Po letošním předávání Českých lvů komentoval Jan Svěrák výběr hostů předávajících ceny slovy „Bavili jsme se na prezídiu akademie o tom, koho vybrat, když si filmaři nikoho neváží. Politici nebo modelky nepřipadají v úvahu, veterány jsme už měli. Takže jediní, koho my filmaři respektujeme, jsou lékaři. […] Máme a měli bychom mít společný humanismus. A znáte to, za starých časů v hospodě u jednoho stolu seděli pan doktor, pan učitel a pan farář.“

Poslední věta navozuje dojem, jako by za starých časů bylo lépe, tehdy ještě lidé ctili pravidla a autority. To byly časy! Dnes už je to jen horší a horší, ti mladí si nikoho neváží…! Je tu ale i touha posadit filmaře ke stejnému stolu s elitou, která ostatním ukáže nebo vysvětlí, jak by měli žít. Nechci se pouštět do historicko-sociologické analýzy, proč tam sedí právě zmíněné profese a je-li skutečně tak zle, pokud už tam spolu nesedávají. Důležitý mi připadá ještě jiný prvek — onen „jeden stůl“.

Jestli něco výrazně postrádám u mnoha debat v českém prostředí, tak je to právě více stolů, případně změna lokálu kvůli nevyhovující kapacitě. Jak vypadá taková typická česká debata o důležitém aktuálním tématu? Ještě předtím, než začne, se  „u jednoho stolu“ více či méně důležití lidé usnesou, jaký má být její výsledek, a pak už jen ostatní přesvědčují o jediné možné správné a zodpovědné volbě.

Pochopitelně to vyvolá reakce. Z řad oponentů se pak vybere pokud možno největší pošuk nebo alespoň někdo zkompromitovaný či zkompromitovatelný a zinscenuje se rádoby vyvážená debata. Většinou to celé vede jen k polarizaci, lidé se přidávají k jednomu nebo druhému táboru, než aby zvažovali a rozváděli argumenty obou stran. K nejčastějším technikám boje patří zesměšňování protivníka či jeho obvinění, že schvaluje vraždu či ohrožení (jednotlivce, skupiny lidí nebo celé kultury, civilizace).

Nedávno jsem se shodou okolností dostala jeden den do sporu se zarputilými příznivci povinného očkování a hned druhý den s jeho stejně zarputilými odpůrci. Obě skupiny vykazovaly mnoho podobných rysů.

↗

Ústavní soudkyně Šimáčková zdůrazňuje, že je legitimní o rozsahu povinného očkování rozhodovat veřejně — v parlamentu, nikoli neveřejně — v expertní komisi ministra. Foto Wikilmages, Pixabay

Způsob vedení debaty, nebo spíše přesvědčování o vlastní pravdě, připomíná mnohdy demagogii zavilých antikomunistů vůči těm, co v jejich očích „bagatelizují zločiny minulého režimu“. Dřív nebo později přijde řeč na Miladu Horákovou, respektive na zabíjení. Chcete snad popřít, že by komunisti v padesátých letech vraždili a že tudíž komunistický režim je zločinný? Jak tedy můžete s komunisty vůbec mluvit nebo s nimi sestavovat vládu? A jak se vůbec můžete hlásit k levici, vždyť „levicový“, to je u nás v podstatě „komunistický“, ne?

Pokud kritizujete současný systém zleva, jste prostě komunista, tj. vrah Milady Horákové. Nechápete, že kapitalismus má sice své mouchy, ale je to nejlepší možný systém. Nevážíte si svobody, kterou pro vás vybojovala generace vašich otců. Podívejte se do Severní Koreje, kam vede ta vaše levicovost…

Pokud kritizujete současný systém očkování, jste prostě tmář, který nás chce vrátit o několik staletí zpátky a neváží si výdobytků moderní civilizace. Náš systém je nejlepší, proočkovanost také, to jen díky ní už neumíráme na stejné nemoci jako naši předkové. Poslat vás do zemí třetího světa, abyste viděli, jaké to je, když není očkování.

Jak je možné, že starší lidé „tu levici volí, copak oni zapomněli, jak to tady těch čtyřicet let, co byli komunisti u moci, vypadalo?!“ ptala se s manipulativní naléhavostí Martha Issová v klipu Přemluv bábu před několika lety. Ale i její vrstevníci dnes dokonce bez uzardění používají slova jako „třída“, „kapitál“ nebo „solidarita“!

