Většina populace má s řinčícími klíči v rukách spojen právě 17. listopad 1989, kdy stály zástupy Čechoslováků na Václavském náměstí a vyjadřovaly tak svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Většina účastníků těchto akcí byla tehdy přesvědčena, že je to již jejich poslední demonstrace a že se sloganem „lepší budoucnosti“ na rtech do ulic už v netotalitní společnosti nebudou muset vyrážet.

Jak to však někdy bývá, opak se stal pravdou a 17. listopadu 2011, tedy dvaadvacet let po tzv. sametové revoluci, se na náměstích českých měst opět rozřinčí klíče. Tentokrát to již nebude za svobodu slova a další, za které se „bojovalo“ v osmdesátém devátém, ale za možnost důstojně prožít svůj život ve všech fázích a etapách, které jeho běh přinese. Ať už jsou to léta studií na vysoké škole, někdy nemoci nebo také zaslouženého odpočinku v post produktivním věku. Když bychom použili dikci americké ústavy, tak v listopadu 2011 Češi vyjdou do ulici, aby mohli s odůvodněným přispěním státu takříkajíc „usilovat o štěstí“.

Nelze totiž zavírat oči nad faktem, že dnešní národ se cítí omezován reformními kroky stávající pravicové vlády, která se snaží jeho nemalé rodinné finance osekat až na samotnou dřeň. A z toho mála si vláda představuje, že si občan bude navíc hradit to, co dříve poskytoval stát v rámci naplňování svých základních principů (lékařská péče, vzdělaní a další).

Možná je to trochu nadsazené, ale začínám mezi 17. listopadem 1939, 1989 a 2011 vidět spojnici také v protestu proti stávající úrovni demokracie. Byť současný stav je kvalitativně situacím, které zažíval náš stát v letech 1939 i 1989 velmi vzdálen, i dnes bohužel můžeme být svědkem, že se demokracie a její základní mechanismy postupně stávají nástrojem k prosazování představ vládnoucí elity. Co je nejvíce zarážející, je fakt, že se již při prosazování těchto názorů na řízení společnosti mnohdy dostáváme až na samou hranici demokratických možností, kdy je již jen krůček k tomu, aby nastala situace, která by mohla být za hranicí ústavních principů psaných i zvykových. Na mysli mám zejména hlasovací mašinérii vládní koalice ve Sněmovně a její přístup k legislativnímu procesu.

Nezbývá nám však než věřit, že strany, které se pyšní svým antikomunismem a pravicovostí na každém kroku tento návrat před listopad 1989 nedovolí. Byť jsem tedy s ohledem na současný vývoj ve vztahu k naplňování jejich předvolebních proklamací značně skeptický. Nám senátorům však nezbývá nic jiného, než se postavit do role „hlídacího psa demokracie“ a občas si jít i s ostatními zapískat na náměstí.