Miloš Zeman na Pražském hradě složil prezidentský slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." To se stalo 8. března 2013, přesně před sedmasedmdesáti dny.

Ve slavnostním projevu poté kromě jiného uvedl, že hodlá podporovat ostrůvky pozitivní deviace, to jest všechny schopné lidi podávající nadprůměrný výkon. Naopak vyhlásil, že se hodlá zaměřit na boj s ostrovy negativní deviace, za něž označil kmotry, neonacisty a manipulativní část médií.

V první chvíli se zdálo, že Miloš Zeman v příznivém slova smyslu všem skeptikům vytře zrak. Vypadalo to, že se zaměří na kritiku mimořádně neoblíbené Nečasovy vlády, jeho nominace do Ústavního soudu ocenila i Eliška Wagnerová, a politickou virtuozitu jeho vystoupení na sjezdu ČSSD obdivovali i ti, kdož tonuli v rozpacích nad jeho obsahem.

Současně se ale začaly objevovat varované příznaky, které s postupujícím časem nabývaly jak na četnosti, tak na intenzitě. Miloš Zeman si začal počínat způsobem, který je nejen v rozporu s tím, co vyhlásil při skládání prezidentského slibu, ale v některých případech zřejmě i s dokumentem, na nějž přísahal: s českou ústavou.

Prvních sedm takovýchto případů si připomeneme.

1. Velvyslanci. Ani ne měsíc po svém nástupu do funkce vnesl Miloš Zeman chaos do jmenování velvyslanců, když si začal osobovat kompetenci, která mu zřejmě nenáleží. Názory některých ústavních právníků, že v tomto bodě nelze prezidenta obejít, ignorují judikáty ústavního soudu, na něž v Deníku Referendum upozornila Eliška Wagnerová, i kompetenční zákon, který pravomoc jmenovat velvyslance svěřuje z pochopitelných důvodů ministerstvu zahraničních věcí. Úřad prezidenta není vybaven žádným faktickým zázemím, které by mu umožňovalo českou zahraniční politiku obsluhovat. Jednoduše řečeno k názoru prezidenta se přihlíží, ale v proceduře není dominantní, ani nedisponuje právem veta, které si nyní osobuje.

Co je ale vůbec nejdůležitější, jmenování velvyslanců je vcelku delikátní věc. V době, kdy Zeman zčistajasna vyhlásil jméno Livie Klausové, v Bratislavě už po delší čas ležela žádost o vyslovení souhlasu se jmenováním zkušeného diplomata Jaromíra Plíška. Stáhnout žádost o jmenování velvyslance po odeslání žádosti je natolik nestandardní krok, že se k němu přistupuje jen ve zcela mimořádných případech. A pochopitelně odmítnout takovou žádost zemí, jež je o udělení souhlasu žádána, je rovněž možné jen ze zcela výjimečných důvodů; vždy se jedná o hrubý zásah do vzájemných vztahů. Přirovnáme-li počínání Miloše Zemana v tomto bodě k dupání slona v porcelánu, ještě neučiníme skutečnosti zadost.

2. Amnestie. Miloš Zeman krátce po svém zvolení prohlásil, že až zjistí jména autorů skandální Klausovy novoroční amnestie, budou muset na Hradě skončit. 27. dubna 2013 „slib splnil“, když jeho kancléř Mynář označil za autory amnestie Ladislava Jakla, Petra Hájka a Pavla Hasenkopfa. Ten se začal bránit a během dvoutýdenní mediální smršti prokázal, že amnestie vznikla v součinnosti s ministerstvem spravedlnosti a že autorem podkladů, z nichž vzešla definitivní verze, není on, nýbrž Zdeněk Koudelka. Věc sama si zasluhuje podrobnější rozbor, na nějž se vbrzku dostane, zde je ale podstatná jiná věc: Hasenkopf usvědčil Zemana ze lži, ten jí nijak nečelil a záležitost prostě zametl pod koberec.

3. Šťastní Sudeťáci. Jen o pár dní dříve stihl Miloš Zeman promluvit v Rakousku způsobem, který si nezadá s lekcemi kurzů němčiny Alles Gute v satirickém pořadu Česká soda. V předtočeném rozhovoru pro agenturu APA pronesl: „Když byl někdo občanem nějaké země, ale kolaboroval s jiným státem, který jeho zemi okupoval, je vyhoštění mírnější než například trest smrti." Jedná se o výrok z více hledisek krajně nešťastný. Jednak proto, že obnovená Československá republika po II. Světové válce kolaboranty popravovala vcelku velkoryse, jednak proto, že vyvolává dojem, jako by vystěhování bylo trestem, jehož alternativou mohl být trest smrti.