Povinné očkování jako podmínka přijetí dítěte do mateřské školy není protiústavní. Rozhodlo tom plénum Ústavního soudu, když zamítlo návrh na zrušení ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví, ve slovech „předškolní zařízení mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci“.

Ústavní stížnost kvůli školkám podala matka jménem svého syna. Nepřijaly jej dvě mateřské školy v Náměšti nad Oslavou na Třebíčsku. „Matka v tom spatřovala porušení práva na předškolní vzdělání. Úplný zákaz přístupu zdravých dětí s nekompletním očkováním do mateřských škol považuje za nepřiměřený a iracionální. Matka nenašla zastání na úřadech ani u Nejvyššího správního soudu,“ uvedla ČTK. Ústavní soud již minulý týden rozhodl o tom, že očkování dětí je povinné a může ho i nadále nařizovat ministerstvo.

Napadené ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví stanoví pro přijetí dítěte do předškolního zařízení podmínku, spočívající ve splnění povinnosti podrobení se stanoveným pravidelným očkováním. Výjimkou, kdy pro přijetí dítěte do předškolního zařízení není splnění uvedené podmínky vyžadováno, jsou podle napadeného ustanovení případy, kdy má dítě doklad o tom, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci.

„Podle Ústavního soudu představuje očkování obecně, jako prostředek imunizace proti vybraným nákazám, společenský benefit vyžadující sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity od těch, kteří podstupují riziko, v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání však označovaném za minimální, aby ochránili zdraví celé společnosti,“ uvedla tisková mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková.

Očkování dostatečné většiny populace totiž údajně zabraňuje šíření nákazy vybraných nemocí, čímž poskytuje ochranu nejen těm, kteří byli očkováni. „Čím vyšší je pak podíl neočkovaného vůči očkovanému obyvatelstvu, tím vyšší je také riziko opětovného rozšíření nákazy, a to nejen mezi těmi, kteří dobrovolně odmítli očkování, ale také mezi těmi, kteří nemohli být očkováni z vážných, zejména zdravotních důvodů,“ vysvětlila.

„V neposlední řadě je,“ uvedla tisková mluvčí soudu, „rozšířením nákazy ohrožena i ta část osob, která sice očkována byla, avšak vakcinace v jejich případě nedosáhla požadovaného efektu. V posuzovaném případě, kdy je vakcinace podmínkou pro přijetí dítěte do mateřské školy, jsou těmito osobami, vystavenými riziku nákazy, zejména děti, které mohou v případě nákazy čelit zvlášť závažným důsledkům.“

Z těchto důvodů lze podle Ústavního soudu považovat podrobení se očkování dítěte před jeho přijetím do mateřské školy za akt sociální solidarity, který nabývá svého významu s rostoucím množstvím očkovaných dětí v kolektivech těchto předškolních zařízení. Odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu si vyhradila pouze soudkyně Kateřina Šimáčková.

Šimáčková: soudce svazuje společenská debata o případné škodlivosti očkování

Podle Šimáčkové je povinnost podrobit se očkováni proti devíti nemocem (záškrt, tetanus, černý kašel, dětská obrna, žloutenka typu B, onemocnění vyvolaná Haemophilus influenzae typu B, spalničky, zarděnky, příušnice) jako podmínka vstupu do předškolního vzdělávání, protiústavní. Podobně jako minulý týden, kdy plénum rozhodlo o tom, že očkování dětí je povinné a může ho i nadále nařizovat ministerstvo, zůstala Šimáčková ve svém názoru osamocena.

Ve svém tehdejším odlišném stanovisku zdůraznila, že nejjednodušší a základní protiústavnost spatřuje v porušení výhrady zákona, stanovené v čl. 7 odst. 1 Listiny, který jednoznačně stanoví, že zásah do tělesné integrity musí být proveden jen zákonem, nikoli ministerskou vyhláškou. Jinak řečeno, nedotknutelnost osoby může být podle jejího mínění omezena pouze v případech stanovených zákonem.

