Hledání identity

Jiří Vyleťal

Hledání identity je ve své nejniternější podobě hledáním domova. Je to touha po místě v bezpečí, po předvídatelnosti, po naplnění touhy být přijímán druhými. Z čeho čerpají svoji identitu občané Rakouska?

Jeden by řekl: „Hledat identitu, to je jako vydat se s taškou na nákup rozumu.“ Ptají-li se však po identitě společnosti lidé, jimž její blaho leží na srdci více než prosperita vlastní, nelze jejich otázku takto snadno odbýt.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V dávnější minulosti se naší společnosti — bývala tehdy mnohem rozmanitější, než dnes - nabízelo identifikačních vzorů několik. Ty, které se jí jevily nejsnadněji aplikovatelné, přijímala ochotně za své. S pravidelným odstupem dvaceti let se jich však zase zbavovala, aby se chopila identifikačních vzorců nových, stejně prchavých, a ty pak po vzoru předchozích opětovně ukládala do starého železa. Nejprve to byla idea všeslovanská, po ní užší idea národní, poté idea komunistická a naposledy idea tržní.

Té poslední z nich dnes nevěří nejspíš už nikdo. Za svou ji v zájmu udržení privilegií vydávají pouze ti, kteří si na ní vystavěli svoji živnost. Žádný div, vždyť jak již řečeno, s těmi předchozími to nedopadlo jinak.

Z nových identit, o nichž se dnes diskutuje a do nichž přemýšliví lidé vkládají naděje, stojí za zmínku identita evropská, také identita zemská se silným důrazem na samosprávu a nakonec i identita křesťanská. Ta je ze všech početně nejméně zastoupena, avšak její kořeny sahají nejhlouběji.

V následujícím textu se nebudeme zabývat porovnáváním identit, ale podíváme se na tu, s níž má autor těchto řádků osobní zkušenost. Řeč bude o identitě našich jižních sousedů.

Rakouská identita národní a státní

Zeptáte-li se Rakušana na rakouský národ, bez rozpaků vám odpoví, že žádný rakouský národ neexistuje. Rakušané prý žádným národem nejsou. Jsou, jak se vzápětí dozvíte, míchanicí Germánů, Jižních Slovanů, Maďarů, Italů a Čechů. Strávíte-li nějaký čas mezi Rakušany, přesvědčíte se, že tomu tak skutečně je. Což je stav, který každý Rakušan považuje za zcela přirozený. Rakouská identita, neřku-li něco na způsob národní hrdosti, v Rakousku neexistuje.

Zamíříte-li svou otázku směrem k rakouskému státu, dozvíte se, že Rakousko je malý stát, který si neklade přehnané ambice, nehraje si na most mezi východem a západem a docela si považuje toho, že je jako takový respektován státy významnějšími.

Identita s vlastním státem v Rakousku opravdu existuje, jenže v pojetí, které nemá s obvyklým mocenským postavením států nic společného. Foto neznámého autora, flickr.com

Na co však jsou Rakušané hrdí, je státní smlouva z roku 1955, která jasně ukotvila dnešní Rakousko v poválečné Evropě. Tehdejší prozíraví a odvážní rakouští politici, zejména Karl Renner, si vymohli odchod okupačních vojsk (sovětských, britských, francouzských a amerických) za podmínky, že Rakousko zůstane neutrální a nepřipojí se k žádnému vojenskému paktu. Tímto mimořádně významným aktem se Rakousko uchránilo jak před komunismem, tak před nejliberálnějšími výstřelky amerikanizace.

Silný sociální stát — Rakousko jej však budovalo i v meziválečném období - měl své opodstatnění také ve státní smlouvě z roku 1955. Ta totiž Rakousku propůjčovala značnou nezávislost na obou stranách železné opony.

Identita s vlastním státem v Rakousku opravdu existuje, jenže v pojetí, které nemá s obvyklým mocenským postavením států nic společného. Rakouské pojetí státu je vysloveně mírotvorné. Přesto, nebo právě proto neudělali Rakušané fatální chybu v tom, že by zrušili brannou povinnost. Což je ostatně také jeden z možných identifikačních znaků, jímž se občan hlásí ke svému státu.

Rakouská identita zemská

Rakousko není rozděleno do krajů, ale do deseti zemí. Dovolím si je vyjmenovat: Vídeň, Dolní Rakousko, Horní Rakousko, Burgenland, Štýrsko, Salzbursko, Korutany, Východní Tyrolsko, Tyrolsko a Vorarlberg. Už pro názvy samotné, jak z nich na rozdíl od názvů jako východní, severní atd. voní domovina, má člověk chuť tam někam patřit.

