Ústavní soud by mohl být už brzy opět kompletní. Prezident Miloš Zeman v úterý zveřejnil jména čtyř kandidátů, které navrhne na ústavní soudce. Jde o profesora Jaroslava Fenyka, soudkyni Nejvyššího správního soudu Miladu Tomkovou, profesora Vladimíra Sládečka a profesora Jana Filipa.

Protože ještě v letošním roce vyprší mandát dalším sedmi ústavním soudcům, prezident dopředu avizoval, že navrhne Pavla Rychetského a pokud ho Senát schválí, jmenuje ho opět předsedou Ústavního soudu.

Zeman své nominace zdůvodnil odbornými zkušenostmi. „Vím, že to v české politice nebývá příliš zvykem, ale minimálně při volbě ústavních soudců by měla rozhodovat jejich dosavadní praxe, jejich publikační a pedagogická činnost,“ vysvětlil prezident s tím, že své kandidáty konzultoval i s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a předsedou Senátu Milanem Štěchem.

Jan Filip (1950) patří k nejvýznamnějším aktivně působícím konstitucionalistům. Vystudoval Právnickou fakultu UJEP (v současnosti Masarykova univerzita) v Brně. Jaroslav Fenyk (1961) patří mezi odborníky v oblasti trestního práva. Milada Tomková (1959) je soudkyně Nejvyššího správního soudu a odbornice na sociální politiku. Vladimír Sládeček (1954) nyní působí na Právnických fakultách Univerzity Karlovy a Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho hlavním oborem zájmu je správní právo a správní věda.

O Zemanových kandidátech na ústavní soudce jsme hovořili s bývalou soudkyní Ústavního soudu a současnou senátorkou Eliškou Wagnerovou.

Jak hodnotíte jednotlivé Zemanovy kandidáty na ústavní soudce?

Předně musím poznamenat, že dva z navrhovaných kandidátů znám velmi dobře, jednoho pouze zprostředkovaně. O Vladimíru Sládečkovi pouze vím, že se ucházel o post ombudsmana a že dříve dělal asistenta ústavnímu soudci Vladimíru Paulovi.

Zbylé tři kandidáty, tj. profesora Jana Filipa, soudkyni Nejvyššího správního soudu Miladu Tomkovou a profesora Jaroslava Fenyka hodnotím velmi dobře. Nominace Jana Filipa je přitom vysloveně dobrou zprávou. Je to totiž prvotřídní expert na ústavní právo.

Je ostuda, že mezi současnými ústavními soudci žádný opravdový specialista v oboru ústavního práva není. Dříve jím byl signatář Charty 77 Vladimír Klokočka. Nyní ale odborník na ústavní právo mezi soudci Ústavního soudu chybí. Což je špatně.

Pro fungování Ústavního soudu je totiž podstatná institucionální paměť. A právě Jan Filip může být osobností, která je nositelem této paměti. Zná vnitřní procesy soudu, mnoha problémy ústavního práva se zabýval ve své publikační činnosti. Je to člověk dokonale obeznámený s chodem Ústavního soudu zevnitř.

Když se hovoří o zachování institucionální paměti Ústavního soudu, pak většinou při odůvodňování nutnosti či vhodnosti opakování mandátu ústavního soudce. To je ale chyba. Právě osobnost Jana Filipa ukazuje, že institucionální paměť lze zajišťovat i jinak.

V této souvislosti bych ráda zdůraznila, že by tak jako jinde ve světě i u nás mělo platit pravidlo „mandát jednou a dost“. Pro zachování nezávislosti a nestrannosti ústavních soudců je důležité, aby si svými rozhodnutími nevysluhovali renominaci. Institucionální paměť soudu by měla být naplňována prostřednictvím asistentů ústavních soudců, z nichž ti nejzajímavější by mohli být v budoucnu vybíráni i jako ústavní soudci.

