Snící samobůh Ladislav Klíma

Jiří Dolejš

V následujících dnech uplyne sto čtyřicet let od narození originálního českého filosofa a spisovatele, samotáře a excentrika Ladislava Klímy, který se celým svým nedlouhým životem snažil oprostit od iluze falešného světa a nalézt Absolutno.

22. srpna 1878 se v Domažlicích narodil spisovatel a výstřední filosof, který své rozervané myšlenky dováděl až do mystické bizarnosti. Ladislav Klíma byl pro jednu skupinu lidí člověk, který až chorobně kupil hromady hrubých nechutností, pro jiné pronikavě myslící a nepokořený duch. Byl duchovní aristokrat, či fantasta s vykolejeným mozkem? Smrt nakonec sklátila nezřízeným životem vydrancované Klímovo tělo už v nedožitých padesáti.

Protivilo se mu vše, co lidé považovali za kulturní a společenské. Silně introvertní Klíma, nadaný současně mohutnou inteligencí, se dostával do problémů s hygienou, s alkoholem, se světem kolem sebe. Sebe a lidstvo považoval za znesvářené moci. Když jako student prohlásil Habsburky za prasečí dynastii, byl vyloučen ze všech škol v mocnářství. Svou distanci od společnosti pak vystupňoval až do obtížně stravitelné krajnosti.

Za podstatné měl Klíma to, jak intenzivně myslel, ne to, co napsal. Výsledky svých bojů se světem se ale pokusil přece jen vyjádřit ve svém prvním spisku „Svět jako vědomí a nic“ (1904). Vyjadřuje v něm názor, že existence světa je závislá na individuálním lidském Já. Díky tomuto textu ho objevil básník Otokar Březina, kterého okouzlil Klímův zjitřený mysticismus. O Klímu se zajímal i F. X. Šalda a další osobnosti, pro širší českou veřejnost však zůstal nečtený a neznámý.

Hédonismus náleží spíše vepřům než lidem. Foto Wikipedia

Jeho filosofické evangelium představovalo totální solipsismus a autosugesci. Subjektivní myšlení Klíma povýšil až na nelidsky sebestředný „egosolismus“, tedy učení, kde „já“ je totálně vším, kde Klíma je prostě sám sobě absolutnem. Pro svůj způsob života měl jako důvod svůj jediný veliký životní cíl — absurdní sebebožství a své sebezbožnění vyjádřil v pojmu „deoessence“. Pro profesora Patočku byla Klímova filosofie jen epigonstvím německých originálů. Klímův postřeh, že cesta k nadčlověku vede přes zhovadilost, se ovšem tomuto soudu vymyká.

Svůj příběh Klíma popsal v knize „Vlastní životopis“ (1924). Oddával se rád samotářským meditacím, válel se nahý v mechu. Svým názorem, že hédonismus náleží spíš vepřům, a ne lidem, směřoval logicky k chudobě, ze které ho nevytrhlo ani skromné dědictví po otci- úředníkovi. Jako samozvaný samobůh věnoval většinu své energie nezávislosti na ničem, tedy ani na vlastním těle. Pověstné se staly jeho kousky s polykáním myši uzmuté kočce či červů ve zkažených uzeninách.

O Klímu literáta se později soustavně zajímal zejména Bohumil Hrabal. Byl pro něj zjevením moderní absurdity a grotesknosti, prorok odmítnutí zmanipulované civilizace. Pamětníci uvádějí, že Hrabal rád citoval Klímu po hospodách. Klímova lidská a kulturní revolta zaujala český underground. Inspiroval například Plastic People of the Universe, Vratislav Brabenec upravil jeho texty pro album „Jak bude po smrti“ (1979).

