V úterý večer byl jako host do Hyde Parku České televize pozván místopředseda Rady vysokých škol Jiří Zlatuška, aby objasnil, v čem je (nebo spíš by bylo) vlastně v jednání prezidenta Zemana ve věci profesury Martina Putny omezování akademických svobod.

V dotazech, které na Zlatušku mířily, se poměrně často objevoval motiv akademických svobod jako něčeho, co platí vlastně jen na akademické půdě. Prezident Zeman také nejdřív v náznacích a pak i otevřeně prohlásil, že jeho výhrady k Martinu Putnovi jsou směřovány převážně na jeho občanskou aktivitu, jejíž forma (například v podobě transparentu na Prague Pride s nápisem „Katolické buzny zdraví Bátoru“) prý není hodna profesora. Z toho všeho v podstatě vyplývá povaha akademické půdy a jejích nejvyšších představitelů jako důstojných pánů či dam, kteří si svobodně bádají ve svých pracovnách, studovnách a laboratořích a navenek se nijak kriticky ani kreativně nevyjadřují.

Akademické svobody jako kouzelné slovo mobilizace

Akademické svobody a boj proti jejich omezování nebo ohrožení byl hlavním mottem loňského Týdne neklidu, kdy se mobilizovala akademická obec na protest proti připravovanému vysokoškolskému zákonu. Akademické svobody jako hlavní motto se vrátily jako bumerang i v případě debaty kolem možného neudělení profesury literárnímu historikovi Martinu C. Putnovi, který může svým vystupováním, názory i otevřeně přiznanou sexuální orientací provokovat opravdu leckoho, a to i když je česká společnost v mnoha ohledech poměrně liberální.

Akademické svobody představují poměrně neutrální termín a může si s nimi ztotožnit jak nějaký radikální levičák, tak třeba umírněný pravicový konzervativec, byť třeba s výhradami. Akademické svobody zjednodušeně říkají, že bádání a výuka by neměla snadno podléhat nátlaku politiky, trhu nebo vrtochům veřejného mínění. Možná i proto, že spor Putna versus Zeman měl evidentní náboj právě v podobě zřejmého zásahu politiky do akademie, vzbudila takový ohlas médií a určité zainteresované části, zejména akademické, veřejnosti.

Na fakultě akademik, na ulici „obyčejný člověk“

Akademická svoboda je podle některých tedy něco, co platí/mělo by platit jen na akademické půdě. Na první pohled to ani moc nelogická představa není — akademik si může bádat, jak chce a o čem chce a nikdo, komu to nepřísluší (tedy nejčastěji někdo akademickému prostředí cizí nebo vnější), by mu do toho neměl mluvit. Víme, že dnes je tato představa vrcholně problematická už jen tím, jakým způsobem se v Česku hodnotí věda, ale to ponechme nyní stranou. Právě uzavřenost akademických svobod na akademické půdě spolu s představou vrcholných představitelů této akademické půdy jako důstojných a moudrých mužů a žen v sobě ale nese jedno velké nebezpečí a zároveň paradox percepce tohoto prostoru. I před loňským Týdnem neklidu a vůbec ve sporu o reformu terciárního vzdělávání se ve veřejné debatě objevil motiv uzavřenosti věže ze slonoviny, na který pak reagovala velice úspěšná Noc univerzit.

Pokud je tu ale na jedné straně požadavek na otevřenost a na druhé straně představa o nutnosti uzavřít to „akademické“, kam určitě patří i kreativita a kritické myšlení ke stavu a fenoménům současné společnosti, do jasně vymezeného prostoru akademické půdy, dostáváme se ke skutečně obtížně řešitelnému paradoxu. Je to právě příklad Putny, jeho kontroverzí a profesury, která poukazuje na to, že akademik si v české společnosti evidentně nesmí tak úplně dovolit být kritickým a otevřeným právě v reálném světě mimo své výsostné území akademické půdy.

Jenže opravdu chceme, aby zůstali lidé vzdělaní, mnohdy zajímaví a neotřelí, kritičtí a nonkonformní s potenciálem přinášet do společnosti svěží kritický náhled, často podpořený zajímavými teoriemi zavření někde na půdě, byť akademické? Pokud ano, pak je na tom česká společnost opravdu špatně