Z Peheho se stal Klaus konce devadesátých let
Ondřej SlačálekOndřej Slačálek polemizuje s tezí Jiřího Pehe, že odbory by neměly v demokratickém zřízení vyzývat jménem odborových organizací vládu k rezignaci a pořádat za tímto účelem masové protesty.
Tak prý by odbory a občanské iniciativy měly svůj protest „zastavit před branami parlamentní politiky“. Pro politiku totiž máme „celou řadu institucí, mezi nimiž hrají primární roli politické strany“. Na protestech by se už vůbec neměli „přiživovat“ předáci politické opozice. Tak pravil — kdo? Václav Klaus v jednom ze svých nesčetných komentářů k iniciativám jako byly Impulz 99, Děkujeme odejděte či Česká televize věc veřejná? Ale kdeže. Napsal to Jiří Pehe, politolog, který stál na straně těchto protestů občanské veřejnosti proti politickým stranám, těchto „opozic proti politice“ z devadesátých let (Právo, 28. dubna 2012). Kupodivu nešlo o vlastní sebereflexi. Klausovskou argumentaci si namísto toho vypůjčil pro kritiku současné snahy odborů a občanských iniciativ zatáhnout za záchrannou brzdu.
Jistě, srovnání je trochu pokřivené. Na konci devadesátých let byl tento argument mnohem oprávněnější — občanské iniciativy vystupovaly s mnohem méně relevantními požadavky. Lze mít oprávněné pochyby nad hnutím, jehož cílem je, aby zkorumpované politiky vystřídali politici, kteří se ještě zkorumpovat nestačili a kteří se měli patrně rekrutovat ze sebestředných bývalých studentských vůdců (vzpomeňme, jakou politickou úroveň prokázal posléze v politice Martin Mejstřík) či z Unie svobody (vzpomeňme, jakým vzorem čisté politiky byl její poslední předseda). Zde byla klausovská odpověď hodně přesvědčivá. Je přesvědčivá i dnes?
Tentokrát nečelíme pouze politické korupci, ačkoli z té se stal zjevně systém, krytý nejvyššími patry vládních politických stran. Dnes čelíme v první řadě pokusům o sociální revoluci. Stojíme tváří v tvář snahám o radikální proměnu celé řady veřejných služeb (penze, zdravotnictví, veřejné vysoké školství), která se rovná jejich destrukci v té podobě, v jaké je známe. Čelíme rovněž útokům na lidská práva a důstojnost (nucené práce podmiňující podporu v nezaměstnanosti, pokusy o útok na právo na stávku). Jedná se o útok na sociální a důstojnostní předpoklady demokracie. V tomto kontextu je absurdní mluvit o pouhé „obraně zájmů zaměstnanců“. Nastává jedna ze situací, kdy odbory spolu s občanskými iniciativami správně pochopily, že je třeba bránit zájem veřejný.
Hodlá-li jim to Pehe rozmlouvat poukazem k demokracii jako sebeomezení, dělá z demokracie ideologii kapitulace a politické impotence. Desetina obyvatel této země, která se propadla pod hranici chudoby, i mnohem větší podíl dalších, kteří jsou chudobou ohroženi, ale nechtějí jen demokraticky čekat, co jim uvaří vláda vzniklá na korupčních penězích a mediální manipulaci. Na jejich frustraci už čeká řada protikorupčních spasitelů či otevřených fašistů, jejichž čas přijde, pokud odbory a občanské iniciativy se svou snahou využít demokratické právo na odpor selžou. Myslím, že z četby Peheho článku měli radost nejen Nečas, Kalousek či Peake, ale také Janeček, Babiš a Vandas.
Vnucovat zoufalýma a nekompetentním odborům roli opozice je protiústavní....pomyslel jsem si.
Odbory jsou povinny hledat komplice mezi politiky, kteří jsou odhodláni k prosazování jejich zájmů na území parlamentu a
nabízet jim mimoparlamentní spolupráci.
Obvzláště za účelem sesazení vlády, ve které vládnou zločinná sekupení.....pomyslel jsem si.
