„Vím, že přijde den, kdy se temnota nad naší zemí rozptýlí“
Redakce DRRuský opoziční politik Vladimir Kara-Murza byl odsouzen k pětadvaceti letům vězení. V procesu, který svou povahou dalece přesáhl realitu poválečného Sovětského svazu. Text jeho závěrečné řeči před soudcem otiskujeme v úplnosti.
Ruský opoziční politik a novinář Vladimir Kara-Murza byl 17. dubna odsouzen k pětadvaceti letům vězení s přísným režimem. Rozsudek představuje souhrn tří trestů: sedm let za šíření „fake news“, tedy za kritiku ruské invaze na Ukrajinu, tři roky za podíl na činnosti „nežádoucí“ organizace a osmnáct let za vlastizradu. Kromě toho byl politik potrestán pokutou 400 tisíc rublů a zákazem novinářské činnosti na sedm let po propuštění.
Maximální trest za vlastizradu, jejíž definice byla během války na Ukrajině výrazně zpřísněna, činil v době vynesení rozsudku dvacet let. Následujícího dne, 18. dubna, byla v Rusku schválena novela, podle níž bude možné za vlastizradu uvalit doživotní trest.
Jednačtyřicetiletý Vladimir Kara-Murza, absolvent historie na Cambridgeské univerzitě, má za sebou řadu let boje s Putinovým režimem. Do popředí ruské opozice se dostal jako poradce Borise Němcova, zavražděného roku 2015. Působil jako koordinátor opozičního hnutí Otevřené Rusko, založeného někdejším politickým vězněm Michailem Chodorkovským, a spolupracoval s dalšími politickými opozičními skupinami a lidskoprávními organizacemi.
Pracoval také jako novinář v ruských i západních médiích a za svou práci získal několik mezinárodních ocenění. Je mimo jiné i nositelem Ceny Václava Havla za lidská práva.
Představitelé ruské státní moci Vladimiru Kara-Murzovi nikdy nezapomněli, že měl významný podíl na přijetí takzvaného Magnitského zákona, jímž USA od roku 2012 uvalují finanční a vízové sankce na ruské činitele zodpovědné za porušování lidských práv. Zákon je pojmenovaný po ruském právníkovi Sergeji Magnitském, který obvinil skupinu vysokých hodnostářů z miliardových machinací a v ruském vězení byl roku 2009 umučen k smrti.
Soudce Sergej Podoprigorov, jenž proces s Kara-Murzou vedl, byl v očividném střetu zájmů, neboť sám roku 2018 žádal ministerstvo financí USA, aby byl vyškrtnut ze seznamu osob, na něž se podle Magnitského zákona vztahují sankce. Na protesty obhajoby ale nebyl brán zřetel.
Vladimir Kara-Murza přežil v letech 2015 a 2017 dva pokusy o otravu. Podle mezinárodní investigativní skupiny Bellingcat byl před těmito otravami sledován toutéž skupinou příslušníků ruské tajné služby FSB, která sledovala před smrtí Borise Němcova a která se pokusila otrávit Alexeje Navalného.
Po roce stráveném ve vazbě a předchozích otravách má Vladimir Kara-Murza vážné zdravotní problémy včetně diagnózy, která podle ruské legislativy zabraňuje výkonu trestu. To ale soud nijak nezohlednil.
Advokát Vadim Prochorov, jenž hájil Vladimira Kara-Murzu a dříve také Ilju Jašina i Borise Němcova, několik dní před vynesením rozsudku uprchl ze země. Státní zástupce i soudce totiž v průběhu soudního řízení s Kara-Murzou prohlásili, že bude třeba Prochorova vyloučit z Advokátní komory a zabývat se otázkou zahájení trestního řízení. Několik Prochorovových kolegů již ostatně ve vězení je.
Jak upozornil Jan Račinskij z lidskoprávní organizace Memorial, podobně tvrdé rozsudky nepadaly ani v procesech se sovětskými disidenty v 70. letech. Ruské soudnictví se tím vrací bez nadsázky do Stalinovy éry.
Poslední řeč, pronesenou Vladimirem Kara-Murzou 10. dubna 2023, zde otiskujeme v plném znění.
„Občané soudci! Byl jsem přesvědčen, že po dvou desetiletích v ruské politice, po všem, co jsem viděl a zažil, mě už nemůže nic zaskočit. Musím však přiznat, že jsem se mýlil. To, že můj soudní proces v roce 2023 překonal procesy se sovětskými disidenty v šedesátých a sedmdesátých letech, pokud jde o uzavřenost a diskriminaci obhajoby, mě totiž přece jen překvapilo. Nemluvě o požadované délce trestu a řečech o „nepříteli“: tohle už nejsou ani sedmdesátá léta — jsou to léta třicátá. Jako historika mě to vede k zamyšlení.
Ve fázi, kdy jsem coby obžalovaný vypovídal, mi předseda senátu připomněl, že jednou z polehčujících okolností je „lítost nad spáchaným činem“. Přestože je teď kolem mě veselého opravdu málo, nedokázal jsem potlačit úsměv. To zločinci přece mají litovat svých činů. Já jsem ve vězení za své politické názory. Za to, že jsem protestoval proti válce na Ukrajině. Za mnohaletý boj proti Putinově diktatuře. Za podíl na prosazení individuálních mezinárodních sankcí podle Magnitského zákona proti porušovatelům lidských práv.
Nejen, že ničeho z toho nelituji — jsem na to hrdý. Jsem hrdý na to, že mě Boris Němcov přivedl do politiky. A doufám, že se za mě teď nestydí. Podepisuji se pod každé slovo, které jsem pronesl a teď je mi kladeno za vinu. Já sám se viním z jediného: že se mi za celá léta politické činnosti nepodařilo přesvědčit dostatek krajanů a politiků demokratických zemí o tom, jaké nebezpečí představuje současný režim v Kremlu pro Rusko a pro svět. Dnes je to už každému jasné, ovšem za strašlivou cenu — za cenu války.
V závěrečné řeči obvykle lidé prosí, aby byli zproštěni viny. Pro člověka, který se nedopustil žádného trestného činu, by zproštění viny bylo jediným legitimním rozsudkem. Já ale tento soud o nic neprosím. Znám svůj rozsudek. Znal jsem ho už před rokem, když jsem uviděl v zrcátku svého auta, že za mnou běží muži v černých uniformách a černých maskách. Taková je dnes v Rusku cena za nemlčení.
Vím však také, že přijde den, kdy se temnota nad naší zemí rozptýlí. Kdy černá bude nazvána černou a bílá bílou. Kdy bude oficiálně uznáno, že dvakrát dva jsou stále čtyři, kdy válka bude nazývána válkou a uzurpátor uzurpátorem a kdy za zločince budou označení ti, kdo válku podnítili a rozpoutali, a nikoli ti, kdo se ji snažili zastavit.
Ten den musí přijít stejně tak, jako jaro, které vždy vystřídá i tu nejmrazivější zimu. Naše společnost pak otevře oči a zhrozí se toho, jak strašné zločiny jsou jejím jménem páchány.
Právě tímto uvědoměním, touto reflexí začne dlouhá, těžká, ale pro nás všechny tak důležitá cesta k uzdravení Ruska, k jeho návratu mezi civilizované země.
Dokonce i dnes, v té tmě kolem nás, i v kleci, v níž teď sedím, miluji svou zemi a věřím v náš lid. A věřím, že tuto cestu zvládneme.
Závěrečnou řeč z ruského originálu publikovaného na telegramovém účtu Vladimira Kara-Murzy přeložila a komentářem doprovodila JITKA KOMENDOVÁ.