Má levice opovrhovat pravdou a láskou?

Eva Hájková

Eva Hájková uvažuje o vztahu levice k pravdě a lásce. Pokud nechce působit cynicky, tak by podle ní levice neměla opovrhovat velkými slovy.

Slova o pravdě a lásce, která vítězí nad lží a nenávistí, přivítali v jistém čase lidé s nadšením. Mnozí jim tenkrát uvěřili. Řadě z nich se znechutila až poté, co se ukázalo, že ve skutečnosti nakonec nade vším vítězí tržní princip a zákon kapitálu.

Když se slova o pravdě a lásce nenaplnila, začali je mnozí na pravici i na levici považovat buď za směšnou pitomost, nebo za zástěrku, která měla jako závoj mlhy přikrýt návrat kapitalistické reality. A realita kapitálu, jak víme už od dob Komunistického manifestu, „...neponechá mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné placení hotovými...

Mohla by mít pravda a láska na levici vůbec ještě šanci? Věřil by jim dnes kromě tzv. pravdoláskařů čili neúnavných Havlových ctitelů ještě i někdo jiný? Nejsou ta slova příliš poznamenána osobou onoho listopadového protagonisty, který je pro část levice naprosto nepřijatelný?

Může dnes slovům o pravdě a lásce věřit někdo komě neúnavných Havlových ctitelů? Foto Michal Kalášek, Mediafax

Skutečnost je taková, že mnozí levičáci dnes považují pravdu a lásku za negativní dědictví listopadu 1989. Ondřej Slačálek napsal před více než dvěma lety v jednom svém článku, že se tehdy (to znamená v listopadu 1989) „velká část společnosti naučila mluvit pouze v příliš velkých slovech pravda, svoboda, láska či národ. Mluvit o vlastních zájmech působí až skoro nepatřičně a rušivě, takřka jako nějaké sprosté slovo...

Považuje tedy pravdu a lásku spíše za negativní dědictví, které levici odvádí od řešení vlastních problémů. Tím se poněkud odlišuje od Michaela Hausera, který loni napsal článek s názvem Dědicem listopadu 1989 je levice, z něhož je patrné, že do tohoto dědictví levice ony ideály, jako pravdu, lásku a svobodu, naopak započítává a přikládá jim velký význam.

Jinak je z uvedených textů patrné, že oba autoři shodně vidí pozitivum ve spontánní sebeorganizaci lidí během listopadových dní, že ji tedy považují za skutečnou revoluční událost.

Michael Hauser: „Z rozptýlených jedinců nebo skupin se tehdy na několik týdnů vytvořilo jedno kolektivní tělo, v němž zavládlo společné naladění, pocit sounáležitosti, solidarita, odpovědnost, politické opojení.

Ondřej Slačálek: „Několik dní stačilo, aby společnost svou rychlou sebeorganizací prokázala svou existenci. Těch několik dní na náměstích a posléze v generální stávce tak stačilo, aby společnost poznala svou kolektivní moc a svoje možnosti.

Oba autoři tedy shodně chápou listopad 1989 jako možnost inspirace pro budoucnost, ačkoliv Michael Hauser by asi (jak píše v závěru svého článku) raději interpretoval „listopad 1989 tak, aby se pro současnou pravici stal nepřijatelným“. Co těmi slovy vlastně myslel, je pro mě opravdová záhada.

Může se vůbec nějaká revoluce vyhnout tomu, aby si v ní určité společenské vrstvy či skupiny neohřívaly svoji polívčičku? Neukáže se obvykle brzy po revoluci, že společný zájem byl jen iluzí? Přijde někdy ta pravá, konečně zdařilá, revoluce nebo se my levičáci musíme stát celoživotními revolucionáři, kteří permanentně vedou svůj boj proti kapitalismu, jako byl například Lev Trockij?

Myslím si, že pro většinu lidí je něco takového naprosto nepředstavitelné a nepřijatelné. Když přijde na věc, jsou schopni vydržet několik mimořádných dnů nebo týdnů, ale nemohou se takto angažovat natrvalo. Celý život se rvát o vlastní zájmy opravdu neumí každý. A vystačíme vůbec jen s hájením vlastních zájmů nebo potřebujeme také nějaké ideály? Myslím si, že je to u různých lidí různé.

