuje k násilí. „Lidi by neměli mít právo jít na náměstí a vyzývat ostatní k tomu, aby šli někoho zabíjet,“ říká Rose. O kousek dál však sděluje: „Zakazováním projevu se společnost ocitá nejblíže kontrole myšlenek svých členů, jak jen může být. Proto je, myslím, nutné rozlišovat slova a činy. Všichni jsme odpovědni za svoje interpretace toho, co říkají ostatní, a jen my sami převádíme naše reakce do akcí. Mezi tím, co říkáme, a tím, co děláme, stojí myslící jedinec se schopností posoudit, co je správné, a co ne. Slova sama o sobě nikdy neprovedou reakci, jako by někdo zmáčkl nějaký knoflík. Slova mají následky, jen pokud se rozhodneme, že by je měla mít.“

To je opravdu pozoruhodné vyjádření. Proč tedy Rosovi vadí, že někdo na náměstí vyzývá ostatní k tomu, aby šli zabíjet, když „slova sama o sobě nikdy neprovedou reakci, jako by někdo zmáčkl knoflík“? Výzva k násilí se přeci také odehrává verbálně! A komu byl odpovědný Hitler (jeho příznivci a následovníci), když si nenávistné slovní napadání ze strany antisemitů devatenáctého a začátku dvacátého století převedl do své interpretace? Stál mezi jeho (jejich) mluvením a činy myslící jedinec se schopností posoudit, co je správné a co ne?

Mlčení a tyranie

Bohužel nemáme příliš místa k zevrubné odpovědi panu Rosemu, takže tentokrát jen kratičce:

Rose nás nabádá, abychom nenávistné „názory“ přijímali, protože jinak budeme žít v mlčení a tyranii, nikoli ve svobodě. Je opravdu škoda, že tento dánský novinář nemůže o své představě svobody slova přednášet těm, kteří byli zavražděni v nacistických koncentrácích, protože v Německu dvacátých a třicátých let nakonec zvítězil liberální přístup na Roseho způsob, který Hitlera vynesl do kancléřského křesla. Až poté nastalo povinné mlčení a tyranie.

Jinak řečeno: to, co vede k tyranii, není netolerance k násilnickým ideologiím, ale naopak jejich tolerování. Je to hurá-liberalismus, který svou tolerancí k šíření nenávisti přivádí diktátory k moci — mohou nastoupit, protože půdu pro to už mají dobře připravenou.

Rasismus není názor, ale zločin. Totéž pochopitelně platí i o xenofobii či antisemitismu. A zločin nemá být běžnou součástí veřejné debaty — jeho hlasatelé patří tam, kam ostatní zločinci. Tvrzení, že demokracie se ochrání sama, je jedním z největších omylů 20. století, na který Evropa velmi tvrdě doplatila. Kdo tato historická fakta ignoruje, mlátí prázdnou slámu.

Slabinou naší kultury není to, že se nechceme nechat urážet (na tom není nic k divení), ale to, že nedává stejný důraz na svobodu jako na důstojnost. Přestože je právo na důstojnost zakotveno v české ústavě, státní správa i média se tváří, jakoby existovalo pouze právo na svobodu. Obě tato práva je nutné vyvážit. Už by se nemělo stávat, že romskými sídlišti pochodují náckové se sousedy Romů a všichni společně posílají „Cikány do plynu“. Nepřekročitelnou hranici by měla určovat myšlenka, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. To je sice hranice trochu zamlžená a pohyblivá, kterou je třeba neustále reinterpretovat, ale nic jiného nám nejspíš nezbývá.

Mezi slovy a činy často není žádný rozdíl. Naše kultura povyšuje slova na činy, například v modlitbě — kdyby věřící nevěřil, že slova modlitby mají nějaký dopad, modlil by se? Nebo když dokážou strhnout dav k násilným činům — jsou to jednoznačně štvavá slova, která stojí na počátku cesty vedoucí k násilí. Sám Rose je ohrožován na životě islamistickými fanatiky. Ale přemýšlel někdy o tom, jakým způsobem je někdo zfanatizoval? Nebylo to náhodou slovy? Rose by si měl uvědomit, že ideologie ničí schopnost uvažovat, včetně ideologií liberálních. Měl by proto zahodit prázdná hesla a začít přemýšlet.

Možná Roseho provází špatné svědomí kvůli oněm více než dvěma stům mrtvým během nepokojů, které vyvolala karikatura, jejíž otištění prosadil. Možná proto se obhajuje bez ohledu na logiku. Možná má jen potíže s logikou jako takovou. Nevíme. Je však jisté, že způsob, který Rose k obhajobě svobody slova volí, vede k zákazu svobody slova těmi, kterým svou obhajobou pomáhá.