Ostatně, v životopisu jak evropských tak amerických ústavních soudců nacházíme dosti často právě tuto profesní zkušenost. Právě v tomto vidím velkou Filipovu přidanou hodnotu.

U Milady Tomkové vnímám jako podstatnou okolnost to, že tak řečeno nesedí po celý život v taláru. Zároveň je třeba připomenout, že si svým působením na Nejvyšším správním soudu vysloužila respekt a uznání, což je mezi celoživotními soudci docela obtížné, neboť řada z nich se brání „vetřelcům“ z vnějšího světa.

Znám ji také z publikační činnosti a pozitivně hodnotím i to, že má zkušenosti ze statní správy. Působila dříve na ministerstvu práce a sociálních věcí a disponuje hlubokým vhledem právě do této problematiky. A protože jsou sociální práva a obecně sociální tématika relativně živou agendou Ústavního soudu, považují její nominaci za velmi vhodnou. Byla by pro Ústavní soud nepochybně přínosem.

Jaroslav Fenyk je trestněprávní odborník. I v tomto případě vnímám prezidentovu nominaci jako kvalitní volbu. Fenyk prokázal morální integritu v době, kdy premiér Jiří Paroubek odvolal Marii Benešovou z čela státního zastupitelství. Fenyk následně jako její náměstek na svoji pozici rezignoval, a to přesto, že byl považován za „mozek“ státního zastupitelství.

Některým pravicovým politikům vadí, že Jaroslav Fenyk a Jan Filip byli před listopadem 1989 členy KSČ. „Myslím, že pro senátory za ODS bude těžko přijatelná osoba Jaroslava Fenyka, a to mimo jiné proto, že za komunistického režimu vykonával funkci vojenského prokurátora,“ uvedl k jednomu z kandidátů ministr Pavel Blažek z ODS...

No dobře. Fenyk byl sice vojenský prokurátor. Nicméně zastávám názor, že dnes bychom kandidáty měli hodnotit podle toho, jak posledních třiadvacet let působí ve prospěch právního státu a demokracie, tedy podle toho, zda si prokazatelně osvojili nové ústavní hodnoty a podle toho, jak je případně dále rozvíjeli.

Fenyka v této souvislosti vnímám jako člověka, který své schopnosti po listopadu 1989 prokázal. To samé mohu říct o Janu Filipovi, který velmi dobře ví, co to je právní stát a demokracie, což prokazoval při práci na Ústavním soudu i při vědecké práci.

Ráda bych ještě zdůraznila, že mé kladné hodnocení kandidátů pana prezidenta neznamená, že se s nimi na všem shodnu. To totiž není podstatné. Klíčová je naopak otázka, zda jednotliví kandidáti znají ústavněprávní metodologii a zda s ní dokáží pracovat. A Fenyk, Filip i Tomková toto prokázali.

Ostatně soudím, že například Nejvyšší správní soud by měl být v jistém slova smyslu rezervoárem pro nominace na ústavní soudce. Působí v něm mnoho expertů, kteří mimo to působí na právnických fakultách a zároveň se věnují buď přímo ústavnímu právu či jiným odvětvím veřejného práva. Tato znalost a zkušenost řadě soudců obecných soudů chybí.

Kandidáty musí ještě schválit Senát. Jaké mají podle vás šance?

Odpověď na tuto otázku je jako věštění z křišťálové koule. Domnívám se ale, že jejich šance jsou velmi slušné. I ohlasy senátorů jsou spíše pozitivní. Výjimkou jsou snad hlasy z klubu ODS. Možná se od jejich členů dočkáme i jakési odplaty za to, že Senát opakovaně odmítal nominace na ústavní soud od Zemanova předchůdce Václava Klause, které ovšem nebyly srovnatelné z hlediska naznačených předpokladů kandidátů.

