V komentáři ke stávce naplánované odbory v dopravě na protest proti vyššímu zdanění zaměstnaneckých výhod předseda občanských demokratů Mirek Topolánek argumentoval, že pokud stát ustoupí odborářům, kteří nechtějí, aby zaměstnavatelé řádně zdaňovali své benefity, co pak prý řekne všem těm, kteří si v době krize musí utáhnout opasky? ODS podle něj odmítá ustoupit vydírání, protože odmítá, aby si privilegovaní vyvzdorovávali výhody na úkor ostatních.

Neoliberální komentátoři pak nabídli celou škálu dalších argumentů proti stávce, přičemž někteří se pustili i do kritiky premiéra Jana Fischera kvůli tomu, že prý v zájmu sociálního smíru ustoupil odborářům, kteří hrozí stávkou kvůli prkotině v době, kdy mnoho lidí ztrácí práci. Dokonce prý jeho úřad neváhal manipulovat s odhady případných dopadů zrušení vyššího zdanění zaměstnaneckých benefitů na státní kasu. Zatímco Fischer mluvil o desítkách milionů korun, náměstek ministra financí za ODS Ivan Fuksa údajně premiéra varoval, že se jedná o stamiliony.

Podstatu dění okolo stávky ovšem vystihl nejpřesněji prezident Václav Klaus. Pod vrstvou emocí, které nepochybně stály za jeho slovy, že jednání odborů v dopravě považuje za „darebné a falešné“, by neměl zapadnout prezidentův pravdivý analytický postřeh, že hrozba stávkou byla bojem se státem, nikoliv se zaměstnavateli. Tento postřeh míří totiž k samotné podstatě nedávných událostí; navíc nejspíš předznamenává věci příští.

Ponechme stranou skutečnost, že prezident nemá úplně pravdu, když se implicitně snaží zúžit práva odborářů bojovat za své zájmy na vztah zaměstnavatelé — zaměstnanci, neboť v dějinách odborového hnutí (a to i v zemích s delšími demokratickými tradicemi, než jsou ty naše) najdeme nemálo příkladů, kdy odbory bojovaly se státem — od snah odvrátit plány vlád na privatizaci některých odvětví nebo reformy penzijních systémů až třeba po monumentální souboj polské Solidarity s komunistickým režimem.

Pravdou ovšem je, že ve slušně fungující demokratické společnosti by měly být střety odborů se státem ojedinělé. Jenže k tomu jsou zapotřebí určité společenské a politické předpoklady, které u nás neexistují. A i proto mohou střety odborů se státem sílit, což by mohlo destabilizovat celý demokratický systém. Oč jde?

Především o to, že česká společnost má dvacet let po pádu komunismu velmi nízký sociální kapitál, zejména v podobě vzájemné důvěry mezi různými částmi společnosti a různými institucemi. Vynikající knihu, ostatně mnohem důležitější než tu o „konci historie“, napsal před časem na téma potřeby sociálního kapitálu a důvěry pro fungování demokracie Francis Fukuyama.