Někdo ideály nepotřebuje, protože je považuje za jakousi metafyziku, někdo je naopak velmi potřebuje. Někomu prostě nestačí pouhé hájení vlastních zájmů. Je totiž docela možné, že vůbec žádné zájmy nemá; nebo aspoň nemá ten pocit, že by nějaké měl a musel za ně bojovat. Rád by podpořil ostatní, ale potřebuje nutně nějakou vizi nebo ideu nebo zkrátka něco, co vůbec stojí za tu námahu pracovat pro společnou věc.

Nemusí to být nutně pravda a láska, ale třeba i svoboda, rovnost, bratrství nebo něco podobného. Kdysi se tu v jednom komentáři jeho autor zmínil o prvorepublikovém kultu srdce. To všechno jsou věci, které z boje za vlastní zájmy dělají něco úplně jiného. Posunují ho někam výš.

Ještě by se v souvislosti s tématem obou článků mohlo uvažovat o tom, zda jsme odkázáni čekat na to, až zase přijde nějaká revoluce. Možná ani přijít nemusí, případně může mít netypickou podobu. Ono opravdu dost záleží na tom, co si vlastně pod tím pojmem revoluce představujeme. Pro společnou věc se dá podnikat leccos i v obyčejných a zcela prozaických dobách.

Velkými slovy jako jsou pravda a láska (ale i jinými), by ale levice opovrhovat neměla, pokud nechce působit cynicky a pokud chce získat i ty, kteří uvažují tak trochu „metafyzicky“. Ovšem v žádném případě pouhá slova nemohou nahradit opravdový program a rozhodně by se neměla nadužívat. Neměla by se zkrátka (podobně jako jméno boží) brát nadarmo.

    Diskuse (19 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    April 15, 2014 v 19.15
    Ještě chci dodat, že jsem záměrně psala o svobodě, rovnosti a BRATRSTVÍ, nikoliv o SOLIDARITĚ, kterýmžto pojmem bývá v poslední době "zastaralé" slovo BRATRSTVÍ nahrazováno. Přitom se nejedná úplně o jedno a totéž. Řekla bych, že v bratrství je obsaženo ještě o něco více rovnosti než v solidaritě. Mně se to slovo prostě líbí víc. A možná nejsem sama. Píše o něm taky pan Poláček ve svém dnešním příspěvku:
    http://denikreferendum.cz/clanek/17780-evropske-dilema-levice#comment_42799
    Eva Hájková, penzistka
    April 16, 2014 v 2.2
    Já to dělení lidí na levici a pravici taky nepokládám za příliš důležité. Abych pravdu řekla, mě z toho politického hlediska spíš zajímá, kdo je pro kapitalismus a kdo je proti němu, respektive, kdo je pro nějaký lepší systém. Aťsi je věřící, ateista, "pravdoláskař" nebo cokoliv jiného.
    Ale nezavrhuji ani lidi z toho druhého tábora, neboť každý může nakonec změnit mínění.
    Bohumír Molnár, podnikatel
    April 16, 2014 v 3.28
    Pane Kolaříku
    Ono heslo neznělo intelektuálové, ale úředníci do výroby

    U nás to bylo vyhlášeno dvakrát - v roce 1949 a v roce 1951 a jen nemnoho úředníků šlo označit za intelektuály

    Ale pravdu máte – intelektuálové to snadné nikdy neměli a nemají

    Jde o to, zda oprávněně …

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 16, 2014 v 14.14
    Otřepané floskule
    Celý problém té "pravdy a lásky" je v tom, že se z nich časem staly otřepané floskule, zbavené jakéhokoli reálného obsahu. To se může stát jakýmkoli pojmům, třeba i těm "nejsvatějším" - i pojem "Bůh", jakožto výraz pro to Nejvyšší, může - a přečasto bývá - používán inflačně, jako jenom vnější předstírání, že se jeho uživatel k těm Nejvyšším hodnotám skutečně vztahuje.

