V minulém týdnu navštívili Prahu dva z autorů knihy Agent Storm. Můj život v al-Káidě a CIA. Dán Morten Storm začal jako člen motorkářského gangu, pak se obrátil k islámu a postupně se radikalizoval, odešel studovat na salafistickou akademii do Jemenu a pronikl do nejextrémnějších džihádistických kruhů. Extrémní výklad islámu i islám jako takový ale opustil a stal se agentem tří západních rozvědek. Chtěl pomáhat v boji proti zlu, kterému po část svého života podléhal.

Bylo zajímavé s Mortenem Stormem hovořit. On i druhý z autorů knihy, zkušený novinář Tim Lister, který pětadvacet let pracoval pro BBC a CNN na Blízkém východě, v Afghánistánu či Pákistánu, sdíleli velké obavy ze síly radikálního islamismu a z nepřipravenosti Evropy mu čelit. Mluvili i o tom, že mezi současnou vlnou uprchlíků zcela jistě jsou nasazení agenti radikálů z Islámského státu. Upozornili na nedávný případ tohoto druhu odhalený v Norsku.

Lidé jako Storm a Lister dobře vědí, o čem mluví. Pokud by se někomu přece jen zdál dánský odpadlík od al-Káidy i od CIA nepříliš věrohodnou osobou, pak třetí z autorů knihy, Paul Cruikshank, je mimo jiné editorem zásadního pětisvazkového kolektivního díla o al-Káidě (vydaného roku 2012). Zřejmě nikdo tady v České republice neví o skutečné hrozbě ze strany radikálních islamistů tolik.

Za zvážení stojí také svědectví významného německého novináře Jürgena Todenhöfera, který loni jako první západní reportér strávil nějaký čas (deset dní) přímo na území ovládaném Islámským státem v Sýrii a Iráku a podal o tom svědectví. Fanatičtí bojovníci, často pocházející právě z evropských zemí, se netají tím, že se jednoho dne vrátí a Evropu dobudou. Považovat to za pouhé plané chvástání už jaksi není možné.

V české debatě o uprchlících se přesto objevují jednoznačně formulovaná tvrzení, že uprchlíci nepředstavují žádné bezpečnostní riziko. Jsou vedena pochopitelnou snahou otupit ostří protiuprchlické, protiimigrantské rétoriky, která se v Česku, kde muslimská menšina téměř neexistuje, neopírá o reálné zkušenosti, ale zato se snadno spojuje s xenofobií a rasismem.

Přesto je ale podobná argumentace neúplná a vlastně i potenciálně nebezpečná. Může totiž diskvalifikovat celou pozici zastánců přijetí uprchlíků, jejichž tvrzení se budou jevit buď jako naivní a nepoučená, nebo jako záměrně zavádějící.

↗

Fanatičtí bojovníci, často pocházející právě z evropských zemí, se  netají tím, že se jednoho dne vrátí a Evropu dobudou. Považovat to za pouhé plané chvástání už jaksi není možné. Film Bojovníci ze severu, Repro DR

Uprchlický byznys Islámského státu

Bezpečnostní riziko zcela jistě nepředstavují skuteční uprchlíci, kteří jsou na útěku mimo jiné právě před agresivním džihádismem. Ale zároveň je téměř jisté, že ne všichni, kdo se do Evropy jako uprchlíci dostávají, jsou skutečnými uprchlíky. Mluví proti tomu nejen názor odborníků, kteří se islámským extremismem dlouhodobě zabývají, ale i prostá logická úvaha.

Nástupní místo pro uprchlická plavidla, Libye, je země rozbitá (hlavně vinou západních mocností) a proměněná v oblast chaosu a snadný terč pro ty největší radikály z Islámského státu. Ti tak dnes mají uprchlíky třeba z Eritreje, procházející přes libyjské území, ve své moci. Zabijáci z ISIS popravují ty z uprchlíků, kteří se neprokáží znalostí Koránu a jsou tudíž považováni za křesťany.

Je až příliš snadné si představit, že výběr těch, kteří se dostanou na paluby plavidel směrem do Itálie či Řecka, je v mnoha případech v rukou militantů Islámského státu. Pokud se rozhodnou své lidi na palubu lodí a člunů dostat, nikdo jim v tom nemůže zabránit. Je prokázán nejméně jeden případ, kdy muslimští imigranti hodili přes palubu křesťany a ti v moři utonuli. Jejich gumový člun vyplul od libyjských břehů.

Islámský stát na pašování uprchlíků do Evropy také nehorázně vydělává, údajně si takto již přišel na více než 300 milionů dolarů. Na beznaději a nouzi uprchlíků si v Libyi takto přilepšují i jiné islamistické skupiny. Islámský stát také, pravděpodobně plánovaně, vyhání syrské uprchlíky z táborů na hranici s Jordánskem, aby tak oživil svůj nový lukrativní byznys.

Tvářit se, že žádné bezpečnostní riziko ze strany uprchlíků nehrozí, je při znalosti toho všeho nezodpovědné a nebezpečné. Riziko zjevně existuje, důkladným prověřováním identity těch, kdo do Evropy směřují, se ale snad dá minimalizovat. Přijímejme tedy skutečné uprchlíky, ale buďme velmi ostražití. Přísné prověřování, samozřejmě s respektem k lidské důstojnosti uprchlíků i k tomu, co prožili, není nic nehumanistického, spíš je to holá nezbytnost.

Otevřenost k pomoci uprchlíkům a k přijetí těch, kteří utíkají před bestiální nenávistí a fanatismem nebo před zničující chudobou, je dobrá a potřebná. Neměla by ale být provázena naivitou, příliš snadným odbýváním skutečných hrozeb jako neexistujících ani stejně snadným nálepkováním všech, kteří mají strach ze zcela reálné hrozby radikálního islámu, za různé —foby.

Bylo by velmi neblahé, kdyby si potřebný kritický pohled na islamistický extremismus, jeho mediální sílu a schopnost rekrutovat stále nové všeho schopné stoupence monopolizovali jen lidé z okruhu Bloku proti islámu. Odmítnout zvěrstva páchaná fanatiky s černou vlajkou a nepřipustit, aby k nim dostávali další a další příležitosti, se s humanistickým přístupem a otevřeností k pomoci lidem v kritické nouzi velmi dobře snáší.