Nejvášnivější diskuze na internetu bývají pod články o muslimech, Romech, domácích porodech a očkování… Stejnou větou začínal text Mariany Otterové, který vyšel v DR poslední den loňského roku. Dala by se zahrnout do první kapitoly příručky pro začínající žurnalisty.

Očkování je jedním z těch témat, na která si dnes může udělat každý člověk velmi vyhraněný názor a podepřít jej tvrzením odborníků. Má totiž své erudované zastánce i kritiky. Esencí těchto dvou pólů budiž například duel lékařek, Hany Cabrnochové z České vakcinologické společnosti a Ludmily Elekové pod neurotickou taktovkou moderátorky Daniely Drtinové.

Jak se v tom potom jako klient zdravotnictví vyznat? Komu věřit? A co? Na vakcínách přece vydělávají mocné farmaceutické firmy, jejichž prvotním zájmem v tržní logice není naše zdraví, nýbrž jejich zisk a obrat. Média zaznamenávají případy rodin, jejichž děti utrpěly povinným očkováním vážné zdravotní komplikace. Některé státy mají na odškodnění lidí poškozených vakcínami dokonce své fondy. Povinné vakcíny nás nadto mají ochránit před nemocemi, které se v našich končinách prakticky nevyskytují…

Je vlastně zcela pochopitelné, když z takových poznatků člověk-rodič, motivovaný jen a pouze starostí o zdraví svého dítěte, vyvodí, že očkování je zlo.

Je zde ale ještě druhá stránka příběhu. Zatímco své názory konstruujeme na půdorysu příběhů lidí poškozených očkováním, případně na aroganci molochu zdravotnictví, opačná vyprávění — tedy s líčením dopadů epidemií černého kašle, tuberkulózy, žloutenky typu B, tetanu, dětské obrny nebo záškrtu — se nikde nesetkáme. Tyto nemoci neznáme. Nepamatujeme si je. Nemáme s nimi živou zkušenost. Přitom právě ony jsou důvodem, proč jako společnost vakcíny podstupujeme.

↗

Čapkův doktor Galén léčil chudé a bral si od nich tolik, kolik mohli zaplatit. Dnes nás léčí zdravotnicko-farmaceutický moloch, jemuž nejde jen o naše zdraví a už vůbec nepomýšlí na mír. Repro DR

V důsledku toho se můžeme celkem běžně setkávat s reakcemi typu „jak dlouho si ještě necháme nařizovat píchání sraček do našich dětí“, a ne „vloni zemřela naše holčička černý kašel, letos ho má chlapeček a je na tom opravdu špatně… proč s tím někdo něco neudělá?!“.

Ať už se nám to líbí či nikoli, vakcinace rozhodně patří k největším výdobytkům moderní společnosti a účinná v potírání nemocí byla a je jen proto, že je plošná. Lze ji dokonce označit jako důslednou aplikaci socialismu ve zdravotnictví. Můžeme v ní číst prvky solidarity a semknutí společnosti proti vnější hrozbě.

Co se stane, rozhodnu-li se dnes jako rodič své dítě neočkovat? Velmi pravděpodobně nic. Je zde nezanedbatelná šance, že se tak předejde možným zdravotním komplikacím spojením s podáním vakcíny. A je stejně tak pravděpodobné, že jeho dítě nikdy žádnou z devíti chorob spojených s povinným očkováním neonemocní.

Je ovšem potřeba mít na paměti, že se tak stane díky většině těch, kteří očkování podstupují. Logika, která zde platí, je úplně stejná, jako když firma ke svému podnikání využívá českou infrastrukturu, ale daně (ne)odvádí na Panenských ostrovech.

Dát své dítě očkovat můžeme chápat trochu jako vystavit jej riziku ve prospěch společenského dobra. To už samozřejmě připomíná známou Sofiinu volbu a těžko se divit komukoliv, kdo se jí vzepře. Zvlášť když žijeme v nepřehledném světě přesvědčivých informací z obou stran. Zvlášť, když je tak těžké rozklíčovat, které mají původ v kongresech a studiích financovaných farmaceutickými firmami.

Moderní medicína je mocná. Ne všemocná, ale drtivé většině pacientů pomáhá. Jako bychom ale zapomněli, že i lékař je člověk a jako takový se může mýlit. Současně také jako bychom nebyli připravení přijmout, že i léky, které skoro všem pomáhají, mohou v jednotlivých případech vyvolat závažné alergické reakce a další komplikace.

Všechny léky, nejen očkování. Debata o tom, kde leží hranice přijatelných rizik, je legitimní, vede ji odborná komunita i veřejnost. O blahodárnosti samotného principu očkování ale pochybuje jen zanedbatelný počet odborníků. Snad by si to stálo za to připomenout.

Zkreslení našich představ o tom, co medicína může a zmůže, je ve světle záplavy všemožných informací, které nám jsou dostupné, až zarážející. Stejný problém je, že rizika spojená s léčením nebereme jako fakt. Od moderního světa očekáváme, že má být neomylný a dokonalý. Jenže on není.

Kde ovšem hledat příčinu tohoto stavu a jak jej narovnat? Co může zlepšit samotná lékařská obec? Jistě mnohé. A co může změnit školství, o jehož odtažitosti od reálných problémů a reálného světa se mluví stále častěji? Může vést i k osvojení schopnosti být poučenou pacientkou?

Máme-li za to, že očkování jako takové je dobrý nápad a výdobytek moderní společnosti, je slabošské, chce-li jej stát vynucovat pod pohrůžkou až několikamilionových pokut dětským lékařům a statisícových pokut provozovatelům školek a táborů. To je zkrátka nepřiměřený tlak a pokleslá donucovací taktika, hodná fundmentalistů, nikoli demokratické společnosti. Má-li veřejnost přístup k takovému množství informací jako nikdy dříve, potřebujeme rozumného průvodce, a ne zlého policajta, který dokáže akorát rozdávat příkazy a pokuty.

Veřejný prostor je v posledních hodinách pod dojmem tragických událostí v Paříži prosycený řečmi o svobodě. Kdejaký politik by si s ní klidně vytapetoval pracovnu, případně si ji nechal vytepat na manžetové knoflíčky… Nakolik vážně to se svobodou myslíme, prověří nejen to, jak naložíme s událostmi v redakci Charlie Hebdo, ale i to, jak dopadne projednávání novely zákona o ochraně veřejného zdraví z pera ministerstva zdravotnictví.