↗

Evropská epidemie chřipky v roce 1890 vyřadila třetinu zaměstnanců a inspirovala rozsáhlá opatření v oblasti politiky veřejného zdraví. Repro DR

Když řádila v Čechách zkraje roku 1890 celoevropská epidemie chřipky, vypadla pražským fabrikám a kancelářím hned třetina zaměstnanců. Na nějaký čas se zavřely školy, občané byli varováni před shromažďováním. A stejně jako dnes, i tenkrát noviny informovaly o počtu nemocných a zemřelých či o vyčerpaných doktorech vystavených náporu pacientů.

Jakoby se naše první koronavirové dny ani příliš nelišily od zkušeností předcházejících generací. Jenže pokud platí, že každá dějinná situace je specifická, co „jedinečného“ si můžeme z dnešních dnů vzít právě na historickém pozadí?

Hygiena jako lepší budoucnost

Epidemie chřipky byla tehdy v roce 1890 jedním z kamínků v mozaice evropské zkušenosti (nejen) s infekčními chorobami. Tváří v tvář jejich tíživým dopadům, ale i vysoké míře úmrtnosti jako takové, se ke konci 19. století zrodila moderní hygiena, tedy lékařská věda zajímající se ani ne tak o hledání prostředků k léčení již vypuklých chorob, jako o samu prevenci jejich vzniku.

Do zorného úhlu veřejné zdravovědy, jak se hygieně také říkalo, se dostaly příhodná šířka ulic, čistota a větratelnost veřejného i privátního prostoru, kvalita bydlení, zásobování vodou, ale i sexuální život včetně určování vhodné i škodlivé frekvence pohlavního styku či starost o zdraví příštích generací ústící v rozvoj sociální, a nakonec i rasové hygieny a eugeniky. Její intervence do každodenních životů, třebaže někdy kritizované, byly neseny étosem kolektivního užitku a bezpečnosti.

Podstatné přitom je, že preventivní hygienická opatření měla otevřeně vyhlašovanou a na budoucnost orientovanou vizi a cíl — jedincův prospěch se stal předpokladem kolektivního národního či státního profitu. Na širším přelomu 19. a 20. století se tak stalo zdraví palčivou veřejnou záležitostí. Není divu, že někteří historici považují hygienu za jeden z konstitutivních prvků moderny.

Veřejná zdravověda předminulého století nastavuje zvláštní zrcadlo naší přítomnosti. Aktuální koronavirové dny a týdny totiž ukazují, jak a v čem se časy změnily. Tváří v tvář pandemii stát selhává, jak ukázal Jan Trnka. Nemá smysl opakovat jednou napsané.

Snad lze ještě dodat, že péče o osobní život byla outsourcována do (průmyslu) zdravého životního stylu neseného jednoduchou, ale choulostivou logikou akcentující přesvědčení, že zdraví je v prvé řadě zodpovědností každého z nás. Že je věcí soukromou.

Andrej Babiš nás v minulých dnech upozornil na paradox naší — nejen pracovní — existence. Totiž kdo zvláště v prvních chvílích poslouchal premiérovy výroky, zaregistroval pochopitelné a přece ošemetné sdělení: „Důležité je, aby ekonomika vyráběla, aby lidi chodili do práce.“

Svůj podnikatelský postoj ještě zvýznamnil prvotním odporem k původnímu odborářskému návrhu dočasně uzavřít mladoboleslavskou Škodovku: „My chceme, aby lidi chodili do práce a potom hned domů a občas nakoupit.“

Naše zdraví se opět stalo záležitostí veřejnou, ba vyloženě strategickou. Nicméně zdá se, že primárně jen v tom ohledu, v jakém jsme jako jedinci lidským zdrojem tuzemského hospodářství… a jeho prostřednictvím jeho (velko)majitelů. A to v situaci, kdy si roušky musíme stále šít sami.

Jak tedy může znít současné „poučení z krizového vývoje“? S čím specifickým bychom měli hledět vstříc době pokoronovirové? S nebanálním očekáváním, totiž že ekonomický kalkul se nemůže stát jediným vládním programem. Stát je třeba řídit s vizí jako společnost, nikoli jako firmu.