Rakušané dokázali díky svému naturelu, jejž lze ve zkratce vyjádřit slovy „žít a nechat žít“ nebo „žádné hurá změny“, vtisknout každé ze spolkových zemí cosi typicky vlastního. Kroje, nářečí, architekturu, lidové umění a to vše hluboce spojeno s místním krajinným rázem. Odlišnosti tohoto druhu lze nezřídka pozorovat vesnici od vesnice.

Ano, v Rakousku je velmi živá sounáležitost člověka s místem. Není to však sounáležitost rozdělující, vymezující se vůči sounáležitosti jiné. Žádný Štajerák vám neřekne, že je rád, že není Tyrolák, ale že je rád Štajerákem, jako by byl rád Tyrolákem, kdyby v Tyrolsku bydlel.

Identita zemská ovšem předpokládá jedno: plnohodnotný život na venkově. Vylidňování vesnic, které začalo v 19. století jako důsledek průmyslové revoluce, postihlo i Rakousko. Statky vysoko v horách odkázané na pastevectví byly opouštěny svými hospodáři. Jenže rakouská státní správa dokázala v pravý čas rozpoznat tragedii, ke které by likvidace venkova vedla, a našla způsob, jakým zemědělce v krajině udržet. Byly to opět plody zdravé rakouské uměřenosti.

A tak v kdejaké vesničce, o níž by se u nás mělo zato, že se v ní neuživí ani hospoda, je těch hospod několik, je tam truhlář, tesař, lakýrník, pekař, benzinová pumpa s autodílnou a samozřejmě řada statků, do nichž si lidé chodí - pěkně postaru - pro mléko, vajíčka, maso a pálenku. V takovém prostředí najde člověk své místo mnohem snáze, než tam, kde se na víkend nahrnou lidé z města, spustí cirkulárky, sekačky a křovinořezy, do lesa vyrazí s motokárami a odpad nahází do rokle naproti přes cestu.

Zemské identitě Rakouska napomáhá všemi provozovaná turistika. Ta z jakýchsi zvláštních důvodů nepřerostla v chataření, trampování ani napodobování Divokého západu, ale zůstala tím, čím byla od začátku. Radostí z cesty přírodou a pobytu v ní. Ducha povznášející stránkou rakouské turistiky jsou křesťanské poutě do mariánských poutních míst.

Krajina kolem Mariazellu, což je nejznámější rakouské poutní místo ležící v horách na rozhraní Dolního Rakouska a Štýrska, je do vzdálenosti sto a více kilometrů protkána poutními stezkami vedoucími do baziliky v Mariazellu. Vydáte-li se na několikahodinový výlet po značkách v této oblasti, není možné, abyste poutníky k Panně Marii nepotkali.

Zemská identita kromě plnohodnotného života na vesnici, uchovávání tradic a lásky k přírodě vyžaduje ještě jedno: správní instituce v takové blízkosti občana, která jej neodděluje od známého prostředí. A tak každý Rakušan vyřídí téměř veškerou svoji agendu nejdále v okresním městě, zcela výjimečně v hlavním městě spolkové země, a do Vídně, pokud nepotřebuje vízum do exotické země, nemusí jet za celý život. Vídeň se v Rakousku navštěvuje ze stejného důvodu jako u nás Hradčany, Malá Strana a Staré Město. Kvůli památkám.

Závěr

Hledání identity je ve své nejniternější podobě hledáním domova. Je to touha po místě v bezpečí, po předvídatelnosti, po naplnění touhy být přijímán druhými. (Doporučuji si přečíst poslední knihu Jana Kellera Posvícení bezdomovců, která toto téma probírá do hloubky.)

Mnoho se u nás v tomto směru udělalo v posledních desetiletích špatně. Přespříliš se přeorávalo. V posledku se před zdravým rozumem upřednostňovala moc těch, kteří se k ní momentálně dostali. Ideologické koncepty - tím národním počínaje a tržním konče - měly navrch před zkušenostmi léty ověřenými. Přečasto se ve jménu světlých zítřků, k nimž nikdy nedošlo, ničilo i to, co politické elity zajímat ani nemuselo.