Sice jste již uvedla, že by se ústavní soudci neměli po vypršení mandátu ucházet o renominaci, přesto se vás zeptám. Prezident v úterý avizoval, že v létě bude usilovat o to, aby byl prodloužen mandát Pavlu Rychetskému. Zároveň řekl, že by ho chtěl opět jmenovat předsedou Ústavního soudu. Jak vnímáte tento Zemanův plán?

Není to sice nic nového a skandálního, přesto si nemyslím, že je to dobře. Je to vybočení mimo evropský standard. A ví to i Pavel Rychetský. Osobně, jak jistě víte, proti němu nic nemám, naopak.

Přesto je třeba zdůraznit, že v takových případech vždy panuje obava, zda si kandidát svou renominaci „nevysloužil“ způsobem svého rozhodování. Lze očekávat, že budou padat různá osočení. I když nebudou pravdivá, mohou některá rozhodnutí být takto interpretována.

Nestrannost a nezávislost soudců nejenže musí být objektivně dána, ale musí se tak zvenčí i jevit. A jevová stránka věci je mnohdy stejně důležitá, jako ta faktická.

Ve veřejném prostoru panují obavy, že by po letošní výrazné personální obměně mohlo dojít k tomu, že levicový prezident společně s levicovou většinou v Senátu vychýlí složení Ústavního soudu způsobem, který by mohl ohrozit jeho nezávislost na politickém boji. Jinak řečeno, panují obavy, že se z něj stane třetí komora Parlamentu nakloněná levici. Sdílíte podobné obavy?

Byla jsem první, kdo již v polovině devadesátých let minulého století upozorňoval na to, že Ústavní soud je v mnoha ohledech politické těleso. Právě proto musí být jeho složení velmi citlivě vyvažováno. Je-li prezident profilován výrazně stranicky, může tendovat ve svých nominacích k tomu, že bude usilovat o jmenování sobě názorově blízkých soudců.

Přesto je třeba říct, že každý z kandidátů má politické a filosofické ukotvení a zároveň naše zkušenost říká, že každý ze soudců nakonec splynul s institucí a étosem Ústavního soudu. Většinou si soudce nakonec uvědomí své nové soudcovské postavení a dbá o to, aby si uchoval nestranné nezávislé myšlení a rozhodování.

Snad ani nemusím připomínat, že nikdo z ústavních soudců nesmí od nikoho přijímat žádné příkazy, ani od politických subjektů. Soudce se dokonce musí chovat dle pravidla nevděku. To znamená, že musí zapomenout, že jej konkrétní prezident jmenoval, či konkrétní složení Senátu dávalo souhlas s jeho jmenováním. I k těmto institucím si musí udržet kritický odstup a přezkoumává-li jejich akty, musí postupovat stejně jako u jiných.

Přesto se můžeme oprávněně domnívat, že tu bude panovat velké pokušení. Nicméně už dříve jsem upozorňovala, že jsou tyto fenomény reakcí na nebývale špatnou vládu Petra Nečase. Zkrátka zapříčinila, že většina institucí bude postupně „oranžová.“ A nebude to dobře, neboť vlastně nebude fungovat dělba moci kvůli sjednocení v idejích a zájmech. To je samozřejmě potenciálně nebezpečné.

I tak chci říct, že by se v případě čtyř prezidentem navržených kandidátů do Ústavního soudu měli senátoři rozhodovat především s ohledem na jejich odbornou připravenost a způsobilost pracovat právě na Ústavním soudu.

Kandidáty bychom neměli hodnotit podle svých názorů, natož například podle toho, jak se staví k církevním restitucím, nýbrž především s ohledem na jejich schopnost řešit obtížné ústavní otázky pomocí ústavněprávní metodologie.

Jejich politickou filosofii bychom měli být schopni vyčíst z jejich předchozích prací a jejich životní zkušenosti z jejich životopisů. Interpretace práva není totiž záležitostí logiky, ale právě zkušeností, na jejichž základě si člověk tvoří základní schémata svého myšlení.