Klímův literární génius není pro konzervativního čtenáře. Jeho pověstná záliba v perverzi, sadismu a až fekálním hnusu všeho druhu může mnohým připadat patologická. A nejspíš i nekřesťané mohou vidět jako nevkusný například jeho protikřesťanský spisek „Bílá svině“, kde útočí na ženskou ikonu katolické církve poněkud pornografickým způsobem. Jde o ostrou satiru na církev v Nietscheovském stylu. V Klímových fantaskních textech lze ale objevit naprosto originální tajemné snové obrazy.

V roce 1928 vyšlo jeho expresionistické romaneto „Utrpení knížete Sternenhocha“, perverzní příběh mladého šlechtice a jeho ženy Helgy, kterou miluje i nenávidí a která ho všemožně ponižuje a týrá. Její přízrak poté, co ji uvrhne do hladomorny, ho jako strašidelná Daemona pronásleduje až k šílenství. A v klímovském „nadšílení“ se tímto utrpením z červíčka Sternenhocha stává Ubersternenhoch, balancující uprostřed svých snů a postmortality. Knížete nakonec najdou usmívajícího se na zbytcích mrtvoly jeho ženy.

Možná si někdo vzpomene také na nedoceněný film Jana Němce „V žáru královské lásky“ z roku 1990, který byl plánován už od 60. let, k realizaci však z politických důvodů léta nedošlo. Tento film zasadil Klímův příběh zasadil do tehdejší Prahy, v níž kontrastuje moderní žižkovská televizní věž s ulicemi zanedbaného starého Žižkova. A roli pološíleného knížete, štvaného svými běsy si zdařile střihl Vilém Čok, roli přízračné Daemony Ivana Chýlková.

Pro Klímu byl náš svět prostě jen autosugescí. Autor se stále snažil všemožně oprostit od falešné skutečnosti. Kardinálním omylem filosofie podle něj bylo, že odervala věci od Já. Ve vztahu k Já prismatem hnusu ze světa protkaného hnilobou viděl šanci na své snící božství v podobě absolutního Jsem. Protože každý dřívější i budoucí vesmírný život je u Klímy věčný sen Boha: „groteskně ludibristní, vznešeně ludibristní Sen“.

Představa jiného boha byla pro něj přitom nezajímavá. Jak říkal, bohové hrají v kostky, místo aby se dívali na svět. Proč se tedy dívat na ně? Samorostlý chmurný samobůh své vykolejené sny radši topil v chlastu až do konce svých dní. Karel Čapek o něm v nekrologu tehdy decentně napsal „Chudší než žebrák u kostelních vrat, bezstarostnější než Diogenes“. Klímova vzpoura napřáhnutá k Absolutnu nebyla gestem intelektuála, skutečně ji žil. A to z něj dělá ještě větší originál než jeho texty.

    Diskuse
    JP
    August 18, 2018 v 11.20
    Materiální svět - jenom fikce?
    Shodou okolností mám na mém diskusním fóru jednoho účastníka, který je také zcela pevně a zcela vážně přesvědčen o tom, že veškerý jsoucí svět je jenom sugesce. Jenom fikce.

    Ovšem jeho pojetí je v porovnání s Klímou poněkud modernizované: v jeho modelu to není bůh, nýbrž jakýsi "Velký programátor", který někde ve vesmíru sedí u svého počítače, a celý náš svět (včetně nás samých) je jenom umělou fikcí vytvořenou na jeho počítači.

    Je to opravdu dosti záhadná věc (a snad se psychologii jednou podaří odhalit tento mechanismus), tato tendence lidského nevědomí vytvářet si fiktivní, ideální obrazy světa, a tuto fikci prohlásit za realitu mnohem reálnější, nežli jakou je náš fyzikální, předmětný svět.

    Filozoficky velmi zajímavé (a přesvědčivé) vysvětlení tohoto fenoménu ovšem podává Hegel.

    Ve své "Encyklopedii" tvrdí, že člověk je vlastně "rozený idealista" - neboť na rozdíl od zvířete, které svůj vztah k materiálnímu světu může realizovat jenom tím způsobem, že předměty toho materiálního světa pozře (a to znamená, to zvíře je vázáno na tu čirou, bezprostřední materialitu) - tak na rozdíl od toho člověk je schopen ty předměty materiálního světa pochopit v jejich obecném určení, tedy v jejich podstatě. A - tato podstata jako taková není materiální, nýbrž ideální.