Těžkou ránu sounáležitosti člověka s domovinou zasadili nezodpovědní a nenávistí zaslepení politici, kteří své spoluobčany vyhnali po roce 1945 z jejich domovů. Těžkou ránu venkovu zasadili komunisté kolektivizací a rozkulačováním v zemědělství.

Identita člověka s tím, kam patří, je povahy vesměs duchovní, ač je vázána na věci hmotné jako v případě identity zemské. Jako taková je i ona zdrojem nepsaných norem lidského chování, jež určují kvalitu života společnosti i jednotlivce.

A tak si myslím, že ač se prozatím můžeme, a snad bychom se i měli inspirovat identifikačními vzory ze zahraničí, nenahradíme nalezenou identitou spravedlivý společenský řád.

Hledání identity, je-li pravdivé, bude vždy nakonec jen částí hledání řádu, který má přinést dobro všem.

    Diskuse
    July 23, 2014 v 8.34
    Kolektivní identita je něco, co je člověku dáno převážně zvnějšku – jeho rodiči, vychovateli a vůbec prostředím, v němž žije. Aby to ovšem fungovalo, musí člověk tu kolektivní identitu přijmout za svou. Musí totiž vlastní specifickou identitu nějakým způsobem sladit s tou kolektivní.
    V závěru se autor zmiňuje o „hledání řádu, který má přinést dobro všem“.
    Kolektivní identita může být, myslím, právě s hledáním takového řádu poněkud v rozporu.
    Jedním z důvodů, proč lidé odmítají konkrétní kolektivní identitu, může být totiž i ten, že v ní ten řád nenalézají. A tak ho hledají jinde.
    JP
    July 23, 2014 v 13.55
    Rakouská idylka?
    Tak za prvé, ono je opravdu dosti obtížné hledat nějakou národní či státní identitu ve státě, který je svým způsobem jenom "zbytkovou masou" rozpadlého impéria, a ve své novodobější historii relativní velikosti dosáhl jenom jako součást jiného, brutálního a barbarského impéria.

    To ale není naprosto to nejdůležitější; celé to líčení údajné rakouské idylky především zakrývá fakt, že i rakouská společnost (stejně jako kterákoli jiná západní společnost) je vnitřně hluboce rozpolcená na část progresivnější a na část hluboce (katolicky) konzervativní, které nikdy nemohou nalézt nějakou společnou identitu. A navíc, právě Rakousko se mezinárodně "proslavilo" tím, že v něm poprvé v poválečné době politicky prorazila strana s krajně pravicovými až vysloveně fašistoidními tendencemi. Což ovšem rakouskou společnost rozpoltilo ještě více; a ještě více ji vzdálilo nějaké společně sdílené "národní identitě".

    Takže, pokud opravdu chceme nalézt a vytvořit nějakou pravou, nefalšovanou národní identitu, pak je především nutno vyřešit fundamentální rozpory jdoucí napříč každou současnou společností - namísto toho opájet se iluzí jakési "rakouské idylky".
    JV
    July 23, 2014 v 21.8
    Pro pana Poláčka
    Vážený pane Poláčku,
    děkuji za Vaši upřímnou reakci.

    Víte, možná je to z mého článku málo znát, ale mně nešlo o vylíčení nějakého idylického stavu. Chtěl jsem čtenáře, kteří o identitě naší společnosti přemýšlejí, seznámit s identitou ze společnosti jiné.

    Také se domnívám, že je docela škoda, když je komusi předložen koncept jiný než je ten domácí - případně takový domácí koncept ani neexistuje - a tento jiný koncept je bez serioznějšího uvažování shozen, případně zesměšněn. Obvykle s poukazem na to, že tam, kde vznikl, je cosi špatného, a tudíž nám nemají co radit.

    Nevidím, že by kdy takový postoj přinesl něco dobrého.

    S pozdravem a přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    DU
    July 24, 2014 v 12.26
    Patrný rozdíl
    Velké poděkování za tento článek patří autorovi, také proto, že autor sám několik let v Rakousku žil a může o zdejší identitě hovořit daleko lépe a zasvěceněji.

    Samozřejmě že u nás i našich sousedů a všude ve světě zápasíme s pozdním kapitalismem a globalizací. Některé pospolitosti však současné světové problémy snášejí mnohem lépe než my. Hlavní rozdíly jsou tyto a jsem rád, že v článku jsou podstatně vystiženy:

    1. Pozitivní vztah ke státu i k samosprávné zemi (aniž by byl vztah k zemi v rozporu nebo v konkurenčním vztahu).
    2. Podpora regionální a lokální ekonomiky.
    3. Přirozený a individuální vztah k vlastní kultuře a životnímu prostředí.
    4. Důraz na rozvoj všech regionů a venkova.
    5. Snaha o to v současných podmínkách udělat reálně maximum pro co nejlepší životní úroveň. Bez velkých ambicí být "mostem mezi Západem a Východem" v kontrastu s podřizováním se velmocenským zájmům nebo izolacionismem.

