Je-li Skotsko zemí, ve které se na rozdíl od ostatních zemí Velké Británie dlouhodobě daří progresivní levicové politice, mají Skotové právo za účelem obrany této politiky usilovat o odtržení od Velké Británie a Skotsko ustavit jako nezávislý suverénní stát? Ano, pokud je to legální (britské a skotské zákony to dovolují) a legitimní (pokud je to projev vůle většiny Skotů vyjádřené lidovým hlasováním). Je to ale rozumné? Není.

Kdo zaručí, že ve Skotsku jako samostatném státě někdy v budoucnu nevystřídá progresivní politiku pro-tržní konzervativní politika, která má navrch v Anglii? Tedy ta, kterou od dob Margaret Thatcherové více méně provádí Downing Street? Může to někdo vyloučit, pokud zůstane herní prostor ve Skotsku demokratický, otevřený?

A pokud se to stane, ale v nějaké samosprávné lokalitě Skotska se přece jen tato progresivní politika udrží jako dominantní, mají obyvatelé této lokality právo znovu usilovat o to, aby se stala samostatným státem? Ano, pokud to umožní skotské zákony a pokud se většina obyvatel dané lokality takto v referendu rozhodne. Ale opět, je to rozumné? Není.

Aby bylo jasno. Tady nejde o nesouhlas s právem na nezávislost a státní suverenitu nějakého samosprávného celku, který byl součástí vyššího státního útvaru. Takové právo sice není v rámci federativního či konfederativního uspořádání demokratických států samozřejmostí, ale je s demokracií zcela v souladu. A v souladu s demokracií je koneckonců i jakýkoli důvod, který k použití takového práva vede, pokud je tento důvod demokraticky legitimizován (volbami, referendem).

Jde ovšem o to, zda je rozumné (nikoli legální či legitimní) odtržení nějakého samosprávného celku od nějakého vyššího státního útvaru právě z toho důvodu, který byl uváděn mnohými zastánci nezávislosti Skotska, a který se setkal s mimořádným pochopením v některých levicových kruzích. (Mimochodem, dodnes si mnozí lámou hlavu nad tím, zda by v roce 1993 došlo k rozpadu Československa, kdyby v roce 1992 v parlamentních volbách nezvítězil na Slovensku spíše „levičák“ Mečiar a u nás „pravičák“ Klaus.)

Co je ale rozumné? V tomto případě jde o lepší odhad vedlejších a často primárně nezamýšlených přímých důsledků našich činů. Je pravda, že dobrá demokracie a progresivní politika předpokládá solidární vztahy a těm se nejlépe daří spíše v menších a uzavřenějších komunitách. Takže je jasné, že s vývojem komplexních společností to má demokracie a progresivní politika těžší.

Nicméně v dějinách se ukázalo, že demokracii a progresivní politice se může nakonec dařit i ve vysoce komplexních společnostech pokrývajících rozsáhlá teritoria v hranicích dnešních národních států. Vývoj novodobého kapitalismu vyúsťující v  silné sociální státy (zvláště státy sociálnědemokratického typu) je toho dobrým příkladem (příkladem je i Skotsko).

↗

Kdo zaručí, že ve Skotsku jako samostatném státě někdy v budoucnu nevystřídá progresivní politiku pro-tržní konzervativní politika, která má navrch v Anglii? Foto archiv skotské vlády

Jenže s pokračující globalizací se komplexnost různých společenství zvyšuje a globální prostor dnes ovládá kapitál „osvobozený“ od národních demokratických pravidel. Za této situace je stále zjevnější, že dnešní národní státy se stávají příliš „malými“ na to, aby byly nadále pro demokratickou a progresivní politiku dostatečnou pojistkou.

Má tedy demokracie a progresivní politika šanci, pokud se stáhne do menších samosprávných lokalit a ty se ustaví jako samostatné státy? Je toto uspokojivá odpověď progresivní politiky na dnešní nepřijatelnou, nadnárodním kapitálem ovládanou podobu globalizace?

Jsem přesvědčen, že není. Taková politika představuje pro demokraty a progresivisty existenční nebezpečí. To není ofenzivní, ale defenzivní (ústupová) obrana demokracie a progresivní politiky proti destruktivním účinkům současné podoby globalizace.

Argument, že by se „sociálnědemokratické“ samostatné Skotsko stalo aktivnějším podporovatelem integrace EU, se mi jeví jako silně spekulativní. Jsou dnešní silné sociálnědemokratické státy „frontmeny“ takového úsilí? Švédové se v plebiscitu roku 1994 vyslovili pro vstup do EU až po dlouhém váhání. Norsko není členem EU dodnes.

Váhání Švédska a nečlenství Norska bylo a je, mimo jiné, motivováno obavami, že vstupem do EU, kde platí v průměru nižší sociální standardy, by se mohly v obou těchto zemích štědré sociální systémy výrazně destabilizovat. Tohle je stále významný faktor defenzivní obrany progresivní politiky, která své úsilí primárně soustředí na národní úroveň. (Švédové jsou sice velkými zastánci evropské integrace, ale při tvorbě sociální eurounijní legislativy, ve které hrají až příliš často roli „kompromisy“, se spíše drží vzadu.)

Proto si myslím, že progresivisté a demokraté musí obranu svých politických cílů na národní úrovni pojistit především zvýšeným úsilím o jejich prosazení v rámci nadnárodních celků. V evropském kontextu to předpokládá co nejaktivnější zapojení do evropského integračního procesu, resp. jeho mnohem výraznější ovlivnění normativy progresivní politiky.

Strategie obrany progresivní politiky, které výlučně soustředí své úsilí na národní úroveň, nebo strategie, které se snaží progresivní politiku revitalizovat štěpením států, jsou krajně nejistým řešením. V dlouhodobém zápase o podobu globalizace příliš nepomohou.

Závěrečná poznámka: Ve své úvaze jsem úmyslně pominul zamýšlet se nad skotským referendem jako precedentem motivujícím ke konání referend v jiných evropských zemích, ovšem z  méně „ušlechtilých“ důvodů (etnických, náboženských, ekonomických). Takže ani ty nemohu považovat za rozumné.