    Takže podle Hegela je to právě vztah člověka k materiálnímu světu, který ho sám, svou vlastní dynamikou (respektive dialektikou) vede k poznání a k uznání priority sféry nehmotné, ideální.
    August 18, 2018 v 19.45
    svět jsme naše Já
    se solipsisty jako Klíma lze polemizovat z objektivistických pozic (klidně i idealistických) a nebo přijmout jejich hru na to, že důležitý není svět mimo nás ale to jak ho reflektujeme, kde splývá hranice sněného a žitého.
    a pak třeba nalezneme na jeho "egosolismu" zajímavý ponor do té části rovnice vztahu se světem, kterou představujeme my sami. Když ne filosoficky, tak psychologicky (a nepochybně umělecky\) docela nosné.


    P.S. možná i proto okouzlil Klíma generaci undegroundu
    JP
    August 19, 2018 v 11.23
    Hranice sněného a žitého
    Shodou okolností jsem zrovna dneska vzal do ruky jednu knihu ("Příběh síly"), od jednoho autora, který na americké univerzitě studoval etnologii, pak chtěl prozkoumat užívání halucinogenních rostlin středoamerickými indiány (respektive šamany) - a pak nakonec dospěl k tomu že jeden takový šaman či čaroděj ho začal zaučovat do umění šamanského vidění světa.

    Jedním z prvních kroků na této cestě je vypracování si schopnosti ovládat vědomě své sny. Konkrétně: ve snu si dokázat záměrně své ruce zvednout před oči. Prý je možno se tomu naučit; ale trvá to velmi dlouho.

    V každém případě: pro toho indiánského šamana je náš běžný předmětný svět, který my považujeme za jedině reálný, světem jenom zdánlivým; to co je pro vlastní život podstatné, to je ukryté ve zcela jiných sférách, které je možno spatřit jedině svým vnitřním zrakem, pokud si ho dokážeme odpovídajícím způsobem vycvičit.

    Z pohledu racionálního člověka technické civilizace je naopak tento magický (či fantaskní) svět pouhou iluzí, snem, či vyslovenou fikcí; jenže na straně druhé je skutečností, že tito šamani si s tímto duchovním zázemím vypracovali jedinečné léčitelské schopnosti. Které mnohdy překonávají i schopnosti naší vysoce technizované medicíny.

    Takže ta hranice mezi snem, žitím a realitou je opravdu velice pohyblivá; a mnohdy záleží jenom na tom, z které strany a z kterého úhlu se na ni díváme.
    August 19, 2018 v 12.31
    "Mystikové jsou přesvědčeni, že v každém z nás je prostor ticha, do něhož nemají povolen vstup žádné myšlenky ani city, ani potřeby ani přání. Nemohou sem proniknout ani lidé z našeho okolí se svým očekáváním, se svými nároky, úsudky a odsudky. Je to jakýsi prostor ve mně, kde jsem zcela sám sebou. A je to prostor mlčení, v němž ve mně přebývá Bůh. Zde jsem skutečně svobodný, nikdo nade mnou nemá moc, nikdo mě nemůže zranit. Tady jsem celý, celistvý a proto nezranitelný".
    Anselm Grün: Poselství shůry
    August 19, 2018 v 19.43
    mystično
    připomněl jste mi jiného autora, méně kontraversního. V Arbesových romanetech je to druhé s názvem Ukřižovaná, které něčím Utrpení Sternenhocha připománá.
    Fantaskní svět si někteří přivolávají i mystickým vytržením bez halucinogenních prostředků
    A jiní ani na tripu nevyvolají nějaké démony, proste proto že nejde o bránu do nějakého "Altered States"
    že to jen vyvolává to co v nějakém šuplíku v hlavně máte - a někdo i to pomotané nemá nijak mysticky dfěsivé
    kže tam nesídlí nikdo jiný než vy sám...
    JP
    August 20, 2018 v 12.0
    Kdo tam sídlí?
    Ano, paní Hájková, i tady ten indiánský šaman mluvil o "tichu". - Zajímavé na tom ale bylo, když mu jeho univerzitně vzdělaný žák vyprávěl o duchovních mistrech z východní duchovní oblasti, kteří sdělují hluboká tajemství svým žákům, tak on se od toho distancoval. A řekl, že on sám není žádný "mistr", který by kohokoli mohl něčemu vyučovat. A že každý je na této cestě zcela osamělým bojovníkem, který si to prozření musí vybojovat nakonec zcela sám.