„Zároveň aktuální právní úprava ani nesplňuje požadavek přiměřenosti zásahu do základního práva, neboť sledovaného cíle (ochrany veřejného zdraví) by šlo dosáhnout ve stejné míře šetrnějšími prostředky, při kterých by výběr vakcíny a dávkování byl ponechán na samotných rodičích po konzultaci s lékaři,“ uvedla ústavní soudkyně s tím, že současná právní úprava neobsahuje objektivní odpovědnost státu za škodu na zdraví jedince, který se podrobil povinnému očkování.

Navíc výčet nemocí, proti kterým je povinné očkování stanoveno, je podle jejího názoru nadměrný, neboť u všech není tato povinnost dostatečně odůvodněna ochranou veřejného zdraví. Pokud jde o očkování jako podmínku pro přijetí do mateřské školy, připomíná, že právo na vzdělání je mimo jiné zakotveno v evropské Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod.

Šimáčková tvrdí, že rozumnost úpravy je nutné zkoumat u povinnosti podstoupit očkování proti každé z devíti nemocí zvlášť. Mohou být totiž děti, které jsou očkovány jenom proti některým nemocem. „Přitom racionální teoreticky může být zákaz přijmout do předškolního zařízení dítě, které nepodstoupilo žádné očkování, avšak již nikoliv děti, které podstoupily některá očkování, pokud u toho zbytku, který jim chybí, neexistuje rozumný vztah se sledovaným legitimním cílem,“ vysvětlila.

Jako příklad uvedla očkování proti tetanu, které vůbec neohrožuje svou nakažlivostí od jednoho dítěte ostatní děti. „Vyžadovat očkování proti tetanu jako podmínku přijetí do předškolního zařízení, tedy nemá žádný racionální vztah ke sledovanému cíli zamezení šíření nakažlivých nemocí v kolektivu dětí předškolního zařízení,“ zdůraznila.

„Obdobně se domnívám, že rozumné není ani vyžadování očkování proti hepatitidě typu B jako podmínku vstupu do předškolního zařízení. Tato nemoc je totiž, až na naprosté výjimky, přenositelná sexuálním stykem či kontaminací krve, například skrze používání společných injekčních stříkaček u drogově závislých. Její přenositelnost u malých dětí je velmi omezená a sledovaného cíle tato podmínka tedy téměř nemůže dosáhnout,“ dodala.

Zpochybňuje také argument nálezu, dle kterého lze obdobné podmínky pro vstup do předškolních zařízení nalézt také v jiných státech, konkrétně ve Francii. Podle ní je nepřesvědčivý. „Zejména ignoruje skutečnost, že tato povinnost se ve Francii týká pouze tří nemocí (záškrt, tetanus a obrna) a nic tedy nevypovídá o racionalitě české úpravy, která vyžaduje očkování proti devíti nemocem,“ uvedla Šimáčková.

V závěru zopakovala, že většina Ústavního soudu i k tomuto návrhu přistoupila příliš svázaná probíhající společenskou debatou o případné škodlivosti očkování.

„Též považuji solidaritu při ochraně veřejného zdraví za vysokou společenskou hodnotu, ale nemyslím, že bychom k ní přispěli tím, že jako ústavní soudci přimhouříme oko nad neústavností právní úpravy a nepomůžeme ke zkvalitnění právní úpravy, čímž by došlo i ke zvýšení legitimity realizace této důležité společenské hodnoty,“ vysvětlila.

„Před Ústavním soudem přece v obou očkovacích případech neležela otázka, zda očkovací povinnost má být v právním řádu zakotvena či nikoli, ale jak má takováto právní úprava vypadat, aby byla ústavně konformní. A většina se spokojila jen tím, že se vyjádřila obecně ve prospěch očkovací povinnosti, aniž by však dostatečně zkoumala kvalitu všech aspektů posuzované právní úpravy,“ uzavřela Šimáčková své odlišné stanovisko.