    U nás jsem se často např. u zemského patriotismu setkal s pohrdáním, které by v Rakousku bylo nepředstavitelné. Často se objevila nějaká negativní odezva ve smyslu "tak se odtrhněte" (aniž by to kdokoli chtěl nebo usiloval) nebo "vždyť všichni Moraváci jsou nalezlí v Praze" či "nechte si Topolánka, Čunka, Nečase, Sobotku, Haška na Moravě" apod. Vypovídá to, bohužel, o vzájemné netoleranci, která je u nás usazena z minulosti.

    Hodně v této věci působí centrum. V architektuře a ve vnější podobě sice jen těžko poznáte rozdíl mezi ulicemi Vídně, Bratislavy, Brna či Prahy. Vídeň však k regionům (svého času i k našim zemím) fungovala jako společné centrum kontaktu, setkávání a integrace s respektem k různorodosti kultur. Ve Vídni bylo hodně místa i pro český a moravský slovanský živel. Zatímco Praha tradičně polarizovala, byla razičem své cesty, centrum fungovalo jako soustředění unifikovaného programu, kterému se okolí muselo podřídit a přijmout ho bez výhrad. Svou roli jistě hraje i geografie. Praha jako centrum české kotliny s jedinou úzkou výpustí v Hřensku. Vídeň s otevřenou západo-východní cestou do horního i dolního Podunají, stejně tak i na jih přes uherskou nížinu až k Jaderskému moři a na sever moravskými úvaly až do nížin směrem k Pobaltí. Celkově je mnohem užitečnější tato otevřenost v kombinaci s realismem ve smyslu postupného budování dálnic v Alpách, tunel po tunelu než velkolepých vysněných projektů typu kanál Dunaj-Odra-Labe, které se stejně nakonec nezdaří.
    July 24, 2014 v 13.57
    Wirgefuehl
    Rakousko bylo nepochybně při vytváření národní identity po druhé světové válce velmi uspěšné; jak se trochu jízlivě říká, podařilo se mu přesvědčit svět, že Beethoven byl Rakušák a Hitler Němec. Němci byli oba.

    Za německého hudebníka se ostatně považoval i Mozart, ve smyslu zemské identity (jako byl Bach saský skladatel) by ostatně byl Salburčan, ne Rakušan. Ministryně Hanáková měla pravdu, když ho za německého skladatele označila.

    V roce 1918 byl Němcem i v článku zminovaný Karl Renner, který navrhoval, aby se jeho nový stát jmenoval Suedostdeutschland (Jihovýchodní Německo). Nějací Rakušané ovšem v Rakousku byli už před rokem 1945 a dokonce i za RU. Třeba ˇZidé jako Joseph Roth a Stephan Zweig.

    Rakouští politici dokázali maximálně využít toho, že spojenci nepovažovali Rakousko za poražený stát, ale za stát, který byl Německem napaden a násilím anektován. To, že si většina obyvatel připojení k Německu přála, bylo šikovně zameteno pod koberec a už to tam zůstalo.

    Pokud bychom si to, čemu Rakušané říkají "Wirgefuehl" měli osvojit stejně úspěšně jako naši jižní sousedé, museli bychom pominout, co žádá pan Poláček, tedy vyřešení fundamentálních rozporů společnosti. Do stejného "my" by patřil Havel, Klaus, Poláček, Patočka i Kalousek.

    Do rodiny patří i černé ovce. Rakušanem zůstává i Thomas Bernhard, který Rakousko nenáviděl tak, že ve své poslední vůli zakázal uvádění svých her v Rakousku. Vykonavatelé jeho závěti
    se rozhodli se tímto jeho přáním neřídit.
    MP
    July 24, 2014 v 20.34
    P. Vyleťale,
    pánové Poláček a Kubička vám celkem racionálními argumenty rozbíjejí váš naivní sen o (takřka) dokonalém Rakousku...

