O 17. listopadu, podobách moci a cestě k béčkovým životům

Projev na demonstraci ProAltu na Václavském náměstí o poučení ze 17. listopadu. Nestyďme se hájit své zájmy. Styďme se, pokud je nehájíme.

Sl_a_0435

Ondřej Slačálek

18.11.2011 11:41

Související

Režim, který roku 1989 padl, nestál už dávno na ideologii socialismu, ačkoli se k ní stále pokrytecky hlásil. Ani listopadová revoluce nebyla revolucí protisocialistickou. Uspěla proto, že se jí podařilo zlomit klíčové ideologické mýty minulého režimu. Tyto mýty ale nevystihuje žádný z dochovaných citátů Bilaka, Husáka či Jakeše tak dobře, jako dva citáty britské konzervativní premiérky Margaret Thatcher.

Ten první z nich zní: „Neexistuje nic takového jako společnost, jsou jen jednotlivci a jejich rodiny.“ Ten druhý říkal: „Není žádná alternativa.“ Ačkoli se minulý režim tvářil jako protivník konzervativní baronky a hlásil se ke kolektivismu, stavěl především na neexistenci svobodné a otevřené veřejné sféry, tedy na tom, že s jistou nadsázkou řečeno neexistovalo nic takového jako společnost. Nad společností plně převážily soukromé světy jednotlivců a jejich rodin. Zároveň se minulý režim mohl opírat o přesvědčení, že nesouhlas nemá cenu, protože koneckonců jiná možnost je nedostupná a neprosaditelná.

Změna režimu v listopadu 1989 uspěla právě proto, že tyto dva mýty s překvapivou rychlostí vyvrátila. Několik dní stačilo, aby společnost svou rychlou sebeorganizací prokázala svou existenci. Těch několik dní na náměstích a posléze v generální stávce také stačilo, aby společnost poznala svou kolektivní moc a svoje možnosti. Tyto možnosti spočívaly přesně v tom prosazovat zásadní změny, změny, které se dosud jevily jako nepředstavitelné.

I dnes slýcháme, že není žádná společnost, že o svém osudu rozhodují pouze jednotlivci. Pokud neuspěli, jejich chyba, měli se líp učit. Tvrdí se nám, že rozhodují schopnosti – prosazované reformy ale vedou k tomu, že rozhodovat o lidech bude štěstí a rodinný původ. Jedinci z dobrých rodin získají špičkové vzdělání a nejlepší zdravotní péči. Na ostatní čeká béčková péče, béčkové životní šance a pokud pomyslí na něco víc, tak dluhové pasti. Skutečná rozhodnutí, opravdové volby budou pro většinu lidí za těchto podmínek nedostupné.

Alespoň pokud neprolomí předpoklad, že existují jen jedinci, nespojí se a nezačnou společně politicky jednat.

I dnes se nám rovněž říká, že neexistuje alternativa. Naše jednání prý nic nezmění, o všem bylo již dopředu rozhodnuto. Chcete něco změnit? Copak tomu asi řeknou trhy, zní odpověď, která přesouvá moc k anonymní instanci, vnímané jako cosi na úrovni přírodních zákonů. Jenže trhy nejsou nějakou silou mimo nás, nejsou větrem a deštěm, jimž se skutečně poroučet nedá. Jsme jejich součást a můžeme je ovlivňovat – tak jako je ovlivňují mocní hráči z velkých korporací, kteří mají obrovskou moc, moc, kterou je třeba činit zodpovědnou stejně, jako činíme zodpovědnými politiky. Firmy sledují svůj zisk a mají hlavní zodpovědnost ke svým vlastníkům a akcionářům. Nelze tvrdit, že jejich moc je něčím přirozená, že není žádná možnost ji omezit. Demokracie se nezastavila před mocí králů či generálních tajemníků, není důvod, aby se zastavila před mocí firem. Ve španělských indignados či v hnutí Occupy Wall Street můžeme spatřit první zárodky demokratické alternativy vůči diktatuře trhu.

Slova o této diktatuře přitom nejsou pouhou nadsázkou, popisují hmatatelnou skutečnost. Právě diktatura trhu nepřipustila konání referenda v Řecku, tamější vládu převzali na nátlak Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise nikým nevolení technokrati, údajní nezávislí odborníci.

O demokracii v takové situaci nemůže být ani řeči. Demokracii dnes nepředstavují vlády pod komandem trhu, ale demonstranti, které v New Yorku brutálně vyklízí policie a kteří na dnešek svolali velkou demonstraci. Právě oni nám připomínají jednoduchou demokratickou pravdu: není moc bez zodpovědnosti.

