Nejvášnivější diskuze na internetu bývají pod články o muslimech, Romech, domácích porodech a očkování. Společným jmenovatelem je nebezpečí. Někteří lidé se cítí ohroženi, pokud by z jejich pohledu příliš liberální společnost dostatečně netrestala Romy za kriminalitu, muslimy za popírání západních hodnot, ženy za to, že hazardují se zdravím dítěte a neočkující za to, že ohrožují celou společnost chorobami.

Návrh zákona, který se má 8. ledna projednávat ve zdravotním výboru poslanecké sněmovny, se týká právě očkování, a radikálně mění dosavadní zvyky. Myslím, že takovému kroku by měla předcházet veřejná debata. Stalo se v ČR nedobrým zvykem, že debata o důležitých tématech buď vůbec neprobíhá, nebo pokud se silou vůle vytvoří, zbytečně se polarizuje a přeměňuje na souboj dobra se zlem.

Častý argument zastánců povinného očkování všech devíti nemocí u dětí bývá, že o očkování by měli rozhodovat odborníci, že rodiče tomu nerozumí, a jejich svévole pak ohrožuje veřejné zdraví. Problematická je však zodpovědnost, kterou za to kdo nese. Když už bych přijala argument, že hlavní slovo mají odborníci, ať tedy i oni nesou zodpovědnost za nežádoucí účinky, které vakcíny u některých jedinců vyvolávají.

Současná praxe je taková, že zodpovědnost sice nese plně rodič (který rozhoduje o tom, jestli bude jeho dítě očkováno), avšak očkování je mu vnucováno a jeho odmítnutí má za následek např. nepřijetí dítěte do školky, někdy i nahlášení na „sociálku“. Rodiče dětí s trvalými následky po očkování si jen rvou vlasy a říkají: „My jsme si o tom tehdy nic nezjišťovali, dát dítě očkovat byla samozřejmost, a když přišly následky, všichni od toho najednou dali ruce pryč nebo tvrdili, že to s očkováním nesouvisí.“