    A hlavně, Rakušané nezpochybňují (dávejte dobrý pozor, p. Ungere) svou RAKOUSKOU identitu a rozhodně by nesouhlasili s tím, že jsou vlastně Němci (což čistě jazykově a etnicky je pravda!). Nikdo v Rakousku neříká, že rakouský stát nebo státnost je omyl, že by bylo lépe, kdyby se kdysi Rakousko sloučilo s Německem a rozplynulo se v něm...

    To je - zrcadlově viděno - přesný opak toho, co tvrdí naši revizionisté, habsburkofilové, prosudetští a proněmečtí aktivisté a zemští patrioti, zkrátka nepřátelé národního obrození, české identity a Československa (je otázka, zda i České republiky?).
    MP
    July 24, 2014 v 20.40
    A proč v Rakousku "kvete" zemská identita?
    No protože se skládá z devíti (!) spolkových zemí, jež mají (s určitými výjimkami) velmi starý historický základ.

    V ČR zemská identita ani zemské uspořádání fungovat nemůže, protože dvojčlenné federace jsou odsouzeny k neustálým tahanicím ("ve dvou se nedá hlasovat"). A tři celky lze u nás vytvořit jenom zcela násilně a neústrojně. Zkrátka, těch historických zemí máme příliš málo... můžeme nad tím brečet, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Já bych navrhoval věnovat se užitečnější práci...
    July 24, 2014 v 21.13
    Já si myslim, ze poválečné Rakousko je stát, který se velmi povedl, v tom s pány Vyletalem a Ungerem naprosto souhlasim. To, že vzniklo na základě meziválečného Rakouska, státu, který skoro nikdo nechtěl, je středoevropský zázrak. Má své kostlivce ve skříni, jako každý stát, národní identita jeho občanů je zčásti založena na milosrdných fikcích, jako u každého státu.
    DU
    July 24, 2014 v 23.31
    Kdo se bojí rakouské identity?
    Ozvali se překvapivě ostří odpůrci rakouské identity, se kterou nás chtěl seznámit pan Vyleťal, "jak to funguje u sousedů". Je zajímavé přemýšlet, kde se vlastně berou tyto výpady proti identitě sousedního státu, který nás nijak neohrožuje, naopak. Napadá mě jen typicky česká vlastnost o přání, aby "sousedovi taky chcípla koza". Koneckonců výstižnější představení "konkurenční" české identity k té zde popisované rakouské zde diskutující oponenti po formální stránce ani nemohli předvést.

    Pane Plevo, náš stát má 3 historické celky a (navíc jednu velkou metropoli) a jsou zmíněny v přímo v preambuli ústavy. Rakousko má 8 historických celků a jeden metropolitní zemský. Se Slovenskem byla naděje i na 5 celků (1968), (1990), přesto tehdejší reprezntace zvolila dvoučlennou federaci, kterou nyní kritizujete. Kritizoval jste ji i tehdy? Zemští patrioti tehdy ano.

    Rakousko, stejně jako Československo a Česká republika vznily z rozhodnutí velmocí. Samozřejmě chtěli Rakušané být před válkou součástí Německa, stejně jako němečtí Češi a Moravané. Ti naši německy mluvící spoluobčané chtěli patřitt v roce 1918 k Rakousku, (ne k Německu) ale nikdo jim nedemokraticky neumožnil ani referendum. Přestože byly populární nějaké zásady prezidenta Wilsona. Současné Rakousko je to nejkrásnější a nejmalebnější důsledek poválčených dohod velmocí. A jim se toho podařilo velmi dobře chopit.

    Chvála Rakouska je ze sousední země podle rakouské kultury normální věc, z pohledu české kultury je to nepřijatelný projev revizionismu a kolaborace. Neuhodil jste vlastně hřebíček na hlavičku, pane Vylěťale?

    Pane Plevo, když čtu vaši diskui, tak si říkám, kdy začnete alespoň na DR s procesem se členy protistátního spikleneckého centra s námi revizionisty, habsburkofily, prosudetskými a proněmeckými aktivisty, zemskými patrioty, nepřáteli národního obrození apod. Možná jste se inspiroval tím, že jeden člen protistátního spikleneckého centra V. Clementis, který byl popraven, po válce prosazoval obnovu Českého Slezska jako samosprávného zemského celku.
    July 25, 2014 v 6.35
    Pane Ungere,
    víte, že tu "typicky českou vlastnost" (to s tou chcíplou kozou) podobným způsobem popsal Slavoj Žižek? Ovšem jako typickou vlastnost Slovinců.
    + Další komentáře