    ---------------------------------------------------

    Ale co se té poznámky týče, že nakonec v té hlavě (či v tom "šuplíku v hlavě") není nikdo jiný nežli já sám - tak to je hodně složitá záležitost, na kterou se dá odpovědět pozitivně stejně tak jako negativně.

    Ta klíčová otázka totiž zní: CO (respektive k d o) jsem ten "já sám"?

    V podstatě všechny tyto praktiky a cesty slouží právě k hledání odpovědi na otázku, či spíše na tajemství toho, kdo a co jsem já sám.

    Je možno od mystiky učinit úkrok k železné logice: jak ukázal Hegel, naprosto nic na tomto světě neexistuje izolovaně, jenom samo pro sebe (snad s výjimkou samotného Absolutna).

    To znamená: ani to "já sám" neexistuje izolovaně, jenom samo pro sebe. Je to jenom naše standardní iluze všedního dne, kdy se cítíme být identickými jenom se svým vlastním já. Ve skutečnosti ale už samo toto "já" ukazuje na "ne-já", na něco jiného.

    Takže za tím "já sám" nakonec stojí celý jsoucí (a ve svých potenciálech nekonečný) svět; a racionální složka těchto mystických praktik spočívá opravdu v tom, že se dotyčný jedinec snaží rozšířit si své vnímání skutečnosti na sféry, které za normálních okolností není schopen vnímat. Tak trochu je to možno přirovnat k tomu, že ucho koncertního mistra vnímá mnohem bohatší škálu zvuků, tónů, nežli ucho někoho, kdo je v hudbě naprosto neznalý a nezkušený.

    Ta forma tohoto vnímání je samozřejmě mystická, iracionální, mnohdy i vysloveně popletená; ale přes to všechno není dobré přehlížet, že určitá oprávněnost tady je, že v člověku jsou uloženy celé skryté světy, a někdy není tak zcela na škodu podívat se, co se v nás samých skrývá pod příkrovem našeho všedního racionálního vidění a vnímání.
    August 20, 2018 v 18.19
    Souhlasím, že je velmi těžké stanovit, kdo je to "já sám".
    Podle dialektiky to "já sám" je nakonec celý svět, jenom jaksi komprimovaný do té specifické podoby či formy "já sám". Ale to je jenom velice všeobecné určení, sice nám na jedné straně dává velmi výrazný a zásadní poukaz na to že my to své vlastní já nikdy nesmíme pojímat v izolovanosti od okolního světa, ale na straně druhé nám to nedává žádné bližší určení, poznání toho našeho ryze individuálního "já".
    No nevím, Klíma vždy přitahoval jistý typ intelektuálů (kdybych chtěl být jedovatý - takové, po kterých také nic nezbude), ale vzato realisticky --- jedna nepříliš výrazná filozofická kniha, 30 let prvoligového chlastání a pár textů plných hoven a podobně. Toť vše.
    MP
    August 21, 2018 v 17.48
    Aleši Morbicerovi
    F. X. Šalda, Jiří Zumr, Jan Němec -- opravdu samí takoví plonkoví intoši :-)

    Samozřejmě, jak ukazuje přesvědčivě Jiří Dolejš, není to četba pro každého.
    + Další komentáře