Akademické svobody zavřené na půdě

Kateřina Kňapová

Spor o jednu profesuru je uzavřen, odhalil však určité představy, které o akademické půdě, svobodách a „těch správných akademicích“ určitá část české společnosti má.

V úterý večer byl jako host do Hyde Parku České televize pozván místopředseda Rady vysokých škol Jiří Zlatuška, aby objasnil, v čem je (nebo spíš by bylo) vlastně v jednání prezidenta Zemana ve věci profesury Martina Putny omezování akademických svobod.

V dotazech, které na Zlatušku mířily, se poměrně často objevoval motiv akademických svobod jako něčeho, co platí vlastně jen na akademické půdě. Prezident Zeman také nejdřív v náznacích a pak i otevřeně prohlásil, že jeho výhrady k Martinu Putnovi jsou směřovány převážně na jeho občanskou aktivitu, jejíž forma (například v podobě transparentu na Prague Pride s nápisem „Katolické buzny zdraví Bátoru“) prý není hodna profesora. Z toho všeho v podstatě vyplývá povaha akademické půdy a jejích nejvyšších představitelů jako důstojných pánů či dam, kteří si svobodně bádají ve svých pracovnách, studovnách a laboratořích a navenek se nijak kriticky ani kreativně nevyjadřují.

×
Zkopírovat odkaz Vytisknout
Diskuse
MP
Martin Profant
May 23, 2013 v 8.59
Hezká pointa, ale ...
Jedna kulhavá analogie: V Úmluvě o právech dítěte se výslovně zakazuje, aby žáci byli postihováni v rámci svého vzdělávání za činnost mimo školu -- výklady uvádějí jako příklad vyloučení za účast na demonstraci, publikaci nonkonformních názorů či třeba neúčast na v zemi obvyklých kolektivních náboženských rituálech.
S vymezením akademických svobod je to podle mého názoru podobné. Jejich uplatnění v prostředí, pro které jsou ustanoveny, nelze omezovat případnými mimoakademickými aktivitami akademika. Přesněji omezovat v rámci práva a správních postupů. Pokud by se dejme tomu při profesorském řízení ve společenských vědách VR rozhodla zvažovat fakt, že adept titulu aktivně organizuje rasistické demonstrace, činila by sice na svoji odpovědnost něco krajně neobvyklého a povážlivého, nicméně bylo by to legitimní. Ale směla by to učinit peávě jen universita, nikoliv někdo z vnějšku.
Ovšem akademická svoboda nemá být nadpráví. Pokud v občanském životě vyjádřím přesvědčení o tom, že prezident, který využívá demagogické praktiky při posilování své mocenské pozice, sráží již tak nevalnou úroveň politické kultury v zemi -- a učiním tak slovy obecně srozumitelnými včetně přiměřeného zařazení dotyčného státníka s pomocí lidové typologie bezcharakterních osobností -- ponesu ochotně stejné riziko postihu pro nactiutrhání (či jak se tomu dnes říká) a nebudu se odvolávat na badatelskou svobodu akademického pracovníka.
KK
Kateřina Kňapová, studentka
May 23, 2013 v 9.20
Souhlas
...já přece vůbec nevolám po nějakém nadpráví, a pokud by tady šlo o spor občana Putny a občana Zemana, ve kterém by občan Zeman podal na občana Putnu trestní oznámení ve smyslu poškození osobnosti nebo tak něco, fajn, to je přece jasné. Jenže v tomhle sporu se prostě spojily dvě roviny - veřejná kritika, která má ale efekt na "výkon" akademické svobody napadený zvnějšku, což je prostě špatně. To, co je implicitně obsaženo v mém textu, je také fakt, že v osobě akademika (ale nejen jeho) prostě tak úplně nejde oddělit kritické uvažování v rámci té akademické půdy, bádání a podobně, a jeho veřejného vystupování. Putna v tomhle není úplně dobrý příklad, ale poukazuje to přesně na tuto rovinu. Koneckonců v některém z minulých sloupků jsem na veřejnou roli společenských věd poukazovala.