Listopad 89 nás může inspirovat. Měli bychom se z něj ale také umět poučit a vidět, v čem nás tehdejší dědictví ovlivnilo negativně. Tím prvním negativním dědictvím je, že se velká část společnosti naučila mluvit pouze v příliš velkých slovech – pravda, svoboda, láska či národ. Mluvit o vlastních zájmech působí až skoro nepatřičně a rušivě, takřka jako nějaké sprosté slovo. Co je důsledkem? Některé skupiny obyvatel sledují své vlastní individuální a kolektivní zájmy. Banky, firmy a zbohatlíci se nerozpakují lobovat pro své zájmy, nerozpakují se dělat politiku pro bohaté. Když sledují své zájmy, jsou společností ctěni – mají peníze, a úspěch. Zapomíná se na to, že jejich úspěch, úspěch onoho jednoho procenta je na úkor ostatních, oněch 99%.

Naopak, když sledují své zájmy třeba odboráři, je to vnímáno až jako skandál. Jsou představováni jako neschopní a neúspěšní, případně jako hrozba pro společnost.

Je třeba opakovat znovu a znovu: Hájit své zájmy není hanba. Hanbou je naopak jejich přehlížení a ochota nechat na sobě dříví štípat. Hrozbou pro společnost není rozpoznání a obrana vlastních oprávněných zájmů. Právě naopak. V nedávných demonstracích na severu Čech vidíme velmi plasticky, co je skutečnou hrozbou. Nebezpečí představuje výměna boje o sociální zájmy za hledání náhradních nepřátel. Na severu Čech se náhradními nepřáteli stali Romové – mnozí severočeští nezaměstnaní přitom sehráli roli komparsu požadujícího zhoršení vlastních životních podmínek. Mohli bychom moralizovat o tom, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Jenže možnost exekuce sociálních dávek, zavádění jakýchsi nucených prací jako podmínky pro podporu v nezaměstnanosti či časové omezení příspěvku na bydlení, které má za pět let potenciál znásobit armádu českých bezdomovců, jsou příliš vážné věci. A ještě vážnější hrozbou může být fašizace, pro niž neochota vidět vlastní zájmy a hledání náhradních nepřátel představují živnou půdu. Je jedno, jestli útoky na menšiny a volání po vládě tvrdé ruky přichází od okrajových skupin, nebo od médií a politiků hlavního proudu. Výročí 17. listopadu 1939 nám dost jasně připomíná, abychom se měli na pozoru. Výročí roku 1989, kdy spolu Romové a bílí stáli společně na jedněch náměstích a tleskali si, nám zase ukazuje, že dobré soužití, vzájemný respekt i společná aktivita je možná, tak jako nám to připomíná nedávná společná stávka českých a romských dělníků v továrně Grammer v Mostu v lednu 2010.

Bylo velkou iluzí roku 1989, že bylo dosaženo svobody. Ano, společnost se osvobodila od diktatury stranických tajemníků. Svoboda ale není něco, co buď je, anebo není a má mnoho rozměrů. O svobodu musíme pečovat a bránit ji. Jestliže nemusíme mít tolik obav z cenzury či policejní svévole, vstoupily do našeho života nepozorovaně mnohá jiná omezení a ohrožení svobody. Statisíce našich spoluobčanů pracuje v soukromých tyraniích šikanózních pracovních podmínek, vydáni manažerům v mocenských vztazích, které v lecčems připomínají moc minulých funkcionářů. Mnozí čelí podobnému tlaku v iluzorním postavení „svobodných živnostníků“. Statisíce dalších spadly do dlužních pastí v dobře promazaném stroji průmyslu dluhu, plném lichvářů, právníků a exekutorů. S nástupem reforem se přitom jejich osud stává předobrazem osudu nás všech, každý z náš může skončit v dlužní pasti, jako obyvatel ghetta, jako bezdomovec. Co potom zbývá ze svobody?

