Řecký stát ztratil v roce 2010 schopnost zajišťovat dluhovou službu. Jinými slovy, stal se nesolventním a byl zbaven přístupu ke kapitálovým trhům.

Evropa chtěla předejít škodám, které by postihly už tak dost ohrožené německé a francouzské banky. Ty půjčily řeckým vládám, stejně tak neodpovědným jako EU, miliardy eur. Proto se EU rozhodla poskytnout Athénám největší finanční pomoc ve své historii. Za jedné podmínky, a to že země přistoupí k rozpočtové stabilizaci (tedy k „úsporným opatřením“ neboli ke „škrtům“) v dosud nikdy neznámém rozsahu. Nebylo divu, že to způsobilo pokles národního důchodu, největší od dob velké krize v roce 1929. Otevřel se tak bludný kruh: Deflace, tedy všeobecný pokles hospodářské činnosti, cen, mezd a investic, která je přímým důsledkem úsporných opatření, přeměnila dluhovou zátěž v ještě větší břemeno, z naděje na vyrovnání dluhu se stala pouhá chiméra a otevřela se tak cesta k velké humanitární krizi.

Věřitelská „trojka“ (tohoto ruského resp. slovanského termínu se běžně užívá ve všech evropských jazycích — pozn. překl.), tedy Mezinárodní měnový fond (MMF), Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise, která zastupuje ty členské státy, jež Athénám půjčily peníze, se po pět let tvrdohlavě držela této slepé uličky, pro niž mají finanční odborníci výraz extend and pretend. Je to strategie „jako kdyby“. Spočívá v tom, že se insolventnímu dlužníkovi znovu a znovu půjčují další peníze, jako kdyby nebyl insolventním, a to proto, aby se dlužní úpisy neznehodnocovaly ztrátami. A čím více se věřitelé tohoto postupu drželi, tím více se Řecko potápělo do hospodářské a společenské krize, a tím bylo stále méně reformovatelné. A potenciální ztráty věřitelů mezitím rostly a rostly.

A to byl také důvod proč naše strana Syriza vyhrála letos v lednu parlamentní volby. Kdyby bylo obyvatelstvo přesvědčeno, že se Řecko dokáže vzchopit, nebyli bychom zvoleni.

Dostali jsme jasný mandát — skoncovat se strategií „jako kdyby“ a se škrty, které ji provázejí, tedy onou směsicí opatření, která už odrovnala soukromý sektor, a zároveň prokázat, že lze uskutečňovat hluboké reformy, které země potřebuje, se souhlasem lidí.

Dne 11. února jsem na první schůzi euroskupiny, tedy na schůzi ministrů financí 19 států EU, které platí eurem, na níž jsem byl přítomen, dal účastníkům jednání jednoduchý návrh: Naše vláda bude vaším důvěryhodným partnerem. Uděláme vše pro to, abychom našli s euroskupinou shodu při řešení hospodářských potíží Řecka na základě strategie vyjádřené třemi body: 1. soubor hlubokých reforem, směřujících ke zlepšení činnosti našich institucí a k potlačování korupce, daňových úniků, oligarchie a bezpracných zisků, 2. ozdravení státních financí díky primárnímu přebytku, tedy díky pozitivní bilanci státního rozpočtu před placením dluhové služby, přebytku sice slabému, ale spolehlivému, aby příliš nezatížil soukromý sektor, 3. racionalizace nebo jiná změna struktury řeckého dluhu, aby bylo možno dosáhnout onoho primárního přebytku a zároveň takové míry hospodářského růstu, jež by zaručila splácení našim věřitelům.

Několik dnů předtím, dne 5. února, jsem poprvé navštívil Wolfganga Schäubleho, německého ministra financí. Snažil jsem se ho ubezpečit, že může počítat s naší podporou při předkládání návrhů, jež by vycházely vstříc ne pouze řeckému obyvatelstvu, nýbrž i obyvatelstvu všech států — německému, francouzskému, slovenskému, finskému, španělskému, italskému atd.

U lidí, kteří vládnou Evropskou unií, nevyvolal však žádný náš ušlechtilý záměr bohužel sebemenší zájem. Tuto trpkou zkušenost jsme učinili v průběhu vyjednávání, které pak následovalo po dobu dalších pěti měsíců.

Dne 30. ledna, několik dnů po mém jmenování do funkce ministra financí, mě navštívil předseda euroskupiny Jeroen Dijsellbloem, nizozemský ministr financí (nizozemská Strana práce, která je stejně jako ČSSD členkou Socialistické internacionály — pozn.překl.). Už po několika minutách se mě ptal, co míním dělat s memorandem, tedy s dohodou, k níž s „trojkou“ dospěla předchozí řecká vláda. Odpověděl jsem mu, že naše vláda byla zvolena, aby tuto dohodu znovu projednala, a že, stručně řečeno, budeme usilovat o revizi hlavních rysů rozpočtové politiky a těch opatření, která za posledních pět let způsobila značné škody, tedy zejména snížení národního důchodu o celou třetinu a mobilizaci celé řecké společnosti proti samotné myšlence reforem.

Reakce pana Dijsllbloema byla okamžitá a kategorická: To nepůjde. Buď bude memorandum, nebo záchranný program pro Řecko ztroskotá. Jinými slovy: buď přijmeme politiku, která byla vnucena předchozím řeckým vládám, i když jsme byli zvoleni, abychom tu to politiku, která žalostně selhala, zpochybnili, nebo se zavřou naše banky. To je totiž konkrétně ono „ztroskotání programu“ pro členský stát EU, jenž je zbaven přístup ke kapitálovým trhům — ECB zastaví veškeré financování bank, a ty pak nemají jinou možnost než zavřít přepážky a zastavit vyplácení peněz.