Nedávná stávka odborů v dopravě ukázala, jak tragicky slabá je česká občanská společnost. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění ukazují, že s vládními reformami nesouhlasí naprostá většina společnosti, tedy nejen odboráři, a že samotný odborářský protest vnímá spíše pozitivně nadpoloviční většina občanů, nespokojená části veřejnosti využila stávku tak nanejvýš jako záminku k dlouhému víkendu.

Možných vysvětlení se nabízí celá řada. Jedním je skutečnost, že jakkoliv se valná část společnosti v opozici vůči současné vládě posunula opticky nalevo, u mnoha lidí přetrvává nelichotivý obraz odborů, který je kombinací předsudků spojených s jejich rolí v komunistickém režimu, a předsudků o jejich údajně parazitické roli, které vůči nim vládnou v neoliberálně orientovaných médiích.

Zbytek občanské společnosti, ač má k vládním reformám velmi podobné výhrady, jaké formulovaly odbory, má k odborům, coby možným mluvčím a reprezentantům celospolečenských zájmů, rezervovaný postoj.

Dalším problémem se zdá být fragmentace české občanské společnosti. Zatímco se většina občanů pohoršuje nad řevnivostí politických stran i jejich neschopností hledat konsensus, zdá se, že podobná řevnivost existuje i v občanské společnosti. Široce sdílený odpor k vládním reformám se tak nezbytně nepřetaví do víceméně jednotné akce občanské společnosti.