17. listopad je „dnem boje za svobodu a demokracii“, tato slova se přitom stala frází a sebeoslavou stávajících poměrů. Nesetkali jsme se proto, abychom odmítli svobodu a demokracii, ale proto, abychom je vzali vážně a abychom čelili jejich stávajícím ohrožením. Říkáme jasně: Jsou nám drahé. Nenecháme si je vzít.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

nezapomínat na demokratické instituce Pátek, 18.Listopadu 2011, 12:21:46

V zásadě s proslovem a jeho důrazy souhlasím. Je dobré, že se začíná trochu probouzet naše občanská společnost, a že tu existují občanské iniciativy, které se nestydí kritizovat hlavní nešvary současné vládní politiky i naši společnosti. Ale kritická veřejnost a občanská společnost k uchování demokracie a společnosti nestačí. Je třeba také reformovat hlavní demokratické instituce jako jsou volby, parlament, média, atd. Reformovat, ne zrušit. Revoluce by současný stav mohla změnit jen co se týče osob, ne zásadně, to se do značné míry stalo i s Listopadovou revolucí. Změnily se osoby, byly vytvořeny demokratické instituce, ale společnost zůstala stejná či podobná. Některé staré neřesti zůstaly, mnohé se ještě zhoršily (korupce, klientelismus, "privatizace" veřejného majetku - krádeže za bílého dne). Normalizace, tzv. reálný socialismus nebyly socialismem, ale pouhým novým názvem demokratický socialismus nevznikne. "Okupujte Wall street" či "Hnutí rozhořčených" je dobrá inspirace, ale problémy to nevyřeší - ukazuje však dobře meze současné západní demokracie.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

Pátek, 18.Listopadu 2011, 12:56:10

Výborný text.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 18.Listopadu 2011, 19:35:42

"O svobodu musíme pečovat a bránit ji."
V tom máte naprostou pravdu. Jako nám svobodu nemůže nikdo "dát", tak k ní nesmíme - ani když ji máme - přistupovat pasivně, aby se nestala prázdným pojmem, aby zkrátka byla opravdu a v každém směru. Dřív jsem o svobodě moc nepřemýšlela, ale když jsem začala přemýšlet, tak teď se mi zdá, že se bez ní nedá ani žít.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 19.Listopadu 2011, 10:47:20

I. Wallerstein uvedl v jedné své knize tento citát R. Luxemburgové: "nejrevolučnější věcí, kterou lze udělat, je neustále nahlas prohlašovat, co se děje". Zajímavá myšlenka, která vychází z předpokladu, že pravda má sílu způsobit trhliny ve stávajícím řádu. Před sto lety, kdy Rosa žila, to patrně ještě platilo. Dnes už pravda nemá takovou schopnost, aby otřásla světem, který je vůči ní, zdá se, imunní, protože ten svět je amorfní. Jedinou cestou je v tomhle beztvarém tekutém světě začít tvořit nový svět - pevný a skutečný. Abychom nemuseli žít béčkové životy.

Jiří Karen - zaměstnaný včelař, Opava

Svoboda? Neděle, 20.Listopadu 2011, 10:33:14

Mám trošku problém s tím pojmem "svoboda". Nezaklínají se jím neoliberálové? Podle mě je "svoboda" jedním z klíčových problémů současnosti. Svoboda mít čtyři bazény? Zajistit existenčně rodinu? Svoboda koupit si auto, v jehož důsledku umírá planeta? Anebo svoboda podílet se na definování světa, ve kterém žiji? Já se obávám, že dnes musíme pojem svoboda zásadně přehodnotit i za cenu smrtelného nebezpečí odlidštěné systémové "byrokratizace". Jak to ale udělat tak, abychom se na pravidlech mohli podílet všiechni?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 20.Listopadu 2011, 18:36:41

Svoboda vlastnit, spotřebovávat a ničit by zřejmě měla být nějak omezena. Jenže jak to udělat, aby to nebylo násilné? Odměřovat lidem porci svobody je velmi problematické. Jediná cesta, která by nebyla násilná, je zařídit to tak, aby lidi sami prostě nechtěli čtyři bazény, každý měsíc nové auto a fůru zbytečností k tomu. To je ale v podstatě vybudování nové morálky.

Stanislav Hošek - Český těšín

Naivita a realita. Neděle, 20.Listopadu 2011, 20:11:12

Napřed jednu myšlenku o svobodě. Svoboda je tím skutečným opiem lidstva. Kdo ji nemá, tak je ochoten ji vyměnit za cokoliv. Tak v dějinách zaniklo otroctví, když otroci získali svobodu a páni si nechali majetek, do té doby vytvořený právě otroky. Při zrušení nevolnictví tomu bylo skoro stejně. Takže svoboda byla největším podvodem na lidu, který po ní celá staletí bezmezně toužil a v ni i nadále naivně věří.
Problém současnosti netkví v politice, či demokracii. Tkví pořád v tom, v čem tkvěl již před staletími. Že jedni vlastní všechen nadbytečný majetek, který už není pouze bohatstvím, kterého si mohou užívat, ale změnil se v kapitál, jehož prostřednictvím drží zbytek světa v područí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.