Politika je v parlamentu téměř mrtvá (řeší se, jak zajistit přírůstek jakýchsi čísílek na grafech HDP), začíná se pomalu vytvářet mezi občanskou společností (spolu s odbory).
Je také zásadní rozdíl mezi antipolitičností a antistranictvím.
Co dál, to vážně netuším. Popravdě jsem skeptický. Jediná šance je asi agresivně občansky tlačit na "levicové" parlamentní strany, ať ten nástup fašistického autoritativního kapitalismu oddálí alespoň o nějakou dobu...
Podobně nemile už mě překvapila 23. dubna Táňa Fischerová http://www.denikreferendum.cz/clanek/13039-past-predcasnych-voleb-v-cervnu Bez ohledu na to, kolik zla páchá každým dnem současná vláda, prý nesmíme ty volby uspěchat, prý ČSSD, malé strany ani občanské iniciativy do této chvíle netušily, že by mohly někdy v budoucnosti přijít nějaké volby, do kterých by bylo dobré mít sestavenou kandidátku z důvěryhodných osobností, ale teď, teď už na těch kandidátkách začnou konečně pracovat a na tu práci jim musíme dát čas.
Ještě dřív, 18. dubna, přišla v rozhlase Jiřina Šiklová http://www.rozhlas.cz/praha/jaktovidi/_zprava/jak-to-vidi-jirina-siklova-18-dubna--1046941 s myšlenkou, kterou jí snad musel napovědět vrchní ideolog ODS, nejslavnější český korupčník Pavel Drobil: „... nové volby, ano, kdyby došlo k demisi a hlavně to, co je tady uděláno, nebo začato, to by se neřešilo. Dokonce bohužel by docházelo k tomu, že ty všechny kauzy, které zde jsou, by se znova zametly pod koberec, protože tato vláda už by nebyla kompetentní to řešit a ty lidi třeba odsoudit a ta nová by tedy se teprve sestavovala. A už by to nebyla její priorita.‟ Kromě představy, že bychom měli zkorumpovanou vládu, která zemetá své kauzy pod koberec, nechat, ať ty své kauzy „dořeší‟, také vykazovala odbory z politiky podobně jako Jiří Pehe.
Jiřina Šiklová, která fandí nejen odbojným studentům, ale i Karolině Peake, bude zřejmě názorově dosti napravo, nejspíš patří k pražským kavárenským „středovým‟ intelektuálům, kteří po Občanském hnutí, Unii svobody, Straně zelených a Věcech veřejných hledají zoufale nějakou novou nezkorumpovanou moderní středopravou stranu, kterou by mohli volit. Jiřinu Šiklovou možná prostě děsí představa, že by se k moci mohlo dostat něco jako levice. Co ale vede Táňu Fischerovou a Jiřího Pehe, aby se obrátili proti tomu, oč poslední dva roky usilovali, aby najednou nabádali k opatrnosti, rozvaze, umírněnosti a přenechání politiky odborníkům z politických stran?
Já, starý zbabělec, z vlastní zkušenosti dobře obeznámen s nejrůznějšími druhy strachu, mám za to, že se bojí zvítězit. Táňa Fischerová a Jiří Pehe propadli strachu z úspěchu, hrůze z naplnění snu. Já vím, že splněný sen umírá, taky jsem o tom mockrát četl. Dobře vím, že to nebude ono, bude to menší a umolousanější, možná i trapnější, než jsme si to představovali, a namísto slavného vítězství, dobrého konce a šťastného života až na věky věků, z toho budeme mít především spoustu otravné, zdlouhavé a namáhavé práce. Jenomže jako starý zbabělec tenhle strach, stejně jako mnohé jiné, moc dobře znám a dobře vím, že kdo se mu poddá, nikam nedojde. Lidé se nesmí bát svých snů.
„Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly,‟ ptá se Jiří Pehe, „Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry?‟
Lepší, mohu mu odpovědět bez váhání, otevřenější a demokratičtější. Nemusí to být protesty organizované zrovna odbory, organizovat je může třeba ProAlt, Holešovská výzva nebo Český zahrádkářský svaz, ale měly by to být občanské protesty, ne parlamentní politika. Právě tím, a nejspíš jedině tím, můžeme dosáhnout toho, že příští vláda se nezačne chovat k občanům stejně přezíravě jako ta současná, že příští parlamentní většina konečně dovolí omezit svou moc obecným referendem, že přijme inspiraci švýcarským systémem referend a možná bude přístupná i myšlenkám na odvolatelnost politiků. Je důležité, aby nová vláda nastoupila k moci s vědomím, že občané ji mohou smést. Vláda se musí bát svých občanů.
Splňme si sen!
http://vodypitel.is-a-geek.org/galerie/StopVlade2012-04-21/dscf1376.jpg
Líbí se mi závěr diskusního příspěvku pana Macháčka: "Vláda se musí bát svých občanů". Jasně, po časech, kdy se občané bojí své vlády, přece nikdo z nás netouží.
Jsem přesvědčen, že naše vláda zastupující zájmy a usurpující moc menšiny se skrývá za formálním a proto nedemokratickým smýšlení. Parlament, prezident a démos ještě stále otálí s poctivým zájmem o seznámení se se základními nároky, které klade demokratický režim na občana pluralitní společnosti.
Občan pouze a stále vyslovuje doufání, že možná příští vláda dovolí omezit svou moc obecným referendem, že přijme inspiraci švýcarským systémem referend a možná bude přístupná i myšlenkám na odvolatelnost politiků..............
Pokud se vláda a občan nebojí zákonů a zároveň si zákonů i váží jako moudré dohody, nelze mluvit o společnosti demokraticky smýšlejících.
Znalost neformální demokracie je nepříjemnou povinností .....pomyslel jsem si.
Odbory byly a možná ještě jsou a snad i budou silou, která dokázala smést vládu, vyhnat kolonizátory, dosadit prezidenty, guvernéry i nové vlády. Ne vždy to byl kdovíjaký zázrak, ale v souhrnu lepší, než partaje.
Peheho i naše obavy by měly jít jinou cestou - opačnou. Bát se musíme toho, že jednou už občané nebudou schopni odstranit demokraticky zvolenou vládu!
Jenom ale nevidím na obzoru žádné náznaky na reálnou změnu systému - a to mě trošku znervózňuje.
Podotýkám, že chyba v nás je jistě taky - měli bychom být ještě mnohem aktivnější.
A demokracii neformální - založné na většinou ctěné ústavě, která násilím práva znemožňuje exesivní politický režim příkladně zdejšího střihu.
Taková demokracie není ani mou magorií, ani zlatým teletem.
To že nám tak připadá, začíná být výmluvou za naši neschopnost pozvednout pohled z vlastního talíře ........pomyslel jsem si.
Velmi pochopitelná nechuť společenské většiny se stále, úmorně zaobírat permanentním úsilým lstivých strhnout na sebe společenskou moc je nabíledni. Existují pouze periody - vesměs jako echo velkých masakrů -, kdy touha po svobodě jedince je natolik silná, že většina občanů je ochotna tu úmornost vzít na sebe . V několika společnostech se dnes taková většina nachází.
A mnohdy stačí jen těch 51 procent....všiml jsem si.
A jak té většině k zájmu o to dopomoci, když šok nepomohl? Úmornou osvětou - tedy dnes úmornou komunikací.
Dále tamtéž konstatuje, že „politické strany, a stranictví obecně, u nás těžko posílíme, když budeme jakoukoliv kritiku české partokracie vnímat jako útok na politické strany.“
V textu odkazovaném paní Hájkovou pak uvádí, že „Václav Bělohradský má pravdu, když upozorňuje, že se u nás místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice.“
Vždyť je to pořád dokola. Pojďme si tedy ujasnit, v čem to vlastně žijeme. V parlamentní demokracii nebo ve svérázné partokracii?
Jestliže tady máme reálnou parlamentní demokracii a politické strany mohou hájit a hájí zájmy svých voličů, tak nechť se odbory (a občanská společnost vůbec) skutečně zastaví před branami parlamentní politiky.
