Jeden by řekl: „Hledat identitu, to je jako vydat se s taškou na nákup rozumu.“ Ptají-li se však po identitě společnosti lidé, jimž její blaho leží na srdci více než prosperita vlastní, nelze jejich otázku takto snadno odbýt.

V dávnější minulosti se naší společnosti — bývala tehdy mnohem rozmanitější, než dnes - nabízelo identifikačních vzorů několik. Ty, které se jí jevily nejsnadněji aplikovatelné, přijímala ochotně za své. S pravidelným odstupem dvaceti let se jich však zase zbavovala, aby se chopila identifikačních vzorců nových, stejně prchavých, a ty pak po vzoru předchozích opětovně ukládala do starého železa. Nejprve to byla idea všeslovanská, po ní užší idea národní, poté idea komunistická a naposledy idea tržní.

Té poslední z nich dnes nevěří nejspíš už nikdo. Za svou ji v zájmu udržení privilegií vydávají pouze ti, kteří si na ní vystavěli svoji živnost. Žádný div, vždyť jak již řečeno, s těmi předchozími to nedopadlo jinak.

Z nových identit, o nichž se dnes diskutuje a do nichž přemýšliví lidé vkládají naděje, stojí za zmínku identita evropská, také identita zemská se silným důrazem na samosprávu a nakonec i identita křesťanská. Ta je ze všech početně nejméně zastoupena, avšak její kořeny sahají nejhlouběji.

V následujícím textu se nebudeme zabývat porovnáváním identit, ale podíváme se na tu, s níž má autor těchto řádků osobní zkušenost. Řeč bude o identitě našich jižních sousedů.

Rakouská identita národní a státní

Zeptáte-li se Rakušana na rakouský národ, bez rozpaků vám odpoví, že žádný rakouský národ neexistuje. Rakušané prý žádným národem nejsou. Jsou, jak se vzápětí dozvíte, míchanicí Germánů, Jižních Slovanů, Maďarů, Italů a Čechů. Strávíte-li nějaký čas mezi Rakušany, přesvědčíte se, že tomu tak skutečně je. Což je stav, který každý Rakušan považuje za zcela přirozený. Rakouská identita, neřku-li něco na způsob národní hrdosti, v Rakousku neexistuje.

Zamíříte-li svou otázku směrem k rakouskému státu, dozvíte se, že Rakousko je malý stát, který si neklade přehnané ambice, nehraje si na most mezi východem a západem a docela si považuje toho, že je jako takový respektován státy významnějšími.

↗

Identita s vlastním státem v Rakousku opravdu existuje, jenže v pojetí, které nemá s obvyklým mocenským postavením států nic společného. Foto neznámého autora, flickr.com

Na co však jsou Rakušané hrdí, je státní smlouva z roku 1955, která jasně ukotvila dnešní Rakousko v poválečné Evropě. Tehdejší prozíraví a odvážní rakouští politici, zejména Karl Renner, si vymohli odchod okupačních vojsk (sovětských, britských, francouzských a amerických) za podmínky, že Rakousko zůstane neutrální a nepřipojí se k žádnému vojenskému paktu. Tímto mimořádně významným aktem se Rakousko uchránilo jak před komunismem, tak před nejliberálnějšími výstřelky amerikanizace.

Silný sociální stát — Rakousko jej však budovalo i v meziválečném období - měl své opodstatnění také ve státní smlouvě z roku 1955. Ta totiž Rakousku propůjčovala značnou nezávislost na obou stranách železné opony.

Identita s vlastním státem v Rakousku opravdu existuje, jenže v pojetí, které nemá s obvyklým mocenským postavením států nic společného. Rakouské pojetí státu je vysloveně mírotvorné. Přesto, nebo právě proto neudělali Rakušané fatální chybu v tom, že by zrušili brannou povinnost. Což je ostatně také jeden z možných identifikačních znaků, jímž se občan hlásí ke svému státu.

Rakouská identita zemská

Rakousko není rozděleno do krajů, ale do deseti zemí. Dovolím si je vyjmenovat: Vídeň, Dolní Rakousko, Horní Rakousko, Burgenland, Štýrsko, Salzbursko, Korutany, Východní Tyrolsko, Tyrolsko a Vorarlberg. Už pro názvy samotné, jak z nich na rozdíl od názvů jako východní, severní atd. voní domovina, má člověk chuť tam někam patřit.

Rakušané dokázali díky svému naturelu, jejž lze ve zkratce vyjádřit slovy „žít a nechat žít“ nebo „žádné hurá změny“, vtisknout každé ze spolkových zemí cosi typicky vlastního. Kroje, nářečí, architekturu, lidové umění a to vše hluboce spojeno s místním krajinným rázem. Odlišnosti tohoto druhu lze nezřídka pozorovat vesnici od vesnice.