Očkování je bezplatné, tak kvalitní péči tu máme, a nějaké biomatky nebo lesany nám tu budou na sociálních sítích šířit paniku ohledně údajných nežádoucích účinků nebo množství hliníku ve vakcínách? Copak nechápou, že tím popírají důležitost povinného očkování, a tudíž proočkovanosti naší populace? Copak neví, jak to tu před vynálezem očkování vypadalo?

Pokud si někdo pokládá podobné otázky a cítí se zneuznán ve svém bohulibém snažení, existuje velmi jednoduchá rada, jak pochopit své názorové oponenty: odsednout si od elitního stolku a přisednout si k těm, kteří mají jiné životní zkušenosti a řeší jiné problémy.

Možná bude sám překvapen, že nejsou názorově tak daleko, jak si je vybájil. Snad pochopí, že „levicový“ neznamená „ten, který banalizuje zločiny komunismu“, že se naopak na řadě věcí ohledně minulého režimu třeba shodnou. Snad pochopí, že „odpůrce stávajícího systému povinného očkování“ není automaticky člověk, který si „neváží očkování“ nebo že to nutně ani nemusí být člověk, co nenechává očkovat své děti.

Za vše může spiknutí

Přesvědčení o nutnosti pouze „jednoho stolu“, který rozhoduje o ostatních, jsem lépe pochopila, když jsem se dostala do debaty s militantními odpůrci očkování. „Militantním odpůrcem očkování“ (pozor nezaměňovat s „odpůrcem stávajícího systému povinného očkování“!) myslím lidi, kteří nechtějí nechat očkovat své děti vůbec, ale zároveň toto téma uchopili jako válku mezi zlou farmaceutickou lobby spolupracující s lékaři a zbytkem světa.

Tito militantní odpůrci vystupují v roli zachránců, pomáhají druhým „otevřít oči“ a mluví prorockou řečí. Věří konspiračním teoriím všeho druhu, někteří se dokonce domnívají, že za „nástrojem sloužícím k depopulaci lidstva“ (tím míní očkování) stojí Židé. Debata s nimi je nemožná, jakákoli kritika jejich výroků totiž automaticky znamená také účast v konspiraci.

Pokud se vám nelíbí hřímání známého propagátora spikleneckých teorií Daniela Solise na demonstraci týkající se novely zákona o očkování, znamená to, že jste se s někým spojili a chcete hnutí rozštěpit, nebo dokonce, že jste také podplaceni. Pokud se setkáte s těmito cvoky, začínáte chápat lékaře a vakcinology, že chtějí chránit zdraví všech dětí radši plošně.

Výsledný dojem z diskuzí s extremisty na obou stranách: domluvit se nejde. Zastánci povinného očkování jsou příliš povýšení, nezajímají je žádné jiné životní zkušenosti s vakcínami, nežádoucí účinky jsou podle nich zanedbatelné a pozorování „maminek“ založená na zbytečných emocích. Mají svá data a vy přece nejste odborník. K čemu nějaká diskuze?

Militantní odpůrci zase žijí ve schématu války, kdy na diskuze není čas ani chuť, a je nutno získat co nejvíc spojenců a zneškodnit nepřítele. Nepřítelem jsou pro ně farmaceutické firmy, s nimiž je propojen celý lékařský svět a doktorům se tudíž nedá věřit. I lobby farmaceutických firem, které skutečně do zdravotnictví zasahuje, by se dalo pojmout méně hystericky a méně manipulativně.

Jsem optimistka a věřím, že většinu v naší zemi tvoří lidé, kteří se pohybují mezi oběma póly. Je důležité, aby se ozvali právě „umírnění“ a narušili tak ono binární schéma. Některé hlasy už zaznívají i z tohoto neextrémního pole. Vůbec nejspornějším bodem je vyhláška ministerstva zdravotnictví o povinném očkování. 

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková v souvislosti se zásahem do tělesné integrity zdůrazňuje rozlišení mezi zákonem (v tomto případě v souladu se Základní listinou práv a svobod) a vyhláškou. Zdůrazňuje, že je legitimní o rozsahu povinného očkování rozhodovat veřejně — v parlamentu, nikoli neveřejně — v expertní komisi ministra. Zmiňuje také problematičnost očkování kojenců hepatitidou B nebo sankcí v souvislosti s očkováním proti tetanu.