Nevěřím, že má Miloš Zeman osobně něco proti homosexuálům či sudetským Němcům. Kdo jej zná léta, mluví o něm jako o intelektuálovi a volnomyšlenkáři. Ostatně s církevními hodnostáři, kteří by logicky také měli být na tapetě, má vztahy nadstandardní — od kardinála Duky po strahovského opata.

Možná to není ani tak, že by se Zeman ve svých prezidentských krocích a výrocích prvoplánově mstil těm, co mu během kampaně nepřikyvovali. Poté, co nebyl zvolen hlavou státu v roce 2003, se sice hovořilo o kartách zrádců a Zemanově touze po odplatě, ovšem nyní má už vše, co kdy chtěl, a přirozená by tudíž byla vstřícnost a velkorysost.

Miloš Zeman je zkušený politik, kterému to i při viróze pálí líp, než jinému ve stavu stoprocentního zdraví a střízlivosti. Je mu jasné, že se s ním musí identifikovat část společnosti. I za tu cenu, že si ostatní proti sobě poštve. Chce-li někdo být hybatelem veřejného dění, jako první úkol před ním leží nastolování agendy, vypouštění témat do oběhu. V tom se Zemanovi dokáže rovnat jen Václav Klaus. Správně vybrané téma pak může přebít i námět, který do médií tlačí někdo jiný. Prezident tak třeba upozadil soud s manažery Mostecké uhelné společnosti, čili příběh, ve kterém i on sehrál jistou kontroverzní roli.

Zeman již několik týdnů zastiňuje i celou sociální demokracii. Zvolna se stává etalonem levicové politiky. Hovoří se o něm a - na protější straně - o Karlu Schwarzenbergovi, potažmo TOP 09. Kampak se poděly ČSSD a ODS? Dokonce i jindy soudní oranžoví voliči zapomněli na čas na důchodovou reformu, ekonomickou krizi a korupci a nechali se zabavit spektáklem ohledně profesorského diplomu pana Putny. Stejně tak dřív prožívali dost neproduktivní spor o tzv. Benešovy dekrety či rodinné zázemí Karla Schwarzenberga.

Prezident nás učí politickému marketingu. Nic ďábelštějšího v jeho počinech, které budí tak emotivní reakce, není. Spor o jmenování velvyslanců či profesorů má za cíl jenom vytvořit prostor pro rozšíření neformálních pravomocí hlavy státu. Zeman zkraje svého mandátu zkouší, co mu zbylí aktéři ještě dovolí. Když narazí na silný odpor, jako v kauze Putna, stáhne se do předem připravených pozic. Častěji ale platí, že s jídlem roste chuť.

Kabinetu bude Zeman důrazně — se silným mandátem vzešlým z přímé volby — mluvit do vládnutí v politice zahraniční, hospodářské i zemědělské. Sněmovně to natřel zpochybněním smyslu vyšetřovacích komisí a iniciováním komise zcela unikátní, složené ze zástupců veřejných úřadů, jež má rozkrýt „solární tunel“. Politické strany by zase měla oslabit Zemanova volební reforma.

Schopní politici nastolují agendu proto, aby zvyšovali svoji cenu u voličů. To Zeman zdánlivě nepotřebuje. Do nejvyšší ústavní funkce již zvolen byl, navíc teprve nedávno a na dobu pěti let. Pro Jana Fischera, Jana Švejnara či Karla Schwarzenberga by to nejspíš znamenalo polevení tempa a sklízení plodů několikaměsíčního úsilí v kampani. Silné osobnosti Zemanova a Klausova typu ale uvažují jinak. Chtějí mít fanoušky i stále silnější vliv - na stát i na partaje.

Zatímco Jamesi Bondovi, jak známo, nestačí jeden svět, Miloši Zemanovi nestačí jedna strana. Jedné podle svých slov fandí (ČSSD), druhou volí (SPOZ). Nedávno rekonstruovanou stínovou vládu sociální demokracie ale prý přijal s nelibostí. Někteří rovnou použili rčení o vykopání válečné sekery. Lze v ní nalézt několik Zemanových kritiků. Ze Zemanova okolí se tudíž rozšířila zvěst, že se prezident chce více etablovat v prostředí ČSSD, zejména v regionech. A tak je od července začne systematicky objíždět. Tu píchne regionální reprezentaci SPOZ, tu se setká s lokálními zástupci ČSSD. To by v tom byl čert, aby oranžová družina zanedlouho netancovala, jak on bude pískat. Už dnes se mnozí mohou přetrhnout — stejně jako kdysi za Grosse, pak za Paroubka a za Sobotky.

Prezidentské kompetence nejsou bůhvíjaké. Když ale máte na provázku velkou stranu nebo dokonce její vládu, hned se snáší hradní nepohodlí lépe. Václav Klaus tuto rozkoš prošustroval. Miloš Zeman jeho chyby opakovat nehodlá.

Sem tam budeme počítat „kolaterální škody“ a sčítat nevinné padlé. Jindy ale může Zemanova aktivita pročistit vzduch, stmelit politické spektrum (leckdy proti němu) nebo vyjasnit ústavní kompetence. Dokladem jeho bystrosti je, že když bitvu uzná za nevyhratelnou či prohranou, bez sentimentu ustoupí. Díky tomu se například budou prezidentské milosti chystat na ministerstvu spravedlnosti. Jmenování profesorů zase bude nejspíš přesunuto na ministerstvo školství.

Prezidentské období Miloše Zemana tak může být jak dramatické, tak zábavné, a pro chod parlamentní demokracie nebezpečné i přínosné. Záleží na tom, jaké spolu- a protihráče bude prezident mít. Budiž, Zeman je v mnoha ohledech průhledný, až to bolí. Umí ale i časovat tahy, pracovat s manipulativními technikami a používat chladnou analýzu. Tím spíš mrzí, že jeho oponenti jsou nezřídka posedlí vztekem, hysterií či pocitem, že vedou svatou válku. Jenže tyto zbraně na přeživší politické dinosaury z devadesátých let neplatí.