    Podrobněji k textu až příště, teď už musím končit. ;-)
    Jiří Kubička, psycholog
    April 16, 2014 v 21.10
    Klišé a myšlení

    "Václav Havel vešel do historie Českého národa pravdou a láskou, krátkými kalhotami a blbou náladou,Pithart jako dvojdomek, Kateřina Jaques biomasou, Klaus ukradeným perem. O těch lidech to říká méně než o české žurnalistice a české zlomyslnosti.

    O pravdě a lásce v souvislosti s V.H. se píše jakoby o nich mluvil kudy chodil. Ten výrok řekl přesně jednou na jedné z velkých demonstrací v listopadu 89. Nebyl to politický program, ale slogan pro ten a hodinu, který s exaltovanou atmosférou těch dní souzněl. Když nastala méně konsensuální a střízlivější doba, byl ten výrok, který pravda jistě určitý kýčový potenciál má, používán proti Havlovi. Havlovi příznivci tuto nálepku často přijali, možná trochu z trucu, ale také: Jak se distancovat od pravdy a lásky?"

    To jsem napsal k článku Jiřího Pehe na podobné téma, samozřejmě úplně zbytečně. Tam, kde se myslí v klišé, je jakákoliv diskuse nemožná, protože si lidi myslí, že ta klišé jsou realitou a že jejich citováním projevují své vlastní nezávislé myšlení.

    Dost se divím, že ještě nepřišla řeč na humanitární bombardování. Metodou "copy and paste" lze na to snadno odpovědět.

    Blíží se doba, kdy budeme potřebovat Turingův test na to, abychom poznali, které diskusní příspěvky píše robot. Nebo už nastala?
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    April 17, 2014 v 13.2
    Turingův test
    ...bych do toho netahal. Ostatně na rozpoznávání robotů zatím stačí použít CAPTCHU :-).
    Jinak já se k tomu tedy nechtěl moc vyjadřovat, ale s ohledem na blízké velikonoce by mne celkem zajímalo, kdo vyhraje, až zbyde už jen pravda a láska.
    Jiří Kubička, psycholog
    April 17, 2014 v 21.15
    Captcha
    Nejsem si jist, jestli nejsem robot, captchy se mi většinou těžko daří přečíst. Pozná robot, že je robot?
    MK
    Michael Kolařík, Student
    April 17, 2014 v 23.40
    Pane Kubičko
    To se dá snadno zjistit.
    Ublížil jste někdy lidstvu?
    Ublížil jste někdy člověku (i když by jiné jednání nebylo v rozporu s nultým zákonem)?
    Odmítl jste uposlechnout příkazu člověka (i když by jiné jednání nebylo v rozporu s nultým ani prvním zákonem)?
    Ublížil jste sám sobě (i když by jiné jednání nebylo v rozporu s nultým, druhým ani prvním zákonem)?
    Pokud jste odpověděl čtyřikrát ne, tak bych řekl, že robot budete, protože dodržování čtyř zákonů vyžaduje dle mého více pravdy a lásky, než je člověk schopen. Aspoň mě se to nepovedlo, a to jsem se občas docela snažil.
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    April 18, 2014 v 10.20
    Zajímavé
    Zrovna včera psali (http://goo.gl/6GkgSX), že nové algoritmy dokáží Captchu luštit úspěšněji, že lidé. Pan Kolařík tady píše (a já s ním jako každodenně hřešící křesťan mám silnou tendenci souhlasit), že i dodržování (fiktivních :-) zákonů robotiky zvládají stroje lépe než lidé.
    Potíž bude asi v tom, že většina (ne-li) všechny stroje jsou zatím optimalizované za nějakým účelem. A asi není úplně vhodné, snažit se to měnit...
    Což vede k zamyšlení, jakým směrem se může (sebe)optimalizovat člověk či nějaká skupina lidí. Hm... Hm...
    Přeji aby světlo pravdy a lásky dávalo v tomto směru naději i přes ty otřesné příběhy z golgoty a okolí...
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    April 18, 2014 v 10.22
    Havel byl ponejprv politikem
    a jeho úderně populistické heslo, které by si intelektuálně tvůrčí literát nikdy bez začervenání nevzal do úst dokreslují jeho spor/rozpor nejen s Kunderou.........řekl bych.
    + Další komentáře