Ano, v Rakousku je velmi živá sounáležitost člověka s místem. Není to však sounáležitost rozdělující, vymezující se vůči sounáležitosti jiné. Žádný Štajerák vám neřekne, že je rád, že není Tyrolák, ale že je rád Štajerákem, jako by byl rád Tyrolákem, kdyby v Tyrolsku bydlel.

Identita zemská ovšem předpokládá jedno: plnohodnotný život na venkově. Vylidňování vesnic, které začalo v 19. století jako důsledek průmyslové revoluce, postihlo i Rakousko. Statky vysoko v horách odkázané na pastevectví byly opouštěny svými hospodáři. Jenže rakouská státní správa dokázala v pravý čas rozpoznat tragedii, ke které by likvidace venkova vedla, a našla způsob, jakým zemědělce v krajině udržet. Byly to opět plody zdravé rakouské uměřenosti.

A tak v kdejaké vesničce, o níž by se u nás mělo zato, že se v ní neuživí ani hospoda, je těch hospod několik, je tam truhlář, tesař, lakýrník, pekař, benzinová pumpa s autodílnou a samozřejmě řada statků, do nichž si lidé chodí - pěkně postaru - pro mléko, vajíčka, maso a pálenku. V takovém prostředí najde člověk své místo mnohem snáze, než tam, kde se na víkend nahrnou lidé z města, spustí cirkulárky, sekačky a křovinořezy, do lesa vyrazí s motokárami a odpad nahází do rokle naproti přes cestu.

Zemské identitě Rakouska napomáhá všemi provozovaná turistika. Ta z jakýchsi zvláštních důvodů nepřerostla v chataření, trampování ani napodobování Divokého západu, ale zůstala tím, čím byla od začátku. Radostí z cesty přírodou a pobytu v ní. Ducha povznášející stránkou rakouské turistiky jsou křesťanské poutě do mariánských poutních míst.

Krajina kolem Mariazellu, což je nejznámější rakouské poutní místo ležící v horách na rozhraní Dolního Rakouska a Štýrska, je do vzdálenosti sto a více kilometrů protkána poutními stezkami vedoucími do baziliky v Mariazellu. Vydáte-li se na několikahodinový výlet po značkách v této oblasti, není možné, abyste poutníky k Panně Marii nepotkali.

Zemská identita kromě plnohodnotného života na vesnici, uchovávání tradic a lásky k přírodě vyžaduje ještě jedno: správní instituce v takové blízkosti občana, která jej neodděluje od známého prostředí. A tak každý Rakušan vyřídí téměř veškerou svoji agendu nejdále v okresním městě, zcela výjimečně v hlavním městě spolkové země, a do Vídně, pokud nepotřebuje vízum do exotické země, nemusí jet za celý život. Vídeň se v Rakousku navštěvuje ze stejného důvodu jako u nás Hradčany, Malá Strana a Staré Město. Kvůli památkám.

Závěr

Hledání identity je ve své nejniternější podobě hledáním domova. Je to touha po místě v bezpečí, po předvídatelnosti, po naplnění touhy být přijímán druhými. (Doporučuji si přečíst poslední knihu Jana Kellera Posvícení bezdomovců, která toto téma probírá do hloubky.)

Mnoho se u nás v tomto směru udělalo v posledních desetiletích špatně. Přespříliš se přeorávalo. V posledku se před zdravým rozumem upřednostňovala moc těch, kteří se k ní momentálně dostali. Ideologické koncepty - tím národním počínaje a tržním konče - měly navrch před zkušenostmi léty ověřenými. Přečasto se ve jménu světlých zítřků, k nimž nikdy nedošlo, ničilo i to, co politické elity zajímat ani nemuselo.

Těžkou ránu sounáležitosti člověka s domovinou zasadili nezodpovědní a nenávistí zaslepení politici, kteří své spoluobčany vyhnali po roce 1945 z jejich domovů. Těžkou ránu venkovu zasadili komunisté kolektivizací a rozkulačováním v zemědělství.

Identita člověka s tím, kam patří, je povahy vesměs duchovní, ač je vázána na věci hmotné jako v případě identity zemské. Jako taková je i ona zdrojem nepsaných norem lidského chování, jež určují kvalitu života společnosti i jednotlivce.

A tak si myslím, že ač se prozatím můžeme, a snad bychom se i měli inspirovat identifikačními vzory ze zahraničí, nenahradíme nalezenou identitou spravedlivý společenský řád.

Hledání identity, je-li pravdivé, bude vždy nakonec jen částí hledání řádu, který má přinést dobro všem.