22. srpna 1878 se v Domažlicích narodil spisovatel a výstřední filosof, který své rozervané myšlenky dováděl až do mystické bizarnosti. Ladislav Klíma byl pro jednu skupinu lidí člověk, který až chorobně kupil hromady hrubých nechutností, pro jiné pronikavě myslící a nepokořený duch. Byl duchovní aristokrat, či fantasta s vykolejeným mozkem? Smrt nakonec sklátila nezřízeným životem vydrancované Klímovo tělo už v nedožitých padesáti.

Protivilo se mu vše, co lidé považovali za kulturní a společenské. Silně introvertní Klíma, nadaný současně mohutnou inteligencí, se dostával do problémů s hygienou, s alkoholem, se světem kolem sebe. Sebe a lidstvo považoval za znesvářené moci. Když jako student prohlásil Habsburky za prasečí dynastii, byl vyloučen ze všech škol v mocnářství. Svou distanci od společnosti pak vystupňoval až do obtížně stravitelné krajnosti.

Za podstatné měl Klíma to, jak intenzivně myslel, ne to, co napsal. Výsledky svých bojů se světem se ale pokusil přece jen vyjádřit ve svém prvním spisku „Svět jako vědomí a nic“ (1904). Vyjadřuje v něm názor, že existence světa je závislá na individuálním lidském Já. Díky tomuto textu ho objevil básník Otokar Březina, kterého okouzlil Klímův zjitřený mysticismus. O Klímu se zajímal i F. X. Šalda a další osobnosti, pro širší českou veřejnost však zůstal nečtený a neznámý.

↗

Hédonismus náleží spíše vepřům než lidem. Foto Wikipedia

Jeho filosofické evangelium představovalo totální solipsismus a autosugesci. Subjektivní myšlení Klíma povýšil až na nelidsky sebestředný „egosolismus“, tedy učení, kde „já“ je totálně vším, kde Klíma je prostě sám sobě absolutnem. Pro svůj způsob života měl jako důvod svůj jediný veliký životní cíl — absurdní sebebožství a své sebezbožnění vyjádřil v pojmu „deoessence“. Pro profesora Patočku byla Klímova filosofie jen epigonstvím německých originálů. Klímův postřeh, že cesta k nadčlověku vede přes zhovadilost, se ovšem tomuto soudu vymyká.

Svůj příběh Klíma popsal v knize „Vlastní životopis“ (1924). Oddával se rád samotářským meditacím, válel se nahý v mechu. Svým názorem, že hédonismus náleží spíš vepřům, a ne lidem, směřoval logicky k chudobě, ze které ho nevytrhlo ani skromné dědictví po otci- úředníkovi. Jako samozvaný samobůh věnoval většinu své energie nezávislosti na ničem, tedy ani na vlastním těle. Pověstné se staly jeho kousky s polykáním myši uzmuté kočce či červů ve zkažených uzeninách.

O Klímu literáta se později soustavně zajímal zejména Bohumil Hrabal. Byl pro něj zjevením moderní absurdity a grotesknosti, prorok odmítnutí zmanipulované civilizace. Pamětníci uvádějí, že Hrabal rád citoval Klímu po hospodách. Klímova lidská a kulturní revolta zaujala český underground. Inspiroval například Plastic People of the Universe, Vratislav Brabenec upravil jeho texty pro album „Jak bude po smrti“ (1979).

Klímův literární génius není pro konzervativního čtenáře. Jeho pověstná záliba v perverzi, sadismu a až fekálním hnusu všeho druhu může mnohým připadat patologická. A nejspíš i nekřesťané mohou vidět jako nevkusný například jeho protikřesťanský spisek „Bílá svině“, kde útočí na ženskou ikonu katolické církve poněkud pornografickým způsobem. Jde o ostrou satiru na církev v Nietscheovském stylu. V Klímových fantaskních textech lze ale objevit naprosto originální tajemné snové obrazy.

V roce 1928 vyšlo jeho expresionistické romaneto „Utrpení knížete Sternenhocha“, perverzní příběh mladého šlechtice a jeho ženy Helgy, kterou miluje i nenávidí a která ho všemožně ponižuje a týrá. Její přízrak poté, co ji uvrhne do hladomorny, ho jako strašidelná Daemona pronásleduje až k šílenství. A v klímovském „nadšílení“ se tímto utrpením z červíčka Sternenhocha stává Ubersternenhoch, balancující uprostřed svých snů a postmortality. Knížete nakonec najdou usmívajícího se na zbytcích mrtvoly jeho ženy.

Možná si někdo vzpomene také na nedoceněný film Jana Němce „V žáru královské lásky“ z roku 1990, který byl plánován už od 60. let, k realizaci však z politických důvodů léta nedošlo. Tento film zasadil Klímův příběh zasadil do tehdejší Prahy, v níž kontrastuje moderní žižkovská televizní věž s ulicemi zanedbaného starého Žižkova. A roli pološíleného knížete, štvaného svými běsy si zdařile střihl Vilém Čok, roli přízračné Daemony Ivana Chýlková.

Pro Klímu byl náš svět prostě jen autosugescí. Autor se stále snažil všemožně oprostit od falešné skutečnosti. Kardinálním omylem filosofie podle něj bylo, že odervala věci od Já. Ve vztahu k Já prismatem hnusu ze světa protkaného hnilobou viděl šanci na své snící božství v podobě absolutního Jsem. Protože každý dřívější i budoucí vesmírný život je u Klímy věčný sen Boha: „groteskně ludibristní, vznešeně ludibristní Sen“.

Představa jiného boha byla pro něj přitom nezajímavá. Jak říkal, bohové hrají v kostky, místo aby se dívali na svět. Proč se tedy dívat na ně? Samorostlý chmurný samobůh své vykolejené sny radši topil v chlastu až do konce svých dní. Karel Čapek o něm v nekrologu tehdy decentně napsal „Chudší než žebrák u kostelních vrat, bezstarostnější než Diogenes“. Klímova vzpoura napřáhnutá k Absolutnu nebyla gestem intelektuála, skutečně ji žil. A to z něj dělá ještě větší originál než jeho texty.