Máme-li tady systém, v němž politické strany hájí především zájmy těch ekonomicky mocných, kteří si je vlastně zprivatizovali, pak vstupují odbory (a občanská společnost vůbec) do politiky (i parlamentní) oprávněně.
Co to tady vlastně máme?
Máme opozici natolik paralysovanu korupcí, že není schopna vlastní silou plnit své poslání.
Máme vládu ovládanou kleptokracií, která ztrácí pud sebezáchovy.
A máme zatím vitální odbory, které ještě plně nepostihl osud příkladně britských odborů, které byly nástupem neoliberalismu rozdrceny.
A pořád ta nesmyslná otázka, co by odbory dělaly, kdyby vláda padla. Nechci jim radit, ale mohly by například dalšími demonstracemi a generálními stávkami bránit sestavení vlády a dalším volbám, dokud se partaje nedemokratizují (kvóty a zástupci občanské společnosti na kandidátkách) a nebo nevznikne nový subjekt. To není úplně nová cesta, ale proč pořád experimentovat?
Mimochodem - každý by si mohl vzpomenout na prezidenta, kterého dostaly k moci odbory. Schválně. Napovím, nemusíte hledat daleko, jen trochu na severu, ale ne moc :-))
Nejubožejším projevem politické moci je, když jiným zakazuje chovat se takovým způsobem, jakým se ona sama dostala ke své moci. Současnou moc vynesla na vrchol „ulice“ a proto dneska z každého jejího projevu má existenční hrůzu.
Už jsem napsal, že si náhlé opatrnictví významných aktivistů vysvětluji strachem z úspěchu. V hrůze z toho, že věci se konečně pohnou k lepšímu, že Jiří Pehe v té chvíli získá skutečný vliv na další vývoj a že na něj tím pádem padne zodpovědnost za to, co bude dál, přehlíží nejméně dvě zásadní skutečnosti:
1) Chování politických stran není ani zdaleka demokratické. Ohrožují demokracii daleko víc než odbory, které by „přepisovaly výsledky voleb‟, protože na jejich program nemají žádný vliv voliči a jen malý řadoví členové, pravidla parlamentní demokracie si strany samy stanovily a přepisují je, kdykoliv se jim to hodí, a vždycky po volbách si začnou dělat svou politiku, na které se dohadují nanejvýš mezi sebou, zcela bez ohledu na voliče a zpravidla i na předvolební sliby. Navíc i mezi sebou se zpravidla nedohadují všechny, jejich cílem bývá spolčit se v co nejmenším počtu a ostatní převálcovat. Není porušování předvolebních slibů a prosazování politik, o kterých v předvolební kampani nebyla řeč, přepisováním výsledků voleb?
Tragikomickou kuriozitou partokratického systému je TOP 09, která většinu těch zrůdností, které páchá, skutečně slibovala, a její voliči, kteří jí přesto sedli na lep. Někteří z nich přesto aspoň dodatečně shledávají, že takhle si to přece jen nepředstavovali.
A není přepisováním výsledků voleb systém vládních koalic a parlamentních většin, ve kterém je menšinová opozice odstavena od jakéhokoliv vlivu na výslednou politiku? (Sám mám v tomto směru máslo na hlavě, když nám strany vykládaly o potřebě silné vlády a posilovaly většinové prvky volebního systému, nijak jsem se nebouřil.)
2) Odbory ještě vládu nesvrhly. K jakés takés naději na svržení současné, vysloveně zločinné, vlády se teprve přiblížily, a to za spolupráce nejen všech odborových organizací, ale také řady dalších občanských iniciativ. Vůbec nehrozí, že by vlády padaly z rozmaru jedné odborové centrály nebo nějaké koalice několika odborových svazů. A nehrozí, že by odbory přepsaly ústavu tak, aby něco takového umožnila. Svrhnout vládu odbory nemohou a ani nebudou moci jinak než jednotným postupem a ve spolupráci s dalšími složkami občanské společnosti.
Vládu můžeme svrhnout jedině všichni společně. A musíme to udělat. Svržení vlády nespokojenými masami lidí není žádná hrozba pro demokracii. Je to hrozba jen pro politické strany. A právě té hrozbě se říká demokracie.